Američané jako sedláci u Chlumce. Afghánistán ztratili kvůli Iráku, říká Etzler

V Afghánistánu byl v roli válečného zpravodaje hned několikrát. Měsíce pracoval a žil po boku amerických vojáků, stejně tak si ale rozuměl a měl blízko k místním. To, co čeká zemi desítky let sužovanou válkou po stažení cizích vojsk, Tomáše Etzlera děsí. Jistota je dle něj návrat Tálibánu, středověké brutality a pomsty na Afgháncích, kteří s vojáky spolupracovali.

„Afghánistán potřeboval pomoc. Kdyby Američané investovali do infrastruktury a rozvoje hospodářství byť jen deset procent toho, co dali do války v Iráku, mohli mít relativně stabilního spojence. Místo toho se na Afghánistán úplně vykašlali a to se vůči Američanům obrátilo v opovržení,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Tomáš Etzler. Afghánistán dle něj Američané ztratili zejména kvůli „nesmyslnému vtržení do Iráku“.

V jakých oblastech Afghánistánu jste působil?

Poprvé jsem většinu času strávil v Kandaháru a jeho okolí, při mojí další návštěvě jsem už vyjížděl dál, třeba do Laškargáhu v provincii Hílmand, což je dneska jedno z takových důležitých míst, kde působí Tálibán. Jel jsem taxíkem z Kandaháru do Herátu. Pobýval jsem v Kábulu, v Mazár-e Šarífu, Bámijánu nebo Kundúzu.

A v provinciích, které leží na hranicích s Pákistánem – Paktíja, Chóst, Kúnar, Nangarhár. Jezdíval jsem s americkými jednotkami do míst, kde to žije. Z Pákistánu se po Američanech stále pálilo, ta země v konfliktu hraje obrovskou roli. Byl jsem tam snad desetkrát.

Jak vypadala vaše denní náplň práce?

Moje práce byla dvojí. Pokrýval jsem civilní i vojenské záležitosti, záleželo, kde jsem zrovna byl. Když jsem poprvé přijel do Kandaháru, věděl jsem, že budu na americké základně. Byl jsem produkční, měl jsem s sebou reportéra a inženýry se satelitním vozem. Náplň naší tehdejší práce udávaly živé vstupy, CNN jede 24/7. Obrazově jsme každý den vymýšleli něco nového.

Pamatuju si, že než jsem přijel na základnu, sledoval jsem živé vstupy a reportáže na CNN a moc se mi nelíbily, byly nudné. Pak jsem si řekl – mám tady 20 čtverečních kilometrů a já využiju každý centimetr. Začali jsme dělat vstupy každý den z jiného místa, ze zákopů, z vojenských stanů, z polní nemocnice, z pozice odstřelovačů, odevšad, snažil jsem se to zpravodajství oživit. Dělali jsme reportáže ze života vojáků a vojenských operací. Za reportáže z operace Anakonda jsme byli nominovaní na Emmy.

Když jste s vojáky, tak prakticky rozhodují oni. Berou vás s sebou na operace, pochůzky, patroly, noční razie. Když jsem pracoval přímo v redakci v Kábulu, vymýšleli jsme tematické reportáže – ať už politické, nebo ze života lidí. Třeba o tom, kolik Afghánců trpí klinickými depresemi, natáčeli jsme v psychiatrických léčebnách, o ilegálním prodeji drog s pašeráky, o postavení a zneužívání žen v afghánské společnosti.

Jak jste se k práci ve válečné oblasti dostal? Přišla nějaká nabídka, nebo šlo čistě o vaši iniciativu?

Nešlo o žádnou nabídku. Strašně jsem se snažil dostat do terénu. Po 11. září se Bushova administrativa netajila tím, že se půjde do Afghánistánu. Tehdy jsem zašel za svou šéfovou a řekl jí, že bych tam rád jel já. Ona mě ale pustit nechtěla, protože jsem neměl žádné válečné zkušenosti a bylo by to nebezpečné. Já si ale tak trochu za zády CNN vyřídil do Afghánistánu víza.

Tehdy tam takzvaně rotovaly týmy, každé čtyři týdny. Těsně před dalším střídáním onemocněla produkční, která tam měla letět, a začala panika, kdo ji nahradí. Poslali tam tedy mě, ale nezůstal jsem tam čtyři týdny, ale tři měsíce. A to byl ten zlom.

Zlom, myslíte pro další cesty do obdobně nebezpečných oblastí? Dá se na takové prostředí nějak připravit?

Afghánistán byl moje první taková zkušenost, tím všechno začalo. Ani ne tři měsíce po 11. září začali Američané bombardovat Afghánistán, já tam přijel poprvé v lednu 2002. V roce 2003 pak vpadli Američané do Iráku. Na Haiti jsem byl v roce 2004.

Tehdy mě nikdo nepřipravoval. Ta válka změnila jednu věc – v Afghánistánu se poprvé stali terči novináři. Pamatuju si, že někdy na začátku roku 2002 jela nějaká skupina novinářů po Afghánistánu a pět z nich postříleli. Předtím se stávalo, že třeba někde už i ve Vietnamu zastřelili novináře, ale ne s tímto cílem. Někdy od roku 2002 se začali novináři systematicky zabíjet a unášet.

Výcviky tak začaly až později, já jsem školením prošel až po své druhé návštěvě Afghánistánu. Hodily se mi tam ale třeba moje zkušenosti z horolezectví, žít v drsných polních podmínkách, jinak z dnešního hlediska jsem jel na válku zcela nepřipraven.

Znovu jsem se vrátil v září a říjnu 2002, naprosto bez ochranky. Měl jsem tlumočníka, mladého kluka, který pracoval pro New York Times, jeho strýc, řidič taxi, nás doprovázel s kalašnikovem, toho jsme najali a projeli celý jižní Afghánistán. To byl sen, teď už by to bylo nemyslitelné, někdo by mě unesl nebo uřízl hlavu. Za tuhle cestu jsem strašně vděčný.

Jaký vztah panoval mezi vojáky a Afghánci? Jaký vztah jste měl k místním vy?

Když jsem byl s vojáky, tak jsem s místními moc nemluvil. Točil jsem operace armády. Vojáci s nimi měli takový zvláštní kontakt – říkali, že vychází s těmi staršími z kmenů a vesnic. Když jsem ptal, jestli v ně mají důvěru, říkali, že ano, že si ji totiž můžou pronajmout. To bylo zvláštní. Já jsem měl s místními výborný vztah, nejen se zaměstnanci CNN, kteří mě pak brali do rodin na obědy, ale povídal jsem si s Afghánci na trzích, v restauracích, v obchůdcích. Hrozně mě to zajímalo. Afghánistán je i velice pestrý etnicky a bylo to ohromně zajímavé.

Měli jsme i místní ochranku, kromě té západní, což byli vysloužilí vojáci ze západních jednotek, já jsem býval s afghánskou, kterou jsem měl raději. Byli to chlapi, kteří kdysi bojovali už proti Sovětům a Afghánistán znají, byli to hrozně chytří lidé, totální profíci. Navíc, každý z nich měl neuvěřitelný životní příběh. Většinou tragický. Měl jsem s nimi velice lidský vztah.

Dokážete tedy říct, jak přítomnost cizích vojsk v jejich domovině vnímali obyčejní lidé?

Vnímání přítomnosti cizích vojsk se hodně změnilo. Když jsem přijel v roce 2003 nebo 2004, Afghánci přítomnost Spojených států vítali. Drtivá většina Afghánců nenáviděla Tálibán, pro ně to byla teroristická organizace, která jen terorizuje okolí, nesměla se poslouchat hudba, ženy pracovat, dívky chodit do škol. Pak se tam vše změnilo mávnutím proutku.

Přivezl jsem si odtamtud několik knížek. Afghánistán v 60. letech byl úplně jiný – podle dobových fotek třeba dívky chodily na kábulskou univerzitu v minisukních, v Kábulu jezdily trolejbusy československé výroby, řídily je ženy. Pak to všechno rozmetala válka proti Sovětům a už se to nikdy nedalo dohromady. Nastalo desetiletí občanských válek a pak přišel Tálibán. Když přijeli Američané, opravdu je vítali a byli šťastní, že mají nějakou svobodu, Američané měli podporu. Ale.

Už v roce 2002 byl Afghánistán ve zdevastovaném stavu. Jediná funkční továrna byla ta Francouzi financovaná na výrobu protéz – celá země je zaminovaná. Já dokonce za tou válkou stál, byl jsem si jistý, že je to oprávněná legitimní válka a že je dobře, že tam Američané přišli. Ale potom, když vtrhli do Iráku… to byl naprostý nesmysl, válečný zločin, ilegální válka. A veškeré zdroje z Afghánistánu Američané přemístili do Iráku.

Afghánistán přitom potřeboval pomoc. Kdyby Američané investovali do infrastruktury, rozvoje hospodářství, jen deset procent toho, co dali do války v Iráku, tak mohli mít relativně stabilního spojence. Místo toho se na Afghánistán úplně vykašlali a to se vůči Američanům obrátilo v opovržení. Američané se sice zbavili Tálibánu, ale nepřišli s jediným řešením, co po něm. Afghánistán byl v háji finančně, ekonomicky, opravdu potřeboval pomoc a Američané se na to vykašlali. Hospodářská situace je tam katastrofální dodnes.

Měl jste strach z toho, že se vydáváte do válečné zóny? Přišel jste o nějaké kolegy a přátele?

O většinu známých a kamarádů jsem přišel spíš v Iráku. Já ten strach nikdy nějak neřešil, nevím proč, nejsem žádný hrdina. Věděl jsem, kam jedu, co se ve válce může stát, že umírají civilisté, vojáci i novináři. Já se ale vždycky stoprocentně soustředil na práci, věděl jsem, proč tam jsem – zprostředkovat informace z Afghánistánu. Jen jsem se soustředil na práci a věřil jsem lidem, se kterými jsem byl. Mluvil jsem o tom mladém klukovi a jeho strýci – věděli, že jsem novinář a cizinec, ale já jim naprosto věřil. Když jsem byl s ochrankou CNN, věřil jsem, že mi záda pohlídají. Věřil jsem i americkým vojákům.

Někdy nastanou situace, kdy vás neochrání vůbec nikdo. V Iráku na školu, kde jsme byli, spadl minometný granát, přímý zásah. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem to přežil, měl jsem tři střepiny v těle. Ti vedle mě měli roztrhané nohy a vykrváceli během několika minut. Tyhle věci se prostě stanou, ale já to beru tak, že je to stejné jako riziko srážky s autem.

V Iráku jsem tedy strach měl. Po tom zranění propukla dvouhodinová palba a polovina Američanů byla zraněná, některým z nich pak museli amputovat končetiny. Přes tu obrovskou palbu k nám nemohly posily, ta škola byla jako řešeto, kulky lítaly skrze zdi. Potom jsem viděl noční záběry zvenku a nechápal jsem, že jsem tam u toho byl. Ptal jsem se sám sebe, co asi budu dělat, až sem vpadne Al-Káida a uvidí mě tu, co jim jako řeknu. Ahoj, já jsem Tomáš ze CNN? Díky za show, ale můžeme teď jít domů? Asi ne…

Pak jsem měl strach jednou na Haiti, kdy jsem měl brokovnici na prsou, to se mi rozklepala kolena. Možná jsem v tomhle fatalista, ale nejsem žádný sebevrah, co se vrhá do věcí bezhlavě, jen jsem věřil lidem kolem sebe, že mi pomůžou, ale musel jsem mít i štěstí.

Jak bude podle vás vypadat Afghánistán bez cizích vojsk?

Když po dvaceti letech války odtáhnou, bude to podle mě otázka pár týdnů, než se vrátí k moci Tálibán. Vrátíme se do roku 2000, bude to strašné. Stálo to tisíce životů, biliony dolarů a je to úplně, ale úplně na nic, Afghánistán se nikam nehnul. Celá tato část Asie má tendence k endemické korupci a v Afghánistánu se rozbujela šíleně. Je mi té země strašně líto. Pořád tam mám přátele, je to země s tak obrovským turistickým potenciálem… jsem z toho opravdu špatný.

V tom případě jsou ale Afghánci v dost svízelné situaci. Opouští je Američané, kterým už nevěří, ale na druhou stranu vědí, že zůstávají napospas Tálibánu…

Vůbec se do jejich kůže nedokážu vžít. Myslím, že drtivá většina z nich se děsí návratu Tálibánu. Ale stejně tak vědí, že to, co se tam děje teď, je velice špatné. Tálibán už tam dneska ovládá možná polovinu území. Afghánci jsou opravdu vyčerpání. Téměř každý týden nebo měsíc, neustále – pumové atentáty na svatbách, ve školách, mešitách, zabíjejí se naprosto nevinní lidé, ženy, děti. Za Tálibánu nastane jiný teror, středověká brutalita, známe ta příšerná videa, třeba ukamenovávání, které se děje stále na venkovech, kde vládne Tálibán. Nedokážu si představit, že by se měli Afghánci na něco těšit. Je to strašná tragédie.

Bylo tedy rozhodnutí Joea Bidena po dvaceti letech ukončit tuto akci krok správným směrem?

Joe Biden už neměl na vybranou, vojensky by toto už nevyřešil. Nemůžete vyřešit vojenský konflikt, když nemáte podporu obyvatel. To neměli Američané ani v Iráku, kde skončili jako sedláci u Chlumce, a stejně skončí i v Afghánistánu. Afghánistán ztratili proto, že nesmyslně vtrhli do Iráku. V současné době to vojenské řešení neexistuje. Nechci to stahování kvalifikovat jako dobré nebo špatné. Bylo to jediné řešení, Biden neměl na vybranou, byl to riskantní a politicky odvážný krok, ale jediný možný.

Nahradí někdo americká vojska? Už se nějaký ten týden spekuluje, že by to mohla být Čína.

Čína už tam je. To mě taky baví, jak Čína Američanům vyčítá, že odcházejí. Čína přítomnost amerických vojsk využívá dlouhé roky sama pro sebe. V roce 2012 jsem natáčel v afghánské vesnici, kam přijeli Američané, aby provedli, jak tomu říkám, výkřik do tmy. Přijeli do vesnice, postavili polní nemocnici a dva dny ošetřovali lidi, spravovali zuby, léčili záněty očí, ekzémy, lidé tam chodili s dětmi…

Jeden z velitelů se potom postavil před všechny a řekl, že kdyby cokoli, mají se jim ozvat. Přihlásila se jedna holčička s tím, že by chtěla zpátky jejich školu. Moc jsme to nechápali, tak jsme se šli do té školy podívat. A oni tam na zemi spali čínští horníci a zjistilo se, že si tam Čína něco kutá. Takže Čína Afghánistán rabuje už dlouho, staví tam obrovské rudné doly, mají své ekonomické zájmy. Ale známe Čínu, ta bude spolupracovat i s Al-Káidou, jestliže jí to bude vyhovovat ekonomicky. Čína potřebuje nerostné bohatství.

A to je další problém – vždycky se myslelo, že je Afghánistán chudá země, která nemá co nabídnout, pak geologický průzkum objevil biliony dolarů v nerostném bohatství, tak tam vtrhla Čína. Kvůli železné rudě demolovali i staré památky… Čína tam možná vojáky pošle, ale aby chránila své vlastní ekonomické zájmy a investice, o lidi jí nepůjde.

Jak nad svou misí uvažovali přímo vojáci, se kterými jste trávil čas?

Naprosto v to věřili, a to nešlo o žádné vymyté mozky. Strávil jsem s nimi hodně času a především to jsou vojáci vycvičení bojovat, věří své misi a svým velitelům. Když velitel řekne, že musí padnout Tálibán, tak padnout musí.

Problémem bylo, že Američané nejsou zvyklí okupovat. Poměrně snadno vyhráli válku, a teď co dál. Pamatuju si hovor s jedním vojákem, který mi řekl: „Hele, jsem voják, mojí prací je najít nepřítele, zastřelit ho, posunout se, pořád dokola, až vyhrajeme válku. Tohle jsme udělali, práci jsme dokončili, co tady ještě děláme, proč tady mám teď někde řídit křižovatku? Kvůli tomu jsem nešel bojovat, válku jsme vyhráli, pusťte nás domů.“

Navíc věřili, že Afgháncům přinesou lepší život. A není to ani moc naivita, jsou to sice mladí kluci, byli tam i devatenáctiletí někde z Alabamy, kteří jindy nevytáhli paty z domu. Ale nepotkal jsem mezi vojáky špatného člověka. Normální mladí kluci, kteří věřili tomu, co dělali.

Dokážete si představit, v jak velkém nebezpečí jsou nyní místní, kteří spolupracovali s vojáky?

Jsou ve strašném nebezpečí. Jak v Iráku, tak v Afghánistánu. Překladatelé, uklízeči, tisíce místních zaměstnaných pro americkou armádu. V největším nebezpečí jsou ale určitě ti překladatelé, protože byli nejvíc exponovaní. Ti teď budou terči, teroristické organizace po nich jdou. Je velký tlak na Bidena, aby těm lidem dal status uprchlíka ve Spojených státech, a podle mě si to ti lidé určitě zaslouží.

Pamatuju na jeden otřesný případ, už 16 let starý. Na irácké základně pracovala a zároveň z bezpečnostních důvodů i bydlela nějaká Iráčanka, kterou začaly bolet zuby. A přestože Američané pořádali ty zdravotnické výjezdy, z nějakého legálního hlediska jí ty zuby na základně spravit nemohli, což považuju za naprostý zločin – ta paní odešla nechat si spravit zuby jinde a už se nevrátila. Její bezhlavé tělo někdo položil před vojenskou základnu. Tento osud tam podle mě čeká většinu těch překladatelů, jsou v obrovském nebezpečí a jen doufám, že se k tomu koaliční země nějak postaví, včetně Česka. Musí pomoct lidem, kteří předtím pomáhali jim, a kvůli tomu teď jsou v nebezpečí. Tohle je nejen morální povinnost.