Článek
Traumatizované dítě, obvykle dívka, se rozhodne odejít od problémové rodiny. Pomůže jí k tomu i její nový, starší partner, milý člověk. Ten však brzy přestane být tak pozorný, vstřícný a celkově skvělý. Dítě musí donést každý den tisíc dolarů, nebo se vystavuje riziku bití a týrání.
Jakkoliv strašidelný se scénář může zdát, jde o nejčastější způsob, jak ve Spojených státech vzniká dětská prostituce. Proti té bojuje nezisková organizace Thorn, kterou založili Ashton Kutcher a Demi Moore. Síly s nimi navíc podle serveru Quartz spojil i internetový obchod Amazon.
Ten poskytl svou umělou inteligenci, kterou jinak používá pro obchodní účely. První je software DetectText, program, který dokáže rozpoznat text a číslice na obrázku a převést je do digitálního kódu. Druhou pomůckou je pak IdexFaces, program, který porovnává obličeje a hledá shodu. Programy projíždějí inzeráty nabízející sexuální služby. Těch se ve Spojených státech vytvoří okolo 150 tisíc.
Kombinace obou umělých inteligencí pak zvyšuje pravděpodobnost, že se hledané dítě nalezne. DetectText zkoumá inzeráty a sbírá z nich telefonní čísla, která poté Thorn porovnává s posledními známými čísly pohřešovaných. Software na porovnání obličejů v mezičase z těch samých inzerátů sbírá tváře a kontroluje, jestli nejsou i v databázích hledaných dětí.
Tento proces je podle výkonné ředitelky Thornu Julie Corduaové velmi účinný, avšak časově omezený. „Velmi rychle můžeme dítě najít,“ uvedla Corduaová. Po čase se však číslo i tvář změní. „Po třech až čtyřech měsících informace zmizí, pak jsou (děti) ztracené,“ dodala ředitelka.
Rychlost hraje roli i následně. Pokud dobrovolníci zjistí, že hrozí zneužívání dítěte, musí mu okamžitě volat a snažit se s ním domluvit schůzku. To se však nemusí povést vždy, na inzerát reaguje během první hodiny až 85 různých zájemců. Ani setkáním však práce nekončí. Z 9 tisíc nezletilých, které se povedlo nalézt, se podle posledních údajů z roku 2016 povedlo dostat do bezpečí jen 103.
Takové děti jsou pak vraceny do rodin, jsou jim nalezeni pěstouni, nebo musí na léčení. Navzdory tomu však většina z nich své bývalé pasáky žalovat nechce. Vzpomínají na ně spíš jako na partnery a mají často pocit, že je dotyčný chránil.
