Albrightová: Při „předávání korunovačních klenotů“ se Trump zklidní

„Hillary Clintonová byla nejlépe připraveným člověkem na funkci prezidenta v historii. Že vyhrál Trump je škoda a překvapení. Je třeba nyní analyzovat, co se stalo a zjistit, zda jde jen o malou změnu ve společnosti, nebo o velkou a trvalou," tak zhodnotila výsledek amerických prezidentských voleb československá rodačka a někdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová.

Dcera československého diplomata Josefa Korbela diskutovala tento týden spolu s Michaelem Žantovským se studenty Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V debatě s bývalým českým velvyslancem v Londýně a dnešním šéfem Knihovny Václava Havla a budoucími filosofy upozorňovala na nebezpečí rychlého vývoje technologií. „Lidé totiž s vládami a politickými stranami mluví technologií 21. století, vlády je poslouchají, jako by byly ve 20. století, a odpovídají pak jako z 19. století. Pak lidé těžko věří tomu, co vlády dělají a nerozumí tomu, jak instituce fungují,“ uvedla bývalá pravá ruka prezidenta Billa Clintona.

Co ještě v debatě zaznělo?

O šoku ze zvolení Trumpa

Mluvím jen za sebe, tedy jako Marie Jana Korbelová (rodné jméno americké političky, pozn. red.). Zatím nemám odpověď na otázku, zda svět, jak jej známe, skončil. Zda zvolení Donalda Trumpa představuje zásadní změnu politického paradigmatu v západní části světa.

Já především zkouším nepanikařit a nejdřív se chci podívat na to, co se skutečně stalo.

Hlavní je, že tato změna v Americe se odehrála legální cestou. A že půjde o standardní převzetí moci ukázala i schůzka prezidenta Baracka Obamy s jeho nástupcem Trumpem v Bílém domě. Podle toho, co jsem viděla v televizi, tak to probíhalo velmi dobře a mluvili spolu déle, než původně plánovali. A nějakých otřesů bych se nebála. Máme ve Spojených státech období, kterému říkáme transition. Tedy několik týdnů postupného předávání moci mezi odcházejícím a nastupujícím prezidentem. Je to jako by se tady předávaly „korunovační klenoty“. A to skončí až 20. ledna, takže času je dost.

Víte nemyslím, že by svět skončil. Jen si musíme zvyknout na to, že se to stalo, protože jsme to nečekali. Trochu s překvapením jsme pozorovali, co se to děje tady v Evropě okolo brexitu. A mysleli si, že u nás v Americe se něco podobného stát nemůže. Jak je vidět, musíme si na vlnu populismu zvyknout i u nás. Teď je důležité analyzovat, jestli je to jen malá změna nebo zásadnější.

Z mého pohledu je samozřejmě škoda, že nevyhrála Hillary Clintonová. Nejen že je to má dobrá přítelkyně, ale hlavně nikdy jsem neviděla člověka, který by byl na funkci prezidenta připravenější.

O strachu, který pomohl Trumpovi k vítězství

Myslím, že velkou roli hrál strach lidí. A on ho v nich ve své kampani povzbuzoval. Jednou z hlavních obav je a bylo, že Amerika není tak bohatá, jak bývala. Což není pravda, ale na lidi to funguje.

Lidé mají za to, že nemají práci kvůli obchodním dohodám, které Spojené státy uzavřely. Že nám naši práci berou cizinci, třeba Číňané. A věřili, že Trump všechny tyto dohody vezme a roztrhá.

Zničil tím vlastně jeden ze základů, na nichž Amerika stojí. Vždy čerpala nápady od lidí z mnoha kultur, kteří do ní přicházeli za svým snem. To je přece i můj příběh. Trump ale najednou tuto kulturu pošlapal. V podstatě hlásal nenávist vůči každému, kdo není bílý muž. Vyvolal v běloších, mužích, dojem, že všechno ztratili na úkor někoho jiného.

O důvodech, proč Clintonová prohrála

Čekalo se, že pro Hillary bude hlasovat více hispánských voličů. Stále není zřejmé, a na hodnocení je opravdu brzy, proč. Ozývaly se hlasy, že se báli jít k volbám. Že měli strach z toho, co se stane, když půjdou volit. Nevím, co je na tom pravdy.

Určitě se ale čekalo, že k volbám celkově přijde více voličů. Možná právě to byl jeden faktor, který způsobil, že Hillary prohrála. Že si lidé zkrátka mysleli, že to má vyhrané a jejich hlas už nepotřebuje a nešli k volbám. A na tom je třeba pracovat, aby lidé napříště nepromarnili šanci jít volit.

O odvrácené straně globalizace a technologického pokroku

Na jednu stranu se globalizace každému líbí. Díky ní je možné jezdit kamkoliv, dělat si svobodně cokoliv. Ale pravdou je, že tím se stírá tvář jednotlivých kultur a lidé nevědí, kam vlastně patří. Přitom každý chce mít nějakou identitu, kdo je a proč. A je ve výsledku příjemné být s lidmi stejné kultury, kteří mluví stejným jazykem. Ale nesmí se to překlopit do toho, že já jsem taková a vy ne, takže vás nemám ráda. To je ta hranice. Patriotismus je určitě dobrá věc, ale nacionalismus je špatný a nebezpečný.

Podobně dvousečná je technologie. Je bezvadné, když se žena nemusí každý den obtěžovat s nákupem, zaplatí po telefonu a ještě jí to přivezou. Na druhou stranu je strašně moc informací v tomto přetechnizovaném světě. A lidé si čím dál víc vybírají jen informace, které slyšet chtějí. A to je nebezpečné. Já třeba naopak poslouchám v autě ve Washingtonu, když řídím, jen hodně pravicové rádio. A samozřejmě, že u toho hrozně křičím, protože s nimi nesouhlasím. Možná mě za to jednou zavřou. Ale je třeba poslouchat i informace, s nimiž nesouhlasíme, jinak převládnou právě populisti.

O demokracii

Žiju s tím, že demokracie je nejlepší systém, v němž mohou lidé žít pospolu. Samozřejmě, že je komplikovaný a vyžaduje, aby mu lidé věnovali pozornost. Aby se učili, byli zodpovědní nejen vůči sobě samým, ale i druhým. A je to systém zranitelný, protože demagog, který lidem slibuje to, co nemají, je může strhnout. Ono je totiž snazší mít v čele silného člověka, který nám říká, co máme dělat. Pak nemusíme myslet.

A něco takového se v Americe stalo. Trump totiž uměl bezvadně pracovat s médii. Řekl něco zajímavého, zábavného, i když to byl nesmysl. A média to hrála, protože si tím zvyšovala sledovanost. Oproti tomu, když Hillary chtěla mluvit o něčem vážném, ať už vzdělávání, infrastruktuře nebo zdravotnictví, tak je to nebavilo. A to je ten problém.

O vztazích Ameriky a Evropy

Jsem optimista. Přes všechna Trumpova dřívější prohlášení věřím, že až projde prvním dlouhým brífinkem, tak se obklopí lidmi, kteří zahraničním vztahům rozumějí. A stejně tak věřím, že mnozí z těchto lidí, ač tvrdili, že nikdy pro republikány pracovat nebudou, tak změní názor. Dělat americkou zahraniční politiku je velmi složité, je pod drobnohledem celého světa.

Naše vztahy s Evropou musí být to nejdůležitější, na čem se v tomto směru pracuje. A musí to být oboustranná spolupráce, takže Evropa se také musí snažit. To je třeba případ NATO. Jsem přesvědčená, že Trump a jeho lidé pochopí, že to je nejdůležitější aliance na světě. A stejně tak to musí více chápat Evropa a jednat podle toho.

A aby bylo možné dobře spolupracovat, tak se musí pořádně postavit na nohy Evropská unie. Momentálně příliš nefunguje, a to je třeba napravit. To je váš úkol jako Evropanů.