Článek
Co by se vyřešilo tím, kdyby teď Česko přijalo 40 sirotků?
Kdyby zareagovalo jenom Česko, tak by to celkovou situaci sice nevyřešilo, zlepšila by se ale naše pověst v zahraničí a narovnalo by to hodnoty v české společnosti. Představme si taky, že my jsme to konkrétní dítě a zachránili by jenom nás. Z tohoto úhlu pohledu má najednou ta pomoc obrovskou hodnotu.
Zmínil jste narovnání hodnot Česka. Jak by ale přijetí sirotků přijali voliči Andreje Babiše nebo Tomia Okamury?
Samozřejmě, že jim to může ubrat nějaké volební procento. Ale nevěřím, že by stoupenci Okamury nebo Babiše přišli na Václavák protestovat proti přijetí malých dětí. I lidé s hloupými názory by se styděli veřejně demonstrovat proti tomu, aby Češi pomáhali dětem. Je to nedůstojné. Nevidím jediný racionální důvod, proč ty děti nepřijmout. V Česku jsou rodiny, které by se o ně postaraly a v rámci naší iniciativy jsme pro ně zajistili zkrácené řízení. Je to celé jen politická otázka.
Jak velkou roli podle vás hrají politici v ovlivňování názorů na migraci ve společnosti?
Jsme v začarovaném kruhu. Politici touží po hlasech voličů, a tak v lidech podněcují strach. A na to zas reaguje společnost. Musí se proto změnit hlavně to, jakým způsobem se politici vyjadřují. Stát není schopný pochopit, že pomáhat dětem je normální – a to i těm tmavým. Vždyť na tom stojí základní lidské hodnoty.
Právě politici by přitom měli lidem vysvětlit, že přijetí těchto dětí je i v zájmu naší bezpečnosti. V táborech jsou zneužívané, a to i sexuálně. Pohybují se mezi gangy a musí žebrat. Co z nich asi v takových podmínkách vyroste?
Kdo je Jaroslav Miko
Jako zkušený kamioňák se Jaroslav Miko (43) podíval do různých koutů světa. Je poloviční Rom a žije se svou romskou ženou a desetiletým synem. Děti má dohromady čtyři. S rodinou pobýval nějakou dobu v Kanadě a Anglii, pak se ale vrátil zpět do Česka. Na jedné z cest viděl na Facebooku video ze syrské provincie Idlib s oběťmi po chemickém útoku. A protože se, jak sám říká, nemohl dívat na utrpení dětí, které žijí v zemích zmítaných válečným konfliktem, založil iniciativu Češi pomáhají. Její zástupci pomáhají přímo v uprchlických táborech, pořádají debaty a lobbují za pomoc uprchlíkům.
Vy jste uprchlický tábor na řeckém ostrově Lesbos viděl na vlastní oči. Jaká tam panuje situace?
Ten stav je šílený – i děti tam páchají sebevraždy. Vedle toho tábora je ještě jeden neoficiální, jelikož ten původní je úplně přeplněný. Místo stanů tam děti spí v dírách a nad sebou mají jen igelit. Chybí tam toalety a lékařská péče.
Jak se podle vás Češi staví k uprchlíkům?
Jsem napůl Rom. Vyrůstal jsem i mezi dělníky. Jezdím napříč republikou a dělám s lidmi i různé besedy. Ve spoustě případů se jim to dá vysvětlit, když třeba použijete jejich jazyk. Těm lidem chybí osobní zkušenosti s uprchlíky a informace mají jen z internetu.
Setkal jste se vy osobně s určitou formou nenávisti, nebo jen zprostředkovaně na internetu?
Osobně ne, ale například mému synovi ve škole nadávali do čmoudů. Malému klukovi, co chodil druhé třídy. Už jen to slovo čmoud. Děti to slyší někde u rodičů, v mediálním prostoru či na internetu. Atmosféra se poslední roky mnohonásobně zhoršila. Ta nesnášenlivost tady vždycky byla, ale lidi si to řekli jen doma v obýváku. Ti, kdo se o tom bavili veřejně, šli rozeznat podle vzhledu. Ale dneska na Facebooku i maminky a tatínci posílají Romy do plynu.
