Článek
Ke snižování emisí v dopravě evropské státy už přes deset let využívají biopaliva, tedy bionaftu a biolíh, vyráběná hlavně z řepky, sóji, palmového oleje, obilí, kukuřice nebo cukrovky.
Budoucnost biopaliv má ale vypadat jinak: Na výrobu se mají přednostně používat odpady a zbytky. V Česku produkce těchto „pokročilých“ biopaliv teprve začíná. Jde hlavně o bionaftu takzvané druhé generace, která má začít konkurovat bionaftě z řepky.
Prvním hráčem na tomto trhu byla liberecká továrna Oleo Chemical, kterou už v roce 2004 založili podnikatelé Kamil Jirounek a Michal Urbánek, později odsouzení za tunelování (oba si odpykávají několikaleté tresty ve vězení). Loni se v Liberci vyrobilo 50 tisíc tun bionafty z odpadních kafilačních tuků, továrna teď jede na plnou kapacitu a letos se poprvé dostala do zisku. Její chod ale už osmým rokem ohrožuje komplikované bankrotové řízení a spory věřitelů.
Koncem loňského roku začala výroba bionafty z odpadů také v továrně BioVis v Ústí nad Labem. Provoz patří Chemoprojektu otce a syna Plachých. „Jsme schopni dělat asi 100 tisíc tun bionafty ročně,“ řekl pro TV Seznam Tomáš Plachý starší. BioVis používá jinou technologii než liberecký závod, jako surovinu zpracovává použité fritovací oleje. Na trh zatím nevstoupil, jeho produkty teprve procházejí testy u distributorů paliv.
Svých prvních pět tisíc tun bionafty z odpadu vyrobil loni i Agrofert, který je v Česku jinak dominantním výrobcem řepkového biodieselu. Na bionaftu druhé generace používá stejnou surovinu jako BioVis, tedy použité kuchyňské tuky.
Bionafta z odpadů zatím činí jen zlomek celkové spotřeby biopaliv u nás. Loni se u nás spotřebovalo celkem 315 tisíc tun bionafty, převážně z řepky. Z toho 135 tisíc tun dodal Agrofert, 195 tisíc tun se dovezlo ze zahraničí. Dá se ale čekat, že poptávka po biopalivech z odpadu poroste, protože si to žádá Evropská unie.
Liberecké tahanice
Firma Oleo Chemical v Liberci měla před lety dobře našlápnuto, s výrobou bionafty z kafilátu stále pokračuje. Jenomže není jisté, jestli se továrnu vůbec podaří udržet v chodu. Může se stát, že skončí v konkurzu a výroba se tu zastaví.
„Původní závod začal s bionaftou jako jeden z prvních v Evropě. Unikátní výroba byla ale kvůli sporu mezi akcionáři zastavena a byznys zničen,“ říká dnešní ředitel Michal Fišer.
Zakladatelé Jirounek s Urbánkem v roce 2006 začali v Liberci se stavbou výrobní linky, brzy se ale dostali do finanční tísně. Peníze jim půjčila koupelnářská firma Ravak, která se pak stala i 20procentním akcionářem Olea. Výroba se rozjela, ale podílníci se dostali do sporů a Oleo skončilo v roce 2011 v insolvenci.
Během ní přišla do Liberce s dalším kapitálem firma Temperatior třineckého podnikatele Grzegorze Hóty. „Bohužel situace na trhu se mezitím zásadně změnila, cena suroviny dvojnásobně vzrostla a zhoršila se kvalita,“ líčí Fišer.
Bionaftu z kafilátu totiž začali v Evropě dělat další hráči. „Od roku 2012 jsme investovali řádově stovky milionů korun do výrobní linky a komplexního know-how, aby výroba mohla být znovu konkurenceschopná,“ říká ředitel.
Liberecký závod dnes jede na plnou kapacitu, celou produkci vyváží – například firmám VITOL a SHELL. Doma se mu prodávat nedaří, tuzemské technické normy totiž nahrávají biodieselu z řepky a domácí distributoři pohonných hmot se ke druhé generaci biopaliv staví opatrně.
Poptávka na trhu podle ředitele Fišera přesto roste. Výrobu v Liberci zvýšit není možné, Temperatior ale uvažuje o investici v zahraničí. „V případě potřeby jsme připraveni přenést technologii jinam. Analyzujeme v zahraničí chemické brownfieldy, kde bychom rádi postavili další výrobní závod. To připravujeme i proto, pokud by se z jakéhokoliv důvodu zastavila výroba v Liberci,“ dodává ředitel.
Výrobu by mohl zastavit právě hrozící konkurz Olea Chemical. O průběh insolvence firmy dál bojují znesváření věřitelé. Na jedné straně menšinoví akcionáři z Ravaku, na druhé straně Temperatior. Ravak prosazuje konkurz firmy, Temperatior reorganizaci. Kauzou se opakovaně zabýval už i Ústavní soud, výsledek je zatím v nedohlednu.
Dědictví po Setuze
Také výroba v Ústí nad Labem, kde s bionaftou druhé generace začíná rodina Plachých, prošla dramatickými zvraty. Chemoprojekt se k provozu továrny dostal, aniž to měl původně v plánu.
Společnost projektuje a dodává výrobní technologie. Svou první linku na biopaliva stavěla v Ústí pro tehdy ještě státní chemičku Setuza. Další prakticky stejnou později dodávala továrně Preol patřící Agrofertu. Obě linky původně vyráběly bionaftu z řepky.
Provozovatel ústeckého závodu se několikrát změnil, až továrna skončila ve firmě Kratolia, kontrolované podnikatelem Tomášem Pitrem odsouzeným v minulosti za daňové delikty a tunelování. V Kratolii roku 2015 zasáhla daňová Kobra kvůli podezření z nových daňových úniků. Úřady Kratolii zadržely 88 milionů korun. Případ se dodnes vyšetřuje, Kratolia ale po zásahu zkrachovala a výroba řepkové bionafty se tu zastavila.
Technologie, kterou do té doby provozovatelé nestihli zaplatit, zůstala nakonec v rukou svého dodavatele – Chemoprojektu. Ten tu pod novou značkou BioVis nejdřív zkoušel vlastní výrobu řepkové bionafty. Nedokázal se už ale vrátit na trh a konkurovat Agrofertu.
„Výhodou Agrofertu je, že má pod sebou nejen výrobu bionafty, ale celý výrobní řetězec – pěstování řepky, obchod s řepkovým semenem, osivy, hnojivy,“ říká Plachý. Proto Chemoprojekt rozhodl o přestavbě linky na zpracování odpadních rostlinných tuků.
Výrobu spustil BioVis koncem loňského roku, nyní se podle Plachého testují vzorky bionafty u distributorů pohonných hmot, kteří by se měli stát zákazníky továrny.
Řepka zatím kraluje
U domácích distributorů pohonných hmot má zatím neotřesitelnou pozici bionafta z řepky. „Biopaliva druhé generace vyráběná z odpadů jsou ale perspektivní, bude po nich hlad,“ říká ředitel Čepra Jan Duspěva.
Zpracování odpadu na biopaliva bude mít v příštích letech v Evropě zelenou. Politici po letech přiznávají, že zpracování potravin na pohonné hmoty je pro planetu škodlivé. Jejich emisní stopa je často horší než u fosilního dieselu. Pokud se tedy do ní férově započítají i emise vznikající při pěstování zemědělských plodin, zpracování a dopravě.
Celkově použití biopaliv v příštích letech stoupne. Dnes jsou členské státy EU povinny využít v dopravě 10 procent obnovitelných zdrojů, po roce 2021 má tento podíl stoupnout na 14 procent. Dodržení limitu mají zajistit biopaliva, elektromobilita, pohony na CNG, LPG a vodík. Bez biopaliv se systém neobejde.
Dnes Unie neřeší, nakolik se na plnění limitu obnovitelných zdrojů podílejí biopaliva první generace, jako je bionafta z řepkového a slunečnicového semene, palmového oleje nebo sóji. Případně bioetanol vyráběný z obilí, cukrovky nebo kukuřice. Od roku 2021 ale budou smět biopaliva z potravinových nebo krmných plodin činit maximálně polovinu 14procentního podílu obnovitelných zdrojů.
To je velká šance pro nová biopaliva druhé generace vyráběná z odpadů, do nichž se pustily i české firmy z Liberce a Ústí.
