Článek
Uvedla to advokátní kancelář Vilímková Dudák & Partners. Na počátku srpna rozhodl stejně i Nejvyšší soud, který se v podobném případě postavil za olomouckého zaměstnance České pošty.
Rozsudek dal za pravdu muži, který na pozici řidič pracoval pro Českou poštu v Olomouckém kraji, a to za mzdu 18 080 Kč. Zcela identická pozice, ovšem v Praze, byla odměňována o více než 3000 Kč štědřeji. Zaměstnanec úspěšně žádal o dorovnání mzdy, které přesáhlo 100 000 korun.
„Rozhodnutí soudu není nijak zvlášť překvapivé. Zdůvodnění v tom smyslu, že vnější sociálněekonomické podmínky nejsou kritériem pro určení výše mzdy, se objevuje v odborných stanoviscích a komentářích již poměrně dlouho, a dokonce v minulosti v obdobném případě padla i pokuta ze strany inspektorátu práce,“ uvedla Klára Valentová z kanceláře Vilímková Dudák & Partners.
Výčet kritérií pro stanovení mzdy uvádí zákoník práce a je podle ní považovaný za úplný. Nelze je tak rozšiřovat o faktory, které určí zaměstnavatel. „Pokud by to bylo možné, mohl by zaměstnavatel například určovat mzdu podle počtu dětí zaměstnance nebo podle toho, zda má nebo nemá zaměstnanec hypotéku na byt?“ dotázala se.
To, že jde o častý stav, potvrzuje i zběžný pohled na pracovní inzeráty například obchodních řetězců. Nabízená nástupní mzda u stejných úvazků a identických pozic se běžně liší. Rozdíl je především mezi Prahou a regiony. Zaměstnavatelé většinou argumentují, že v hlavním městě jsou obecně vyšší náklady a logicky je třeba nabídnout vyšší nástupní mzdu. Takový argument by ale podle ní u soudu asi neuspěl. Pokud by se zaměstnanci rozhodli firmu zažalovat, pravděpodobně by uspěli. „Oporou jim může být i rozsudek Nejvyššího soudu, který rozhodl proti České poště,“ dodala Valentová.
Legální prostor pro to, aby tentýž zaměstnavatel platil více zaměstnanci v Praze než zaměstnanci v Olomouci, ale podle šéfa legislativního odboru Hospodářské komory Ladislava Minčiče existuje. Pokud třeba zaměstnavatel soustavně nabízí svůj produkt na jednom místě (například restauratér jídlo podávané v pražské provozovně své sítě) za vyšší cenu než obdobný produkt na jiném místě (třeba jídlo připravované podle téhož receptu a podávané v olomoucké provozovně), je oprávněn kuchaři v Praze vyplácet vyšší mzdu, protože hodnota práce kuchaře měřená cenou připraveného jídla je zde vyšší.
Horší je situace firem, které musí kvůli státní regulaci cen nebo kvůli korporátnímu modelu podnikání držet všude stejné ceny. Ale i tyto firmy mohou podle Minčiče diferencovat peníze vyplácené svým zaměstnancům. Stačí, aby firma pražskému zaměstnanci vedle mzdy (stejné jako v Olomouci) přiznala navíc benefit v podobě příspěvku na bydlení, který odrazí fakt, že zaměstnanec bydlící v Praze má vyšší náklady spojené s bydlením než zaměstnanec v Olomouci, poznamenal.
Průlomový případ
Ve zmiňované kauze České pošty uspěl řidič se žalobou, která poukazovala na nerovné odměňování pracovníků na stejných pozicích v různých regionech. Podle Nejvyššího soudu zákon umožňuje v rámci jedné firmy zohlednit v platech jen interní podmínky ovlivňující náročnost práce, nikoliv vnější okolnosti, například širší společenské a ekonomické prostředí daného regionu.
Řidič v žalobě tvrdil, že jeho mzda v Olomouci byla nižší než u kolegy v Praze na stejné typové pozici a tarifním stupni. Považoval to za nerovné zacházení. Pošta namítala, že do výše mzdy zaměstnance se promítají jednak předpoklady a požadavky pro výkon práce, jednak podmínky jednotlivých pracovišť.
Práce řidiče v Praze je podle argumentace státního podniku složitější, odpovědnější a namáhavější, například s ohledem na velikost regionu a rozmístění provozu do několika částí a budov. Odměňování navíc zohledňuje i reálnou výši mezd a životních nákladů v Praze.
Řidič dosáhl u Okresního soudu pro Prahu 2 takzvaného mezitímního rozsudku, podle kterého je základ žaloby oprávněný. O konkrétních nárocích bude justice teprve rozhodovat. Odvolání pošty zamítl Městský soud v Praze. Názor obou pražských soudů potvrdila nejvyšší instance.
NS zdůraznil, že zákon přesně stanovuje, jak hodnotit „obtížnost pracovních podmínek“. Zohledňuje se rozvržení pracovní doby, směny, přesčasy nebo rizikovost a další negativní vlivy pracovního prostředí. Jde o taxativní výčet hledisek, která se týkají výhradně interních podmínek výkonu práce, nikoliv vnějších okolností. „Z tohoto důvodu nelze připustit jakýkoliv extenzivní výklad jdoucí nad daný zákonný rámec,“ rozhodl NS.
