Článek
Vychází totiž hlavně z námětů diváků, kteří si stěžují, že jim někdo ukřivdil, ať už právně, nebo přímo fyzicky, a většina z těchto nářků začíná slovy: „Obracel (obracela) jsem se už všude možně, aby někdo zjednal konečně nápravu (odškodnění, potrestání pachatele), ale nikde mi nepomohli. Už věřím jenom vám…“
Člověk samozřejmě musí odečíst koeficient zoufalství, protože existuje spousta jiných institucí, které pomáhají lidem daleko účinněji než náš pořad, musí odečíst koeficient ješitnosti, kterou v tvůrci nezbytně podobné výlevy vyvolávají, protože po třiceti letech téhle práce už moc dobře vím, jaká je realita. Neumíme dělat víc, než – jak to trefně kdysi popsal Josef Čapek – „křičeti: Pozor, zlo! Aby to zlo nemělo tak lehké…“ Nicméně ta důvěra nás zavazuje. A zároveň naznačuje, že společnost stále není zcela zdravá, když nás pořád potřebuje, a stále hrajeme v očích mnoha lidí nějakou zástupnou roli tzv. orgánů činných atd., přestože nemáme žádné pravomoci cokoli fakticky změnit.
Dělal jsem si i statistiku, když jsme připravovali sté jubilejní vysílání, kolik a jakých reportáží jsme za ty dva roky vysílali. A ta statistika sama o sobě vypovídá hodně o tom, proč nás sledujete. Víc než polovina reportáží obsahovala nějakou pochybnost, co se týče funkce spravedlnosti.
Proč byl někdo z něčeho obviněn nebo dokonce za něco odsouzen, ačkoli jeho vina není zcela jasná nebo naopak, proč už dávno nestíhali nebo neodsoudili někoho, kdo evidentně někoho podvedl nebo někomu ublížil. Jako příklad mohu uvést reportáže o vraždě bývalé spolupracovnice prezidenta Havla Chalupové, kterou měl zabít neslyšící invalida, o Češích, které celá léta podezírají italské úřady z dvojnásobné vraždy, ačkoli v té době v Itálii nejspíš ani nebyli, o ženě, která se skrývá, protože je odsouzena za přípravu vraždy manžela a tvrdí, že je nevinná, o mužích, odsouzených za přepadení zlatnictví, údajně rovněž nevinných, ale i o tragické nehodě dítěte na špatně postaveném kolotoči, za kterou ani po dvou letech prý nikdo nemůže.
Soukolí justice jsme v těchto reportážích kritizovali často.Třeba hned v několika reportážích o tom, jak nespolehlivým nástrojem spravedlnosti jsou pachové stopy a jak se na jejich základě může dostat do vězení nevinný. Proč si soudy vracejí kauzy jako ping-pong třeba i deset let jako v případě bývalého náměstka ministra zahraničí, proč se do vězení dostane naprosto protizákonně žena, která je těhotná a nakonec tam potratí, aniž by byl kdokoli hnán k odpovědnosti. A třešnička na dortu: reportáž o tom, že vás může soudit soudce, který má rozvinutého Alzheimera a jeho nadřízení pracně hledají páky, jak ho dostat z taláru.
Náš pořad má samozřejmě daleko širší záběr. Víc než čtyřicet reportáží se třeba týkalo záhad historických, od vraždy knížete Václava přes reportáž, zda Karel IV. byl rasista, že Národní divadlo nemohlo vzplanout, jak se o tom vyučuje ve škole, až po utajené příběhy z doby, kdy tu kralovala StB.
Ale nejvíc v kontaktu s diváckou obcí jsme právě přes reportáže, které se snaží pomoci. Třeba i o tom, jak pracují nejrůznější úřady a instituce, které mají občanovi život zpříjemnit a místo toho mu ho všemožně komplikují a ztěžují. A desítky reportáží jsme věnovali záhadám, proč někdy tak špatně fungují pojišťovny. Povětšinou zdravotní. Což plodí leckdy velmi tragické lidské příběhy.
No, nemá smysl, abych tu vypočítával víc reportáží, když jich daleko víc připomínáme v našem stém vysílání.
Záhady Josefa Klímy vysílá v premiéře Televize Seznam každý čtvrtek ve 20:55. Archiv pořadu najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
