Článek
Jen málokterý z britských, ale i amerických komiků si dnes troufne tvrdit, že ho tvorba Johna Cleese, Michaela Palina, Erica Idlea, Terryho Jonese, Grahama Chapmana a Terryho Gilliama neovlivnila. Absolventi Cambridgeské univerzity Chapman, Cleese a Idle se dali dohromady s „rivaly” z Oxfordu Jonesem a Palinem a vytvořili humor, který neznal tabu.
Z hlediska dnešního fungování televize je až neuvěřitelné, jak snadno Monty Pythoni pronikli na obrazovky BBC. Podle Telegraphu producent Barry Took, který nad Palinem a spol. držel ochrannou ruku, přinesl pár nápadů šéfovi sekce zábavné tvorby slavné korporace Michaelu Millsovi. Ten pořad bez potřeby vidět scénáře, cokoli obhajovat nebo natočit pilotní díl, okamžitě schválil.
Vzhledem k tomu, že se skupina někdy pohybovala na hranici nebo i za hranicí nevkusu, je přímo fascinující, jak zřídka se dostala do potíží. Z repríz se musel vystřihnout jen skeč, ve kterém Graham Chapman navrhuje Johnu Cleeseovi, že může zvracet do hrobu své matky, pokud se ji rozhodne místo kremace sníst. Samozřejmě uvařenou, nikoli syrovou…
Podle dostupných informací ale museli Pythoni k vedení BBC „na kobereček” jen jednou, když jeden ze soutěžících v soutěži „Shrň dílo Marcela Prousta v 15 vteřinách” uvedl mezi svými koníčky kromě golfu a škrcení zvířat taky masturbaci. Právě poslední slovo nechal jeden z manažerů vystřihnout, což mezitím už velmi populární komiky rozlítilo. „Vy snad nemasturbujete,” měl jeden z Pythonů ukončit debatu s členem vedení BBC.
Oblíbená skupina psala scénáře ve dvojicích. Cleese vytvořil tandem s Chapmanem a Palinovým parťákem, pozdějším autorem skvělých televizních cestopisů, byl Terry Jones. Partu doplňoval skvělý muzikant Eric Idle a neméně výborný autor svérázných animací Terry Gilliam. Zapamatovatelný Jones ztvárnil ze všech Pythonů suverénně nejvíc ženských postav. Na otázku, proč právě on, odvětil: „Podle dohody měl ženy hrát ten s nejmenším přirozením, ale John Cleese to odmítl…”
Monty Pythoni, jejichž původně televizní tvorba dala vzniknout celovečerním filmům i muzikálům, založili svůj přístup na tom, že si budou dělat legraci ze všeho a ze všech. Terčem jejich žertíků byly chudší vrstvy britského obyvatelstva a horních deset tisíc, příslušníci národnostních i sexuálních menšin, členové královské rodiny a zástupci všemožných profesí, od holičů po dřevorubce.
Britská média ve dnech kulatého výročí satirického televizních seriálu nezapomenutelných skečů přiznávají, že dnes by se nekorektní humor neměl na veřejnoprávní televizní obrazovku ve Spojeném království šanci dostat. Např. u montypythonovské soutěže „Shoot The Poof“ (Zastřel buznu) se ani není, moc co divit. John Cleese ale připomněl, že počáteční nadšení v 70. letech vyprchalo i z BBC a že to v celkovém přístupu ke tvorbě Pythonů bylo znát. „I dnes je obliba našich skečů ve Spojených státech, Kanadě nebo Austrálii větší, než ve Spojeném království,“ dodal brzy 80letý Cleese.
„Aniž by to věděli, Monty Pythoni dokázali, že humor je mezinárodní, nikoli národní,” prohlásil velký fanda skupiny, slavný britský stand-up komik Eddie Izzard. Ten dokáže dodnes, jako řada dalších Britů, recitovat celé pasáže z nejpopulárnějších skečí Pythonů. Izzard zastává teorii, že jejich surrealistické pojetí humoru je jakousi odnoží dadaismu.
Kouzlo úspěchu Monty Pythonů spočívalo i v tom, jak lidsky blízko k sobě jednotliví členové měli. Ukázalo se to i dlouho poté, co se skupina oficiálně rozpadla. Když v roce 1989 Graham Chapman zemřel na rakovinu páteře, změnilo se poslední rozloučení v podstatě v živé vystoupení zbylých Pythonů. Zdrcený John Cleese se podle vlastních slov stal prvním smutečním řečníkem v britské historii, který ve svém vystoupení před pozůstalými použil slovo „fuck.”
Když se v roce 2014 zbylých 5 členů Monty Pythonů dohodlo, že se ještě jednou sejdou při sérii živých vystoupení, lístky zmizely rychleji, než vstupenky na hudební festival Glastonbury. Show sice nakonec byly jen slabým odvarem někdejších výkonů, ale majitelé drahých vstupenek stejně odcházeli domů šťastní s vědomím, že viděli pohromadě Palina, Cleese, Jonese, Idlea a Gilliama.
V jednom ze svých skečů britští géniové humoru nechali Michala Palina, coby autora vtipů Ernesta Scribblera, vytvořit „killer joke,” anekdotu tak toxickou, že po přečtení nebo vyslovení do pár vteřin zabíjela. „No one could read it and live.” Nikdo nemohl vtip současně přečíst a být naživu. Buďme tak zpětně rádi, že jsme Monty Pythony zažili a přežili…
