75 let od bombardování Drážďan – i po letech bolestné téma

Dny 13., 14. a 15. února 1945 většina Němců asi nikdy nezapomene. Stovky amerických letadel ve dne a těch britských v noci tehdy na saské Drážďany svrhly stovky tun výbušných i zápalných bomb. Historické centrum města, kterému se přezdívalo „Florencie na Labi“, bylo zcela srovnáno se zemí. Tisíce lidí přišly o život. Ostatně o počet obětí obřích náletů se desítky let vedly spory.

„Každý rok se 13. února ve 22 hodin rozezní zvony ve všech drážďanských kostelích. Připomínají čas prvního náletu. Je to velmi dojemné. Ve stejnou dobu se ulicemi města vine kilometry dlouhý lidský řetěz coby připomínka náletu,“ popsal pro Seznam Zprávy pražský zpravodaj Sächsische Zeitung Hans-Jörg Schmidt. Ten v Drážďanech prožil část dětství a později žil ve čtvrti na břehu Labe, kde jsou dodnes vidět krátery po spojeneckých pumách.

„Tehdy se ještě vedla totální válka, tak si ani jedna strana nemohla dovolit jednat v rukavičkách… Málo se hovoří o tom, že ve stejný den, a až do konce března 1945, létaly německé balistické rakety V2 na Velkou Británii. To byly zbraně určené z principu k terorizování civilního obyvatelstva,“ nabízí svůj pohled na diskutované bombardování mezinárodně uznávaný historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.

Zkáze se nevyhnul ani symbol saské metropole, evangelicko-luteránský kostel Frauenkirche. Ten sice spojenecké bomby přímo nezasáhly, ráno 15. února se ale kopule chrámu zřítila. Nevydržela vysoké teploty způsobené zápalnými bombami. Uprostřed zimy vznikla v centru města ohnivá bouře, kde se teplota vzduchu pohybovala kolem 1200 stupňů Celsia.

Hromada trosek a kamenů byla ponechána v centru města na dalších 45 let jako memento 2. světové války. Snahy o rekonstrukci oblíbené stavby se sice objevovaly už na konci války. Hlavně z politických důvodů ale v někdejší NDR neuspěly.

Po pádu komunismu a sjednocení Německa se situace změnila. Rekonstrukce, o níž se mluví jako o nejsložitější v dějinách světové architektury, začala v roce 1994. Obnovený chrám byl pak vysvěcen roku 2005 a dnes představuje největší drážďanský „tahák“. 45 procent použitého materiálu přitom pochází z „původní“ Frauenkirche.

Klid ale v Drážďanech není ani po 75 letech. Na sobotu se ve městě chystají velké demonstrace stoupenců krajní pravice i jejich odpůrců. Policie je ve střehu a očekává i možné střety obou táborů. Prezident Frank-Walter Steinmeier, který ve čtvrtek pronese projev v drážďanském Paláci kultury, bude muset pečlivě vyvažovat mezi vzpomínáním na mrtvé při ničivém bombardování a uznáním německé odpovědnosti za nejhorší konflikt v historii lidstva.

„Mýtus města nevinnosti žije dál,“ napsal před výročím deník Sächsische Zeitung, jenž obvinil krajní pravici z minimalizace německých válečných zločinů.

Předmětem sporů je i počet obětí spojeneckého bombardování z února 1945, kdy Drážďany hostily i desítky tisíc uprchlíků z východu. Zatímco nacistická propaganda uváděla 200 tisíc obětí, a přirovnávala tak devastaci Drážďan k anglickému městu Coventry, které poničila Luftwaffe v letech 1940 a 1941, historici dokázali, že jde o vysoce nadhodnocené číslo.

„Nezávislá komise expertů svolaná v roce 2010 došla k číslu maximálně 25 000 mrtvých. I to je strašlivé číslo. Šéf nacistické propagandy Goebbels vyrukoval po náletu s cifrou 200 000 mrtvých. Tím chtěl naznačit, že Britové s Američany jsou pustí zločinci, aby tak vybičoval národ k poslednímu válečnému vzepětí,“ řekl Seznam Zprávám Jiří Rajlich z VHÚ.

Debata o náletech britských bombardérů na německá města hlavně v pozdější fázi války se vedla i ve Spojeném království. Diskuse se přelila také do 21. století, kdy se řešila výstavba památníku pro 55 573 příslušníků RAF Bomber Command, kteří za druhé světové války padli. V roce 2010 se proti plánům na vznik památníku dokonce ohradila tehdejší starostka Drážďan Helma Oroszová.

Ve Velké Británii to dlouhá léta mohlo působit dojmem, že jsou bombardovací letci ve stínu slavnějších stíhačů. Podle Jiřího Rajlicha to ale během samotné druhé světové války bylo jinak. „Londýn byl německou Luftwaffe bombardovaný 57 nocí v řadě. Zapomíná se, že v britské metropoli umřelo 40 000 lidí. V očích Britů jejich Bomber Command vracel Němcům tyto hrůzy,“ uvádí historik. Ten připomíná, že zatímco z příslušníků britského Fighter Command, tedy stíhacího letectva, získal nejvyšší vyznamenání za hrdinství, Viktoriin kříž (VC), jediný letec, u Bomber Command se nositelé tohoto vyznamenání, které se bohužel často udělovalo posmrtně, počítali na desítky.

Němečtí krajně pravicoví politici na tvrzení historiků nehledí. Například poslanec Spolkového sněmu za AfD Tino Chrupalla vyprávěl týdeníku Der Spiegel o „horách mrtvých“, na něž si po bombardování vzpomínali jeho prarodiče. Navzdory historickým faktům trvá na tom, že obětí muselo být okolo 100 tisíc a že šlo o válčený zločin. Chrupallův stranický kolega Mario Lehmann vzbudil loni pozdvižení, když o drážďanském bombardování mluvil jako o holokaustu – při něm přitom nacisté zavraždili šest milionů Židů. I Andrew Stroehlein z Human Rights Watch by dnes nálet na Drážďany hodnotil coby válečný zločin a v souvislosti se smrtí 25 000 lidí používá výraz „vražda“.

Devětaosmdesátiletá přeživší Ursula Elsnerová, které bylo v té době 14 let, agentuře AFP řekla, že ji už zneužívání výročí ničivého bombardování k politickým cílům unavuje. „Ten den patří nám,“ prohlásila. „Během současných vzpomínkových akcí na nálet se nikdy nezapomíná na to, že celá bombardovací válka vzešla z nacistického Německa. Hlavní roli hraje usmíření. Pro mě bylo nejkrásnějším gestem, že syn jednoho z pilotů britských bombardérů vyrobil a následně Drážďanům daroval nový krásný kříž pro Frauenkirche,“ uzavírá Hans-Jörg Schmidt.