Článek
Jsme v určité zlomové fázi nastupující pandemie koronaviru. Máme první případy v Česku, počet obětí roste v dalších zemí. Děláme první opatření: trochu měníme své chování, nakupujeme zásoby. Všichni o viru přemýšlíme. Co jsme vymysleli?
Těchto sedm věcí už vím:
1) Sahám si na obličej víc, než jsem si kdy dovedl představit. Zjistil jsem to proto, že jsem se začal pozorovat poté, co jako hlavní rada zaznělo právě to, že bychom si na obličej sahat neměli. Sahám si na něj pořád, hlavně u počítače. Když pracuji a zejména když přemýšlím. Tahám se za nos, koušu se do ruky, klepu si na čelo, škrábu se ve strništi, mnu si oči. Snažím se to eliminovat, ale je to těžké.
2) Jsem starý. Bude mi letos 52, za posledních pár let jsem napsal spousty glos i vtipů o tom, jaké to je být padesátníkem, ale až díky koronaviru jsem si to naplno uvědomil. To, když v hlavě probíhá vnitřní dialog mě se sebou. „Takže další mrtvý? Kolik mu bylo?“ „Přes padesát.“ „Tak jasně, není to stařec, ale přece jen je to starší člověk.“ „Počkej, ale tobě je také přes padesát!“ „Jejda!“ Nelichotivé jsou i dosavadní infografiky, jakkoli možná nepřesné. Pro čtyřicátníky platí smrtnost viru v řádu desetin, pro padesátníky poskočí skoro o procento nahoru.
3) Jsme ke starým lidem bezohlední. A teď neodkazuji na předešlý bod, myslím tím lidi mnohem starší. Pro koronavirus je jakousi magickou hranicí 80 let. Kolikrát jsme slyšeli nebo i sami řekli: „Proboha, uklidněte se, ten virus není nebezpečný. Ohrožuje JEN lidi přes osmdesát.“ Mému otci i tchánovi přes osmdesát je. Neříkám, že bychom před nimi měli tajit, že jsou ohrožení víc než my. Nejsou blbí, ostatně. Ale aspoň bychom nemuseli stále opakovat: „Je to v pohodě, zabijí to jen fakt staré lidi.“
4) Líbí se nám být nad věcí, ale pro skutečné krize je to poněkud nepraktické. Většinou se bráním generalizacím, zvlášť co se týče národní povahy, ale myslím, že je to trochu česká specialita. Sarkasticky komentovat realitu, jako by se nás netýkala, a distancovat se od velkých slov i velkých emocí. Dělám to také. V jednom komentáři jsem minulý týden četl: „Než rouška přes obličej a deset konzerv ve skříni je důležitější kritické myšlení.“ Hezká věta, které všichni zatleskáme. Ale zcela bez obsahu, a zároveň zcela jistě nepravdivá. Protože si v touze po nadhledu jde pro potlesk a srovnává nesrovnatelné.
5) Jsme překvapení z událostí, o kterých jsme říkali, že je očekáváme a že víme, že se stanou. Dva týdny všichni opakují, že je nulová pravděpodobnost, že by se nákaza vyhnula Česku. Že tu už pravděpodobně je, pouze neprokázaná „oficiálními“ testy. A když se to stane a média to oznámí, je to najednou velká událost. Proč, proboha? Zrovna tak většina říká, že po zkušenostech nejen z čínských velkoměst, ale i ze severu Itálie je poměrně pravděpodobné, že dojde k vyhlášení karantén. Že se dokonce může stát, že budeme významně omezeni v pohybu a setkávání s ostatními. Ale když o tom někdo mluví z pozice člověka, který by se na to chtěl připravit, obviníme ho, že dělá paniku.
6) Nemáme autority. Takhle jednoduché to je. Asi i díky sociálním médiím (ale nechci na ně svalovat všechno) jsme dnes v situaci, kdy chybí instituce či osobnosti, které když řeknou své stanovisko, tak pro nás má váhu a s vysokou mírou pravděpodobnosti ho přijmeme. Nikdo takový není. Naopak jsme zvyklí všechno relativizovat a zpochybňovat, o všem diskutovat. Pleteme si názory a fakta, to dlouhodobě, a získali jsme pocit, že svoboda mít názor znamená, že si jsou všechny názory rovné. A také, že rozumíme všemu a že ke každému expertovi, který říká názor A, lze najít experta, který říká opačný názor B. To také není pravda! Takže když potřebujeme, aby nám někdo řekl, například, jestli nakoupit zásoby jídla je správné, anebo nikoli, případně od jakého množství zásob je to už zbytečná panika, tak nikdo takový není. Jediné, na čem nám záleží, je to, abychom byli vždycky „chytřejší“ než ti ostatní. A tak se, zase například, smějeme lidem, kteří se vrátili z dovolené v horách, protože sto kilometrů od sjezdovky se objevily případy koronaviru. A o dva dny později – se stejnou vášní – kritizujeme riskantní chování těch, kteří v tom samém středisku zůstali.
7) Máme problém s racionalitou, zejména s konceptem pravděpodobnosti. Rádi uvádíme, co se stane, či nestane s jakou pravděpodobností, ale lidská mysl s těmito čísly umí velmi špatně pracovat. Když čteme, že pravděpodobnost slunečného počasí je 70 procent, a pak zmokneme, máme pocit, že jsme byli podvedeni a předpověď byla špatná. A úplně stejně nekompetentní je náš mozek, když jde o virus a o život, v nadsázce řečeno. Jak už bylo řečeno, srovnáváme nesrovnatelné. Oblíbenou myšlenkovou figurou mnoha komentátorů tzv. paniky je srovnávání pandemie nového viru například s počtem obětí dopravních nehod či s případnými dopady globálního oteplování. Jde o tři zcela odlišné jevy, které spolu vůbec nesouvisí! Ale tak nějak máme pocit, že když jde u všech procentuálně vyčíslit riziko, že je tím zároveň můžeme seřadit podle momentální důležitosti.
Co se zbývá ještě dozvědět?
8) Změníme své chování? Když sleduji sám sebe, jak je těžké se odnaučit pitomé šťourání v nose, mám určité pochybnosti. Přestaneme chodit nemocní do práce (protože TO přece za mě nikdo neudělá a také z nemocenské se nedá vyžít), začneme si častěji mýt ruce a budeme kýchat výhradně do kapesníku?
9) Změníme se „v hlavě“? Západní civilizace nabízí svým příslušníkům v různých částech světa trochu různou míru svobody, ale jedno nás spojuje. Vědomí, že „nikdo mi přece nebude říkat, co mám dělat“. Jsme svobodné bytosti a to je jeden z nejúžasnějších aspektů pokroku a současné etapy historie, ve které máme to štěstí žít. Teď je důležité, jestli jsme zároveň neztratili instinkt přežití, tedy základní princip evoluce, a dokážeme přijmout to, že svoboda nemusí být absolutní. Dlouhodobě vlažný a tolerantní přístup například k těm, kteří odmítají očkování (a ohrožují tím stejným dílem nejen sebe a své děti, ale i všechny ostatní), vybízí spíš ke skepsi. Budeme v případě opatření proti šíření viru důslednější a disciplinovanější? Dokážeme přijmout omezení, zákazy a nařízení? Přestaneme „diskutovat“ a budeme „poslouchat“, jakkoli je v módě přesný opak?
10) Přežijeme? Současnou hrozící nákazu koronavirem asi ano. Otázka zní, zda zvládneme případné ostatní dopady, hlavně ekonomické. Může svět ještě fungovat jinak než podle současných globálních vzorců (vyžadujících růst a založených na naprostém finančním i informačním propojení), aniž bychom nemuseli výrazně změnit způsob života, jinými slovy nepřišli o svůj současný komfort? Navíc se ukazuje skoro jistě to, že hrozba virové pandemie je asi tím nejvážnějším, co lidstvo ohrožuje. Mnohem víc než válečný konflikt, ale i globální oteplování, které navzdory tvrzení alarmistů dává mnohem víc času a možností, jak s ním bojovat. Šíření koronaviru nám naopak ukázalo jasně, jak jsme v boji s nákazou bezmocní, paralyzovaní a marní.
