40 dnů a 40 nocí v jeskyni. Experiment izoloval lidi od slunce i mobilů

Jeskyně Lombrives na jihu Francie byla více než měsíc domovem skupiny patnácti odvážlivců, kteří se do jejích útrob vydali v zájmu projektu Deep Time. Experiment probíhal pod záštitou institutu Human Adaptation Institute (HAI) a v přepočtu na koruny vyšel na přibližně 30 milionů.

Podle vědců z HAI měl experiment přinést lepší pochopení toho, jak se lidé přizpůsobují drastickým změnám životních podmínek a prostředí. Zapojení dobrovolníci se totiž 40 dnů a 40 nocí nacházeli bez slunečního světla, teplota v jeskyni se držela okolo 10 stupňů Celsia a vlhkost byla téměř 100 %. Pobyt pro účastníky znamenal také odříznutí od světa; neměli informace o probíhající pandemii koronaviru ani spojení s rodinou či přáteli.

„Bylo to jako stisknout ‚pauzu‘,“ cituje agentura AP třiatřicetiletou Marinu Lançonovou, jednu z účastnic experimentu. Ta se dokonce nechala slyšet, že by v jeskyni klidně strávila ještě několik dní, přesto však ocenila možnost znovu cítit vítr a slyšet ptačí zpěv. Svému chytrému telefonu se Lançonová plánuje ještě nějakou chvíli vyhýbat, aby návrat do normálního života nebyl „příliš brutální“.

Jak organizátoři projektu očekávali, dobrovolníci zcela ztratili pojem o čase. Když se tak v sobotu po více než měsíci se speciálními slunečními brýlemi vynořili z jeskyně, panovaly různé představy o tom, kolik času vlastně uběhlo. Obecně uváděnou představou bylo uplynutí pouze třiceti dnů, nejméně jeden člověk však měl dojem, že v podzemí strávil lehce přes tři týdny.

Vědci, kteří za experimentem stojí, spolupracovali s laboratořemi jak ve Francii, tak ve Švýcarsku. Během čtyřiceti dnů pomocí senzorů monitorovali spánkové vzorce účastníků, jejich sociální interakce i behaviorální reakce. Jeden ze senzorů, který dobrovolníkům dělal společnost, byl malinký teploměr v kapsli, kterou spolkli. Ten byl – dokud nedošlo k jeho vyloučení přirozenou cestou – schopen přenášet data o tělesné teplotě počítačům vědců.

Účastníci experimentu se v jeskyni mohli spoléhat jen na své biologické hodiny a uplynulý čas odhadovali podle spánku. Kromě průzkumu svého „domova“ pak hledali, čím by se mohli zaměstnat. Sedmatřicetiletý učitel matematiky Johan Francois se například snažil udržet ve formě a v jeskyni běhal.

Bez každodenních povinností a bez dětí kolem bylo výzvou „profitovat z přítomného okamžiku, aniž bychom přemýšleli o tom, co se stane za jednu, za dvě hodiny“, uvedl pro AP Francois. Někdy prý však bojoval s touhou jednoduše z jeskyně odejít.

„Je opravdu zajímavé sledovat, jak se skupina synchronizuje,“ uvedl již dříve ředitel projektu Christian Clot, který byl spolu s ostatními v jeskyni. Obzvláště náročné podle něj bylo rozdělování úkolů či spolupráce na různých plánech bez možnosti stanovení času pro setkání.

Zúčastnění si také během pobytu museli vyrábět vlastní elektřinu pomocí pedálového kola a vodu čerpali ze studny 45 metrů pod zemí, informovala agentura AFP. Otázka adaptace na ztrátu referenčního rámce pro čas a prostor podle ní získala na naléhavosti vzhledem k izolaci, kterou lidé zažili – či zažívají – během koronavirové pandemie.

Experiment se kromě pozitivních reakcí ale setkal také s kritikou. Pierre-Marie Lledo z francouzského Národního výzkumného centra například podotkl, že v experimentu chyběla kontrolní skupina, která je důležitou součástí vědeckých studií.