36 otázek, které rozhodnou o kvalitě vztahu. Aneb výlet do hlav mileniálů

Za mileniály, nebo také generaci Y, bývá obvykle označována generace narozená v rozmezí 80. a 90. let. Předchozí generace bývá nazývána generací X, ta následující pak generací Z. Pak tu máme generaci tzv. babyboomers, narozených po druhé světové válce (přibližně do roku 1964).

Bez ohledu na to, k jaké generaci patříte, asi se se mnou shodnete na tom, že mládí většiny oněch generací vypadá dost podobně. Jistě, mileniálové jsou na rozdíl od starších generací od mládí přilepeni ke svým mobilům, tedy alespoň ti mladší z nich. Lze ale předpokládat, že jejich lásky či rodinné a partnerské vztahy se od těch předchozích zas tak neliší. Nebo ano?

V karlovarské soutěži Na východ od Západu se letos objevily hned dva mladé české snímky, které i dinosaury mezi námi seznamují s mladou generací a v nichž se proti sobě o trofej sekce budou ucházet i jejich hlavní představitelky populární herečky Eliška Křenková a Alena Doláková. Oběma je 31 let, takže mezi mileniálky je rozhodně můžeme řadit. Autor Marťanských lodí Jan Foukal je ročník 1979, do mileniálské generace se tedy vejde jen s odřenýma ušima a debutujícímu režisérovi Zrcadel ve tmě Šimonu Holému je 27 let.

Mileniálové se podle řady charakteristik vyznačují nejistotou a přecitlivělostí v partnerských vztazích. Jsou často orientováni na výkon, ve spojitosti s nimi se také užívá termín krize mladého věku, tedy pocity nedostatečnosti a pochybností o sobě samém. Jsou tu patrné také obavy z budoucnosti (nejen budoucnosti planety v souvislosti s klimatickou krizí) a enviromentální žal.

„Naši generaci spojuje možná strach z budoucnosti a frustrace z minulosti a stavu toho, kde teď jako společnost jsme,“ říká režisér filmu Zrcadla ve tmě Šimon Holý. Dodává, že má dojem, že jeho generace si tak často hledá spíše zástupné problémy, protože závažné věci ve své komplexnosti vyžadují spolupráci s dalšími generacemi.

Není tak nelogické, že oba filmy, Marťanské lodě i Zrcadla ve tmě, se věnují tématu partnerských vztahů. V centru jejich pozornosti stojí ústřední milenecká dvojice v potenciální vztahové krizi. Zatímco v Marťanských lodích ústřední pár krizi spojenou i s ženskou zdravotní indispozicí zahání procházkami Brnem či výletem do Norska a návštěvami léčitelů, v Zrcadlech ve tmě krizi ústřední pár zahání odpověďmi na 36 otázek, které jim mají ujasnit vzájemné souznění. V obou filmech jde také spíše o krizi ženské poloviny páru, muži tu obvykle působí poněkud rezignovaně.

Není se čemu divit, že se tu ženské hrdinky necítí dobře. U obou ústředních hrdinek je patrný až maximalistický přístup k sobě samým. Zatímco Marie v podání Aleny Dolákové v Zrcadlech ve tmě bojuje neustále se svou průměrností a touhou se nad ni pozvednout, podobně jako bojuje i se svým partnerem, Eliška v podání Elišky Křenkové v Marťanských lodích si pravděpodobně somatizuje své psychické problémy a čelí stejnému vyčerpání z toho, že život se neodvíjí podle jejích představ.

Dialogy v Marťanských lodích jsou až přehnaně banální, i když ve shodě s obvyklou banalitou podobných dialogů v reálu, ty ve Zrcadlech ve tmě v sobě mají více hloubky, nepůsobí ale přitom knižně či uměle. Velkou zásluhu na tom má velmi přirozené, ztišené herectví Aleny Dolákové. Ta utáhne i dlouhé jednozáběrové scény, v nichž čelí 36 otázkám, které si s partnerem kladou, aby zjistili, jak na tom se svým vztahem jsou.

Eliška Křenková se svým filmovým partnerem Martinem Kyšperským v tomto souboji nutně prohrávají, v Marťanských lodích je kladen důraz spíše na atmosféru, na děj či dialogy už méně. Jan Foukal onu atmosféru buduje přesvědčivě, bohužel scénář mu nedává tolik prostoru ke kreativitě, kolik by zasloužil. Šimon Holý se ve svém černobílém debutu zaměřil spíš na důslednou stylizaci, nejen v závěrečné taneční scéně, ale i v samotném jádru filmu, jímž je zmíněný rozhovor mladé dvojice.

Filmy jsou obvykle tak dobré, jak moc se svých diváků dokážou dotknout, proniknout k jejich nitru. Univerzální filmy dokážou oslovit větší množství lidí než podobně intimní příběhy, jako jsou ty z Marťanských lodí a Zrcadel ve tmě. I hodnocení obou filmů na festivalu je dost rozporuplné. Někdo dává přednost křehkosti a neuchopitelnosti Marťanských lodí, jiný stylizaci a intelektu Zrcadel ve tmě.

Já se řadím spíše k druhé skupině příznivců Zrcadel v tmě, která na mne promlouvala srozumitelněji a uchopitelněji. Mou vítězkou titulního souboje je pak Alena Doláková, která po řadě spíše vedlejších rolí v českých filmech v Zrcadlech ve tmě jasně dokazuje, že hravě utáhne i hlavní herecký part. Navíc ve filmu, v němž hraje v dlouhých jednozáběrových scénách plných dialogů.

Marťanské lodě a Zrcadla ve tmě nejsou jedinými filmy, v nichž figuruje mladá generace. Ve stejné soutěži Na východ od Západu se objevil ještě film Jako sestry o zkoušení pubertálních hranic, v sekci Horizonty pak podařená Rozkoš či podmanivý snímek Všechno nejlepší, Chiaro! Hrdinové většiny těchto filmů jsou jedna ruka se svými mobilními telefony a sociálními sítěmi v nich, závislost na nich jim často způsobí i pěkně perné chvilky. Zatímco většina těchto filmů do českých kin nejde, Marťanské lodě i Zrcadla ve tmě uvidí i čeští diváci. Do českých kin oba filmy vstupují v září.