Od konce války ve Vietnamu uplynulo 50 let. Konflikt poznamenal zemi i společnost

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na jedné straně komunistický severní Vietnam, podporovaný Sovětským svazem a Čínou. A na té druhé prozápadní jižní Vietnam, který měl za zády Spojené státy a další antikomunistické spojence. Na první pohled občanská válka, zároveň však boj dvou ideologií, které proti sobě stály v celém světě. Proto se stal tento konflikt globálním tématem.

Severní Vietnam chtěl obě země sjednotit pod komunistickou vládou, zatímco se jižní Vietnam a jeho spojenci snažili šíření komunistické ideologie zastavit. Vše se ještě vyhrotilo, když do konfliktu pod stínem studené války vstoupily Spojené státy, aby vládu jižního Vietnamu podpořily.

O datu zahájení války se vedou debaty, ale nejčastěji se používá oficiální začátek stanovený Američany na 11. listopadu 1955. Válka skončila 30. dubna 1975, kdy komunistický severní Vietnam dobyl Saigon, hlavní město jihu.

Výsledkem bylo sjednocení Vietnamu pod komunistickou vládou a americká pomoc se tak ukázala jako neúspěšná. Válka, která trvala 19 let, s sebou přinesla miliony obětí a generaci s jedním z největších postválečných syndromů novodobé historie.

Situace ve světě byla jasná. Uplynulo téměř deset let od skončení druhé světové války, Amerika si užívala zlatá 60. léta, ve společnosti však panoval sdílený strach z komunistického vlivu. Podle americké vlády mu bylo třeba zabránit nejen v USA, ale po celém světě. Proti komunistům Američané válčili už dříve, například v Koreji v letech 1950-53. A další na řadě byl právě Vietnam.

Ten byl od 50. let rozdělen na dvě části - severní, kde vládl komunistický vůdce Ho Či Min, a demokraticky smýšlející jižní Vietnam, který chtěli vietnamští komunisté získat pod svá křídla. Amerika se však od konce největšího globálního konfliktu v historii světa, tedy druhé světové války, obávala dominového efektu, který by nárůst sféry komunistického vlivu mohl vyvolat. Začala tak proto do Vietnamu posílat techniku a vojenské poradce. Netrvalo ale dlouho a do konfliktu se USA zapojily naplno.

Aktivní vstup amerických vojsk do války rozpoutal incident v Tonkinském zálivu 2. srpna 1964, kdy severovietnamské čluny údajně napadly americkou válečnou loď USS Maddox. Zmiňován byl pak i další útok o dva dny později, ten se však podle pozdějších šetření zřejmě nikdy nestal. I přesto tehdejší prezident USA Lyndon B. Johnson nařídil bombardování Severního Vietnamu a Kongres přijal Tonkinskou rezoluci, která americkou vojenskou intervenci legalizovala.

Amerika měla ale v boji proti komunistickému Vietnamu hned několik nevýhod. Jednou z nich, a to zcela stěžejní, byla takzvaná Ho Či Minova stezka, neboli komplex rozvětvených cest na souši, v řekách a podzemních tunelech.

Tajná síť vedla přes sousední státy Laos a Kambodžu až do Jižního Vietnamu, takže obešla demilitarizovanou zónu rozdělující severní a jižní Vietnam. Ho Či Minovu stezku vedle severního Vietnamu využívalo i partyzánské uskupení Vietkong, které tvořili komunističtí příznivci z jižního Vietnamu.

Stezkou proudily zbraně, zásoby i vojáci Vietkongu. Spojené státy se ji pokusily zničit intenzivním bombardováním, ale nikdy se jim to plně nepodařilo.

Na přelomu ledna a února 1968 navíc spustily síly Vietkongu a severního Vietnamu takzvanou Tet ofenzivu. Byl to koordinovaný útok na více než 100 měst a vojenských cílů v jižním Vietnamu. Přestože byli při něm komunisté vojensky poraženi, pro Američany byl tento zásah jedním z mnoha psychicky náročných milníků.

Jednou z dalších nevýhod byla totiž pro Spojené státy i morální stránka války. Válka ve Vietnamu byla totiž prvním konfliktem, který lidé na Západě sledovali denně v televizi. Záběry z bojišť, hořící vesnice a těla vojáků tak měla dopad na americkou společnost, která čím dál tím víc začala apelovat na vládu, aby válku ukončila.

Úplný zlom pak přinesl v roce 1969 časopis Life, který ve svém vydání ukázal fotky a jména 242 amerických vojáků, kteří zemřeli za jediný týden. To zahájilo vlnu protiválečných protestů v USA. Ten největší se odehrál 15. srpna ve Washingtonu, kde proti válce demonstroval milion lidí.

Protiválečná nálada v Americe ale nebyla jediným faktorem, který předurčil ústup amerických vojsk. Zatímco Američané ve Vietnamu operovali s těžkou výzbrojí, technikou a převahou v boji ve vzduchu, vietnamská partyzánská válka vojáky USA ustavičně drtila, zejména psychicky.

Severní Vietnam totiž využíval malých jednotek, které se přesouvaly v džungli, kladly miny do terénu, útočily v noci a mizely beze stopy. Americké vojáky tak svazoval pocit neustálého ohrožení, který měl drtivý vliv na jejich psychiku.

Po letech bojů a desetitisících mrtvých začala americká vláda pod vedením prezidenta Richarda Nixona prosazovat takzvanou vietnamizaci neboli postupný odsun amerických jednotek a přenechání bojů jižnímu režimu. Nixon měl navíc u amerických občanů „černý puntík“ v podobě probíhající aféry Watergate. Nebylo tak zbytí, a aby si udržel aspoň částečnou přízeň, náladu Spojených států ohledně války ve Vietnamu vyslyšel.

Americkou účast formálně ukončila Pařížská mírová dohoda z ledna 1973, neukončila ale válku samotnou. Posledním dějstvím konfliktu byl postup severovietnamských sil na jih. Dne 30. dubna 1975 padlo hlavní město jižního Vietnamu, Saigon.

Američané začali okamžitě evakuovat všechny své zaměstnance helikoptérami zpět domů. Komunistické tanky přejely brány prezidentského paláce a Vietnam byl sjednocen. To vše za cenu zničené infrastruktury, ekologického propadu Vietnamu, milionů obětí a generačního traumatu nejen v Americké společnosti.