Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Cyril Höschl nikdy nepotřeboval kravatu, aby působil důstojně. Stačilo, že se na vás pronikavě podíval, a už jste začali přemýšlet: Sakra, co mně uniklo?
Rozhodně to ale nebyl suchar ani povýšený intelektuál. Naopak, každé naše setkání otevíral obligátní otázkou: „A tenhle znáš?“ Tak si ho budeme pamatovat všichni. Jako vypravěče fórů, někdy lehce peprných, většinou židovských. Kamkoli přišel, dřív nebo později se ozvalo: „Cyrile, řekni vtip!“ A taky vyprávěl historky, o královně Alžbětě II. nebo Karlu Popperovi, často v duchu goethovského Dichtung und Wahrheit, zkrátka tak, že pointa seděla a ty zbylé detaily se skvěle poslouchaly.
Měl energie na tři životy. Neustále něco rozjížděl. Nejdřív převrátil výuku na lékařské fakultě naruby, pak na zelené louce postavil Národní ústav duševního zdraví a k tomu vášnivě pořádal koncerty vážné hudby, kterou miloval. O Bedřichu Smetanovi dokázal mluvit s takovým zaujetím, že jste pak měli pocit, že slyšíte Mou vlast i v tramvaji.
Nepamatuju si, že by někdy někomu odmítl rozhovor. Ne proto, že by se rád poslouchal, ale proto, že chtěl zlepšit pověst psychiatrie. A hlavně pacientů. Jeho kalendář byl až do poslední chvíle narvaný. I na dovolené na svých milovaných řeckých ostrovech „neměl čas“. Když jsme finišovali s naší knihou Tak o co jde?, psal z dálky omluvné zprávy jako „Jsem ve skluzu“ nebo „Snad to brzy doženu, posílej klidně dál“. A zatímco já panikařil nad termínem a soubory s názvem final_final_oprava2.docx, on zůstával v klidu. Věděl, že to zvládne. A já zase věděl, že fakt jo.
Jakmile vycítil, že se mi něco nezdá, používal svoji oblíbenou hlášku „feel free to say no“. Zdvořilá nabídka ústupu. Psal to tak i do e-mailů, ve kterých o něco žádal. Ale v životě byl přesný opak: důvod říct ano.
Při vzpomínce na Cyrila Höschla málokdo řekne jen: „Byl to skvělý vědec.“ Většinou to zní spíš jako: Jak mě tehdy vytáhl z maléru, jak zachránil manželku kamarádovi, jak protlačil něco, co ostatní považovali za šílené. Šel si za svým, ale nikoho přitom nepřejel ani neurazil. Vzpomínky na něj nejsou sterilní. Jsou plné historek, legrace a věcí, které by se možná do oficiálního životopisu úplně nehodily. A právě proto stojí za to.
Nesložil se ve chvíli, kdy přišla smrtelná nemoc. Dál pracoval, dál mluvil, dál psal a pomáhal. My ostatní, kterým stačí ke špatné náladě ujíždějící tramvaj nebo fronta v supermarketu, jsme se vedle něj občas cítili trochu rozmazleně. A právem.
Když věděl, že se blíží konec, napsal: „Starozákonní náboženství přikazuje minimálně stokrát denně za něco nahlas vyslovit vděk. Proto praktická rada na závěr: Nechť si každý přinejmenším jednou za den uvědomí a plně procítí vděčnost za alespoň jednu věc.“
On s tím začal. Teď je řada na nás.
