Dunaj ožil a není to revival. Slavná kapela vydala album s novou zpěvačkou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jana Vébrová to v jednom rozhovoru přivolala. Když severočeská písničkářka předloni vydala své druhé album Kameny ze dna, poznamenala v kulturním magazínu UNI, že nemá dost energie na to dát dohromady kapelu. „Ale kdyby mě chtěl někdo ,adoptovat‘ a vytvořit společný projekt, to bych byla ráda. Dala bych mu to nejlepší ze sebe, co umím a co mám,“ slíbila.

Ten projekt právě vyšel na albu nazvaném Mňau. Pokřtěno bude tuto středu v pražském Paláci Akropolis a den nato na brněnské Flédě.

Vébrovou adoptovala kapela Dunaj. Výsledkem je víc než souhra. Spíš splynutí duší zkušených rockerů a expresivní písničkářky, která tentokrát odložila svůj charakteristický akordeon. A s ním – po dvaceti letech na scéně, dvou sólových albech či spolupráci s orchestrem soudobé hudby Agon – i již vnitřně zpracované „trauma z Radůzy“, jak vlastní tvůrčí situaci pojmenovala. Vždyť jeden z důvodů, jak hraje, byl ten, že nechtěla znít jako Radůza, ačkoliv především ona Vébrovou k tomuto nástroji přivedla.

Když Dunaj před čtyřiceti roky v Brně vznikl, Jana Vébrová se teprve narodila. Tehdy v kapele to nejlepší ze sebe vydávala jiná zpěvačka: Iva Bittová. Pro zdejší alternativní scénu bylo její první album s Dunajem cosi jako základní kámen Národního divadla dovalený z Řípu, Blaníku či Radhoště.

Členové sestavy – kytaristé Vladimír Václavek, Josef Ostřanský, již zesnulý zpěvák Jiří Kolšovský či bubeník Pavel Fajt, kterého záhy vystřídal Pavel Koudelka – na tom kameni za čtyři desetiletí vystavěli dunajskou deltu. Provázaný systém projektů určujících vysoký standard české klubové scény: skupiny jako Rale, BOO, Ylo africký slon, trio E s výtvarníkem Vladimírem Kokoliou, Domácí lékař, Ostrak Mode, Kuzmich Orchestra, VRRM, Autopilote, Pluto, Fly, Čikori. A Bittová do něho patřila také. Spolu s Václavkem například v polovině 90. let vytvořila tradicionalistické Bílé inferno, jedno z vůbec nejúspěšnějších alb místní alternativy.

Dunaj hrál do roku 1998, kdy se krátce před skonem třiačtyřicetiletého frontmana Kolšovského rozešel, mimo jiné unavený intenzivním cestováním po evropských klubech. Občas se vrátil, třeba u příležitosti vydání „best of“ alba Reloaded, nebo pod názvem Dunajská vlna. V projektu, který přehrával starý repertoár, Václavka s Ostřanským doplnila bubenice Michaela Antalová střídaná Danielem Šoltisem. Pavel Koudelka byl tehdy členem vytížené Mňágy a Žďorp, s níž hrál čtrnáct let.

Pravidelnou činnost s novým repertoárem Dunaj obnovil teprve u příležitosti 20. výročí Kolšovského úmrtí. Tehdy se ještě se svým letitým textařem Karlem Davidem vypravil na lodi po Dunaji do rumunského Banátu, aby tam zahrál ojedinělý koncert. Čtyřdenní plavbu zinscenoval a v dokumentárním filmu nazvaném Dunaj vědomí zaznamenal režisér David Butula jako „pouť za zmizelou kapelou“. Už na řece ale hudebníci začali psát nový repertoár. Opět si porozuměli. Nastal čas na vzkříšení Dunaje v triu Václavek, Ostřanský, Koudelka. Tehdy ještě bez Jany Vébrové.

Když pak roku 2022 trojice vydala album Za vodou, byla to událost. Přineslo první kolekci nových písní po více než čtvrt století. A zároveň první nahrávku kapely důkladně formovanou externími producenty – Ondřejem Mikulou řečeným Aid Kid a Petrem Ostrouchovem, jenž tuto desku i aktuální Mňau vydal na své značce Animal Music.

Ve spontánních divokých 90. letech se Dunaj s produkcí nezatěžoval. Spíš jen nezdolnou energii z koncertů propsal do šesti alb, která mezi roky 1989 až 1996 nahrál. „Zajímaly nás spíš nějaké kořeny hudby, takové to gros, jakýsi pravěký ,slovosled‘ tónů, bez kterého bychom to nebyli my. Zvuk byl až ve druhé řadě,“ vzpomínal v rozhovoru pro hudební web Frontman.cz Josef Ostřanský. Právě až rituální hudební rovina, spolu s repetitivními strukturami a Kolšovského svérázným projevem – „Já nezpívám, já su nástroj sám o sobě… Já prostě řvu“ –, byla pro skupinu charakteristická.

Dunaj jel naplno. Šlapal na plyn, ale neměl brzdu. Přidával, nezpomaloval. Až mu došlo palivo. „Cítili jsme, že nás opustil duch, který nás do té doby provázel. Dostali jsme se do fáze, kdy jsme hráli takříkajíc z podstaty, bez nadšení a síly. Proto jsme si řekli, že je čas to ukončit,“ vysvětlil Novinkám.cz Vladimír Václavek. Už ve filmu Dunaj vědomí, při jehož natáčení nebyl návrat kapely ještě jistý, tento senzitivní hudebník zajímající se o šamanismus podotkl, že pokud by měl Dunaj dál tvořit, musí docílit toho, že „duch znovu přijde“.

Přišel. Ale s návratovou deskou Za vodou i aktuální Mňau proměněný. Už ne tak nervní, dráždivý a výbušný. Dunaj pro 21. století, jak ho nazývá bubeník Koudelka, je především krásný a něžný, i když nadále velmi důrazný či rituální. Jako kdyby se do jeho současného zvuku víc promítly občasné jemnější polohy starého Dunaje například z písně Cassiniho dělení než třeba běsy posedlá skladba Kobylky – jedno z typických šílenství někdejšího repertoáru.

Jak až dekadentně skupina smýšlela, napovídají dvě kuriozity v dávném repertoáru, slavné písně přelomu 60. a 70. let minulého století: Venus od nizozemské kapely Shocking Blue a Rock‘n‘Roll Part Two britského zpěváka Garyho Glittera. Dunaj je nepojal coby zábavné hitparádové songy své doby, ale jako potemnělé existenciální dilema, ve výsledku tak dráždivě přitažlivé. Jestliže tedy dřívější zvuk Dunaje byl soundtrackem k soumraku, ten dnešní naopak zobrazuje svítání.

Způsobili to Petr Ostrouchov s Aid Kidem, kteří se na albu Za vodou podíleli nejen jako producenti, ale také coby hudebníci, i snaha obnoveného Dunaje nebýt revivalem sebe sama. Ostrouchov jde podle Ostřanského nekompromisně za kvalitním zvukem a Aid Kid sbírá záhadné zvuky i ruchy, z nichž vytváří osobitý hudební jazyk. Deska Za vodou byla navíc díky drobnějšímu přispění Ivy Bittové v pěti písních a zakomponování dvou po letech objevených nahrávek hlasu Jiřího Kolšovského přechodovým rituálem k nejnovějšímu Dunaji z alba Mňau, které vzniklo už jen v Ostrouchovově produkci.

Kapela se tu prostřednictvím nové zpěvačky od minulosti odstřihuje ještě víc, ačkoliv Jana Vébrová není o tolik méně „divná slečinka“, než jakou byla před desítkami let Iva Bittová. Ostatně její nástupkyně v sestavě říká, že v pubertě jí Bittová „otevřela v hlavě spoustu okýnek“ a byla jedním z jejích „emocionálních ventilků“.

Zatímco hudba na desku Za vodou vznikala řadou úprav, přidáváním nástrojů a samplů, hledáním barvy či atmosféry, jak líčil Ostřanský, novinku Mňau formovalo společné hraní všech naráz jako na koncertu. Jednu skladbu tak po starém způsobu analogově zaznamenali třeba dvaadvacetkrát a pak vybírali nejlepší verzi.

Album je to na dnešní dobu stručné. Hraje pouhých 38 minut, avšak svým dozvukem vyhrazený prostor nadčasově překračuje. Jana Vébrová tu není jen přizvanou zpěvačkou, ale rovnocennou autorkou.

Písně vznikaly kolektivně při společném jamování v hájence v Lužických horách během roku a půl. Podobně jako na svých sólových deskách i tady Vébrová zůstává písničkářkou, přinášející víceméně vlastní tvorbu nahlíženou různými interpretacemi.

Někdy zpívá s obrovským lyrickým zaujetím (Slova v ledu), jindy v repetitivních sloganech textů používá hlas jako perkusivní nástroj (Neříkej, Bažina). Nebo se v titulním songu Mňau přepne do odtažité neharmonické polohy, kterou však v závěru korunuje citací skladby Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, z níž kdysi Karel Gott udělal téměř symbol národní harmonie. Jana Vébrová je tak živelným elementem desky Mňau, až se zdá, že to spíš ona adoptovala Dunaj.