Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
V předvečer takzvaného Národního dne bez spěchu se stala tématem rychlá jízda europoslance a tváře strany Motoristé sobě Filipa Turka.
Influencer ji osobně zpoza volantu vyfotografoval a zveřejnil na instagramu. Pozornost vyvolala i starší videa, na kterých Turek řídí auto v silničním provozu vysokou rychlostí. Ta pocházejí ještě z doby, než aktivně vstoupil do politiky. Zjevné porušování dopravních předpisů, které ukazují, je v tomto případě promlčené.
Národní den bez spěchu připadá na 23. dubna a jde o osvětovou kampaň České asociace pojišťoven. Doprovázejí ho různé symbolické akce, například orloj na pražském Staroměstském náměstí na několik minut zastaví pohyb apoštolů a Smrtka zazvoní 148krát, za každý zmařený život při loňských dopravních nehodách s nepřiměřenou rychlostí.
Den má upozornit i na samotnou kulturu spěchu. Chce ji změnit. Dá se tomu rozumět tak, že spěchat by mělo být něco nekulturního? To je bohulibý, a také sisyfovský úkol. Mimochodem to připomíná i Filip Turek a jeho tachometr a sociální sítě.
Většina lidí se rychlostí vysoko přes 200 kilometrů za hodinu po dálnici, ať v Německu legálně, nebo v Česku nelegálně, nikdy neřítila. Třeba proto, že nejezdí autem. Nebo proto, že neřídí auta, která podobnou rychlost dokážou vyvinout. Anebo proto, že jim takové tempo nepřipadá ani zdaleka nutné, ani bezpečné, a respektují maximální povolený limit.
Menšina lidí přes 200 někdy jela. Ale většinou se o tuhle informaci nepodělila s veřejností. Filip Turek naopak.
Svět pro něj v takových chvílích končí kapotou jeho automobilu. Má pocit, že svět-automobil má pod kontrolou. Viz komentář k aktuální kritice, kterou nazývá mediálním lynčem: „Já bych apeloval na všechny, že rychlost je bezpečná, pokud je přiměřená všem podmínkám, technickému stavu vozu, jeho konstrukci, povrchu, viditelnosti, provozu, schopnostem řidiče.“ Bezpečná rychlost? A kde je ten zbytek světa za kapotou, jeho hlas a jeho představa o bezpečí?
Filip Turek by samozřejmě neřekl, že „spěchal“, protože to by býval musel jet o hodně rychleji, ha ha.
Změnit kulturu spěchu by mimo jiné znamenalo, že se člověk bude za rychlou jízdu po veřejných komunikacích spíš tiše stydět než se jí chlubit. Pro Turka, a nejen pro něj, je ale taková úvaha nesmyslná: Rychlost je samozřejmost, svoboda, vzduch k dýchání.
Filip Turek je zároveň politikem s vlivem a odpovědností. A ztělesněním partaje Motoristů, respektive slova „sobě“ v jejím názvu. Že se Motoristé sobě vypracovali do Evropského parlamentu a průzkumy jim přisuzují kolem pěti procent hlasů, svědčí o tom, že jejich poselství zaujalo. Navzdory tomu, že už sám název napovídá, že je sobecké, a navzdory tomu, že Turek jezdí až dvakrát rychleji než většina řidičů. Opravdu navzdory?
Politický vzestup Motoristů dokumentuje, jak asi rezonuje poselství Filipa Turka a jak poselství „dne zpomalení“. Už to, že jde o kampaň jednou do roka, naznačuje, že nespěchat, zpomalit, ubrat plyn se bere jako sváteční výjimka. Sisyfovská práce…
Čestný předseda strany Motoristé sobě fotí ve vysoké rychlosti a sdílí to. Tvrdí, že přes 200 jel v Německu, policie prověřuje podezření, že to bylo ve skutečnosti na české D5.
Čestný předseda strany Chodci sobě se nefotí při švihlé ani jiné chůzi, ani při přecházení na červenou, ani to nesdílí, protože strana Chodci sobě neexistuje a nad takovými fotkami by si 10 z 10 uživatelů zaťukalo na čelo. Co to ten člověk vyvádí? A jako proč, co tím sleduje?
Kdežto politik Filip Turek neprovozuje něco krajně výstředního, ale plus minus standardního. Na internetech je takového obsahu spousta. Pro někoho pohoršlivé, pro někoho akceptovatelné, pro někoho přitažlivé věci. Kdyby auto znamenalo jen skvělý dopravní prostředek a neměnilo se na fetiš, nebyly by fotky na instagramu a možná ani Motoristé sobě na pěti procentech.
