Komentář: „Byl to můj duchovní otec.“ Vzpomínka biskupa Tomáše Holuba

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když jsem se dozvěděl, že papež František zemřel, vstoupily mi slzy do očí, byl pro mě duchovním otcem. Člověk, kterému jsem důvěřoval a který mě formoval tím, jak žil a jak věřil.

Měl jsem tu milost se s ním osobně několikrát setkat. Nejvíc mi utkvělo naše dvouhodinové setkání během návštěvy českých biskupů ve Vatikánu. František s námi neseděl jako autorita nad námi, ale jako bratr mezi bratry. Bylo v tom setkání tolik laskavosti a humoru. Nepřednášel, naslouchal. Ptali jsme se a on odpovídal, přemýšlel nahlas.

Jednou jsem ho poprosil, jestli by nenatočil krátký pozdrav pro děti s rakovinou z plzeňské nemocnice. Když jsem to video omylem nenahrál, jen se zasmál a řekl: „Tak ještě jednou, ale prosím, tentokrát už to opravdu zapni.“ To nebyl ceremoniální papež – to byl prostě František.

Co mě na něm fascinovalo nejvíc, byla jeho schopnost být opravdu blízko lidem. Lidem věřícím i nevěřícím. Neusiloval o nějaký boj s konzervativci nebo liberály, ale o církev, která naslouchá. Mluvil o tom, že nežijeme jen v čase změn, ale v době změny epochy. A že církev nemá stát, ale jít – společně s lidmi. Jako poutnice. Ne nad nimi, ne před nimi – ale vedle nich. Někdy i za nimi.

Změnil církev. To, co dnes považujeme za samozřejmé, třeba že jsou ženy přítomné v rozhodovacích grémiích církve, bylo ještě před pár lety nepředstavitelné. A on tyhle věci udělal ne silou, ale důvěrou a pokorou. My křesťané se nyní modlíme, aby nástupce papeže Františka dokázal navázat na jeho odkaz, aby byl znovu člověkem vnitřně pravdivým, nesený touhou po míru a laskavostí, která není naivní, ale vyrůstá z pohledu na svět jako na Boží prostor směřující k jednotě a k Bohu.

Jsem mu vděčný. Za jeho víru, za jeho odvahu i za jeho úsměv.