Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V malé vesnici Albrechtice u Frýdlantu v Libereckém kraji stojí vedle rodinného domu na stráni útulná truhlářská dílna. Z reproduktoru se line jazz, uvnitř voní dřevo. U obráběcího stroje stojí devětačtyřicetiletý Ondřej Kloz. Z police vytahuje dřevěné prkno atypického tvaru.
„Od dětství miluju letadla. Toto je prototyp stolu ve tvaru křídla Spitfiru,“ hladí dlaní smrkovou desku. Zakázka od nejmenovaného letiště.
I před pár lety měl s letišti co do činění. Ovšem trochu jinak. Sjednával dopravu v liberecké spediční firmě. Nejen leteckou, ale především námořní.
„Někdo má v Buenos Aires 80 kontejnerů pektinu, což je želírovací prostředek k výrobě želatin, bonbonů nebo marmelád, a já to musel dopravit do Evropy a pak z přístavu do Čech,“ uvádí příklad.
„Toto je prototyp stolu ve tvaru křídla Spitfiru,“ říká Ondřej Kloz.
„Mým úkolem bylo zajistit všechna celní odbavení, povolení a dokumenty. Každý přístav má jiná pravidla na skladování kontejnerů, takže to je neuvěřitelné množství informací, které musíte vstřebat,“ popisuje. Firma prováděla někdy i sto přeprav měsíčně. Logistika je prý plná zvratů, nepředvídatelností a hlavně obrovského stresu.
„Stále někdo musí být v kanceláři, sledovat to a hlídat termíny. Nějaké problémy nastávaly pořád. Třeba v pátek v deset večer voláte do New Yorku a řešíte zaseklý kontejner. Musí to být rychle, protože tam nabíhá skladné a zdržné. To jsou denně tisíce dolarů,“ říká o své předchozí sedavé práci v kanceláři. Po 15 letech mu docházela energie.
„Uvědomil jsem si, že je to celé špatně. Že všechno jsou jen čísla, že nic nevytvářím a že tlak už je tak velký. Už jsem to prostě nemohl dělat. Byl jsem jen součástka, která když se pokazí, zmizí,“ popisuje své tehdejší pocity. Byly noci, kdy nemohl kvůli stresu spát.
„Uvědomil jsem si, že je to celé špatně. Že všechno jsou jen čísla, že nic nevytvářím a že tlak už je tak velký, že už to nemůžu dělat,“ popisuje svou předchozí práci.
„Jednou jsem se ve tři hodiny ráno probudil, protože jsem měl neuvěřitelně živý sen, ve kterém se mi zjevilo, že budu pracovat se dřevem,“ vzpomíná na moment, který rozhodl. Rozhoupal se, v práci dal výpověď, na pracovním úřadě si zařídil rekvalifikační kurz na truhláře a teď hladí desku budoucího stolu ve tvaru křídla Spitfiru ve své dílně.
„Fyzická práce byla přesně to, co jsem potřeboval. Vyčistit si hlavu. Od dětství jsem měl potřebu něco vyrábět rukama. V logistice jsem na to zapomněl a zas to ve mně vyrostlo,“ hovoří o svých aktuálních pocitech. Nejistotu i stres zažívá i v truhlařině. Zakázky má zatím jen na pár měsíců dopředu.
„Je to ale jiný stres. Motivující. A krom toho mám pozitivní pocity už jen z té práce jako takové. Prostě jsem spokojený. Opravdu,“ shrnuje Ondřej.
Průzkum o přístupu lidí v Česku k zaměstnání
Česko má dlouhodobě jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Poslední data Eurostatu za únor 2025 nás s 2,7 procenty řadí na druhé nejlepší místo. Přesto z exkluzivního průzkumu Ipsos vyplývá, že se nadpoloviční většina Čechů a Češek obává v zaměstnání podat výpověď, i když je práce nebaví. Riziko, že nenajdou místo, je pro ně příliš velké.
Rodiče jí postavili polikliniku s lékárnou, ona dělá hrnky
Helena Ličková vystudovala gymnázium, po něm nastoupila na farmacii a poté si ještě udělala malý doktorát. „Tatínek byl hodně pyšný,“ říká nyní osmatřicetiletá farmaceutka s titulem PharmDr. Na vysoké škole působila v kolegiu děkana, projela nesčetně kongresů, absolvovala stáže ve Skotsku, v lékárnách v Německu, ale i v Nepálu. Během studia porodila dvě děti, pak odjela do Austrálie, kde se jí narodilo třetí.
„I tam jsem v lékárně příležitostně pracovala, co mi mateřské povinnosti dovolily. Farmacie je obor, kde si nemůžete dovolit z něj vypadnout,“ popisuje Helena. V roce 2018 se vrátila s rodinou zpět do Česka. Na částečný úvazek nastoupila do lékárny nedaleko brněnského nádraží.
Práce jí tam hodně dávala a mnohé se naučila. Jenže pak přišla koronavirová epidemie a lékárníci se ocitli spolu se zdravotníky v první linii. Do toho byla počtvrté těhotná. „Komunikace se zákazníky byla náročná. U nádraží se setkáte s různou sortou lidí. Pro život super, ale já byla v neustálém stresu a nebyla jsem šťastná,“ popisuje, jak se radost z farmacie postupně vytrácela. Kreativnější část Heleniny osobnosti začala válcovat tu racionální.
Helena Ličková byla jako farmaceutka v neustálém stresu a nebyla šťastná.
„Doma jsem si zřídila hobby místnost, kam jsem pořídila keramický kruh, a začala jsem si do šuplíku vyrábět hrníčky, kalíšky, talíře, sety a tak. Manžel mi říkal, že buď to po sobě začneme házet, nebo to musím zkusit prodávat,“ říká v žertu.
To už čekala páté dítě. Radost z tvůrčí hrnčířské práce bobtnala a Helena vyslyšela manželovu radu. Zařídila si živnost, udělala potřebné atesty výrobků a minulý rok se přihlásila na první trh, kde začala své výrobky prodávat. Zájem o ně byl. A stále je.
Rozhodnutí, že farmacie nechá a bude se naplno věnovat keramice, ale ještě neudělala. „Dělám vše pro to, abych rozjela keramický byznys. A vypadá to dobře. Každopádně mě čekají tři roky mateřské a tak dopředu rozhodně nevidím,“ nechává si doktorka farmacie Helena Ličková, toho času keramička, zadní vrátka otevřená.
Podle původního plánu měla pracovat na poliklinice s lékárnou, kterou jí nechali postavit její rodiče. „Tatínek už mezi námi není. Ale i když se rozhodnu pro keramiku, myslím, že by byl rád. On hlavně chtěl, abychom já i rodina byly šťastné,“ míní Helena.
Opustit kancelář a pracovat jako dřevorubec byl i pro sportovce očistec
I ve smrkovo-borovicovém lese u Konstantinových Lázní na západě Čech pracuje muž, který léta budoval kariéru v docela jiné profesi. Jan Erbes v helmě a s motorovou pilou v ruce kácí vzrostlý smrk. S kolegou dělají takzvanou probírku. „Tak dvacet třicet procent stromů vykácíme, aby se les krásně prosvětlil a ostatní stromy mohly mohutnět,“ vysvětluje. Jsou to čtyři roky, co se z „kancelářskýho“, jak sám říká, stal dřevorubcem.
Vystudoval stavební fakultu na pražské ČVUT a po škole nastoupil do Metrostavu. „Dostal jsem se na pozici stavbyvedoucího, dělal jsem třeba porodnickou kliniku v Lochotíně u Plzně,“ uvádí. Pak si se společníky založil vlastní stavební firmu. „Stavěli jsme bytovky, přemostění, rekonstrukce, čističku odpadních vod, ale nedopadlo to kvůli druhotné platební neschopnosti slavně,“ dodává.
Chvíli projektoval sám a následně nastoupil do automotive. „Lákala mě strojařina a těžká výroba. Zabýval jsem se vývojem dílů a návrhy strojních zařízení. Stal se ze mě procesní inženýr,“ popisuje svou sedmiletou dráhu.
Text pokračuje pod grafikou.
Byla to klasická kancelářská práce, která obnášela sezení u počítače, práci s daty, analýzu, sem tam styk se zákazníkem. „Převážně jsem jezdil do Holandska, měl jsem na starosti BMW projekty,“ popisuje telegraficky Jan Erbes.
Pak ale začínal pociťovat, že se jeho život kazí. Do čtyřicítky hrál sice basketbal, jenže na to už neměl čas. Navalil se stres, který si přenášel domů. Špatně se mu spalo. Stres řešil jídlem. „Sedíte osm hodin v kanceláři a tělo chřadne. Měl jsem zvýšený cholesterol, hodně cukru a pořádné břicho,“ popisuje sám sebe před čtyřmi lety.
Nakonec ho zachránilo setkání s kamarádem, který pracoval v lese. „Říkal, že se tam dají vydělat i normální peníze. To pro mě byl takový stimul. Řekl jsem si, že zkusím raubířinu, úplný extrém a stanu se dřevorubcem,“ vypráví o svém přerodu.
Impulzem ke změně profese nebylo jen jeho chřadnoucí tělo. Práce v kanceláři ho přestala naplňovat. „Lidstvo je nepoučitelné a to platí i pro výrobní procesy. Pořád se opakují stejné chyby. Přišlo nové vedení, chtělo něco změnit, ale nešlo to. A když se toho účastníte pořád a pořád dokola, sledujete, jak se pes honí za ocáskem a nemůže ho dohonit, tak jsem si řekl, že je načase zkusit něco jiného,“ uvádí.
Impulzem ke změně profese pro Jana Erbese nebylo jen jeho chřadnoucí tělo. Práce v kanceláři ho přestala naplňovat.
Manželka byla pro, ale řekli si, že Jan bude vydělávat stejně. „Jako zaměstnanec toho v lese moc nevyděláte. Musíte si založil živnost a mít veškeré kurzy a oprávnění. Ze začátku jsem dostával minimální plat, do roka se mi povedlo tu podmínku splnit,“ svěřuje se. Současně zdůrazňuje, že tak zásadní kariérní obrat, jako je přechod z kanceláře k lesnictví, není žádná slast a není zadarmo.
„Na to budu vzpomínat do smrti. Začátek byl i pro mě, celoživotního sportovce, mazec. Očistec a šílená dřina. Bolela mě záda a svaly, o nichž jsem ani nevěděl. Měsíce trvalo, než jsem si zvykl. Zhubl jsem asi 15 kilo, ale pak je zas nabral. Tentokrát ve svalech,“ přibližuje začátky svého přerodu. A hlavně - taky je spokojený.
