Našel vraha z Ploštiny a chtěl ho zabít. Místo toho se partyzán Ladislav Mňačko rozplakal

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lidice a Ležáky nejsou jediné české obce, které za druhé světové války podlehly německému teroru. Podobnou děsivou tragédii na samém konci války zažila také Ploština na východě Moravy.

Bestiálnímu řádění policejního komanda SS a speciální protipartyzánské jednotky „Josef“ v čele s velitelem SS-Oberscharführerem Kurtem Wernerem Tutterem padlo v pasekářské osadě Ploština nedaleko Valašských Klobouků 19. dubna 1945 za oběť 23 mužů a jedna žena. Příběh byl zachycen i v románu Ladislava Mňačka a stejnojmenném filmu Smrt si říká Engelchen.

Muže esesáci nahnali do jedné z chalup a většinu upálili. Ženu zastřelili. Ona a sedm mužů pocházeli přímo z Ploštiny. Ostatní byli obyvatelé okolních vesnic. Esesáci je sebrali při svém tažení na Ploštinu, kterou přišli zlikvidovat za podporu zdejší partyzánské skupiny. Členy trestního komanda byli kromě esesáků i mladí Slováci, bývalí příslušníci Hlinkových gard.

Osudným se pro Ploštinu stal příchod dvou konfidentů gestapa Františka Machů a Oldřicha Bati (oba byli po válce odsouzeni k trestu smrti, pozn. red.). K partyzánům přišli zakrvavení a domlácení – kvůli krytí se mezi sebou servali – že prý utíkají před gestapem.

Partyzáni jim uvěřili. Po třídenním pobytu na Ploštině však Machů s Baťou 17. dubna utekli ze stráže a už 19. dubna pak byla spuštěna trestní akce policejního komanda SS a speciální protipartyzánské jednotky Josef.

V té době bylo ve vysoce položené Ploštině deset partyzánů. Viděli, jak Němci zdola postupují, takže pod velkým psychickým tlakem řešili strašné dilema: mají se postavit obrovské a mnohem lépe vyzbrojené přesile, anebo se stáhnout do lesů?

Nakonec ustoupili, třebaže až do té doby pasekáře neustále ujišťovali: „Pomáhejte nám. A kdyby něco, tak vás ochráníme. Ploštinu budeme bránit až do konce. Nic se vám nestane.“

Lidé na Ploštině tedy byli vydáni na pospas Němcům. „Bili je a týrali, ale nikdo nic neprozradil. Nakonec rozvzteklení nacisté zahnali ztýrané a krvácející obyvatele bodáky do hořících domů anebo je tam naházeli okny. Nenašel se ani jeden, kdo by partyzány prozradil,“ vylíčil spisovateli Miroslavu Ivanovi ploštinskou hrůzu přeživší učitel z Vysokého Pole.

Ladislav Mňačko, rodák z Valašských Klobouků, působil v době ploštinské tragédie s partyzánským oddílem kousek odsud - v horském průsmyku mezi obcemi Lidečkem a Lužnou. Hned v osudný den si prý slíbil, že velitele zásahu po válce najde a zabije.

A skutečně v roce 1979 Ladislav Mňačko, už jako známý spisovatel, velitele zásahu Wernera Tuttera vypátral v bavorském městečku Kötztinger, kde v tu dobu patřil k váženým občanům.

„Ploštinská tragédie se pro Mňačka stala bolestivým celoživotním traumatem, jehož se snažil zbavit napsáním mimořádného, ale také velmi drsného autobiografického románu z roku 1959 Smrt si říká Engelchen, v němž vylíčil vypálení osady, utrpení kopaničářů i partyzánů. Proto také po Tutterovi alias Engelchenovi usilovně léta pátral. Nakonec ho našel v jeho oblíbené hospůdce,“ vysvětluje Mňačkův životopisec profesor Jozef Leikert, historik a spisovatel. S Mňačkem vedl na toto téma na přelomu osmdesátých a devadesátých let sérii dlouhých debat.

„Jednou jsme spolu seděli v přítmí a Mňačko kouřil jednu cigaretu za druhou. Vládla příjemná pohoda, takže jsem se ho s váháním zeptal, zda jeho hrdina Voloďa v románu Smrt si říká Engelchen, což byl vlastně sám Mňačko, našel po válce tohoto esesáka.

Mňačko byl dlouho ticho, zapálil si další cigaretu, kterou ale po chvíli típl. Vytáhl druhou a já mu v tu chvíli visel doslova na rtech. Román i stejnojmenný film od oscarových režisérů Elmara Klose a Jána Kadára totiž končí tím, že kulhající Voloďa opouští vsetínskou nemocnici se slovy: „Teď jdu hledat Engelchena,“ vysvětluje Leikert.

Spisovatel se nakonec přece jen rozhovořil: „O SS-Oberscharführerovi Werneru Tutterovi i jemu nadřízeném SS-Obersturmführerovi Waltru Pawlofském, jsem po válce mnohokrát přemýšlel, abych si ujasnil, kdo je vlastně tím skutečným Engelchenem, tou bestií velící vraždícím komandům v samém konci války. Zda je to Tutter, Pawlofsky anebo snad jejich šéf Otto Skorzeny. Nakonec jsem dospěl k závěru, že vraždění na Ploštině velel Tutter. Což mi potvrdil i Bohuslav Ečer (generál justiční služby, předseda československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norinberku – pozn. red.),“ odpověděl Mňačko.

A po chvíli ve vzpomínkách pokračoval: „Tutter seděl v té hospodě sám za stolem a já se tomuto pražskému rodákovi představil česky jako bývalý partyzán z Ploštiny. Celou tu dobu jsem se zaskočenému Tutterovi díval do očí. Dlouho neodpovídal a až po chvíli lámanou češtinou řekl: ‚Četl jsem vaši knihu, ne vše se ale odehrálo tak, jak jste to napsal.‘ A znovu se odmlčel.“

Zaskočen byl v tu chvíli ovšem i Ladislav Mňačko. Stál nad Tutterem a nevěděl, co má najednou dělat. „Zda se mám na již starého a v tu chvíli vystrašeného válečného zločince vrhnout a uškrtit ho, anebo alespoň zmlátit… Ale nezmohl jsem se na nic,“ přiznal se spisovatel Leikertovi. Jakkoliv byl jako Voloďa v autobiografickém románu skálopevně přesvědčen, že Tuttera za válečné zločiny zlikviduje.

Ostatně Ladislav Mňačko v té době navíc už věděl, že Tutter je chráněncem tehdejšího západního Německa, ale i komunistických tajných služeb Československa.

Při odchodu z oblíbené Tutterovy hospůdky se frustrovaný Mňačko ve dveřích ještě ohlédl na mlčky sedícího Tuttera. „Vrátím se a plivnu mu alespoň do tváře,“ přiznal Leikertovi, co se mu tehdy honilo hlavou. Pak ale nasedl do auta, kde ho čekala manželka, nastartoval vůz a téměř celou cestu do rakouského Eisenstadtu, kde žil od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, dvě hodiny jen mlčel.

„Když se mě manželka po dlouhé době zeptala, zda jsem Tuttera našel, tak jsem jen přikývl a rozplakal se. Snad mně potomci pasekářů nebudou jednou vyčítat, že jsem tu bestii na místě nezabil,“ přiznal Mňačko napjatě naslouchajícímu Leikertovi.

„A trauma z Pasek se ještě víc prohloubilo. Měl ho ale i tak v sobě už od 19. dubna 1945, stejně jako touhu najít esesmana, který vraždil zběsile ještě pár dnů před koncem války,“ shrnuje profesor výsledek svých diskuzí s Mňačkem na téma vypálení Ploštiny.