Green Deal nejde jen tak vypnout, říká klíčový manažer uhlobarona Tykače

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přístup ke vzácným kovům a dalším surovinám, nutným pro pokročilé technologie, moderní energetiku, zbrojní průmysl i dekarbonizaci, se stává hlavní strategickou výhodou pro globální mocnosti. Jako první si to uvědomila Čína, která postupně ovládá jejich hlavní ložiska v jihovýchodní Asii, Jižní Americe i Africe.

Čínský náskok se teď snaží dohnat Spojené státy, soudí Alan Svoboda – šéf skupiny Sev.en Global Investments, který má na starosti zahraniční expanzi českého miliardáře Pavla Tykače. „Teď se hraje o kontrolu nad surovinovými zdroji světa. Myslím, že právě o tom bude hlavní boj mezi Amerikou a Čínou a Amerika válčí obchodními zbraněmi,“ říká Svoboda v podcastu Agenda.

Podle něj právě rozjíždějící se bitva o suroviny vysvětluje zdánlivě nepochopitelné kroky Donalda Trumpa, který vyvolává celní války, vznáší nároky na cizí území a rozkolísává zaběhaný světový pořádek.

Co říkáte na rozjíždějící se celní války ve světě?

Když jsme začínali naši mezinárodní expanzi, rozhodli jsme se jít na trhy, kde se nemusíme bát nějakých politických rizik, nevymahatelnosti práva nebo netransparentního chování. Proto jsme s investicemi šli do Evropské unie, Anglie, Ameriky a Austrálie.

V poslední době zjišťujeme, že ani v těchto ustálených ekonomikách člověk nemůže předvídat, co se kde přihodí nenadálého a jaký to bude mít dopad na byznys. Když vypukla energetická krize, začali být australští politici najednou velmi socialističtí, začali regulovat trhy, vybírat nové poplatky a zasahovat agresivně do daných pravidel. Teď vidíme Trumpa, který si uzurpuje veškerou moc, kterou mu jeho úřad dává, aby vedl byznysovým stylem vyjednávání se zbytkem světa.

Co to udělá se světovým obchodem a s chováním investorů?

Velmi je to znervóznilo, protože to podkopává důvěru v instituce a zavedenou praxi víceméně všude.

Znervóznilo to i vás v Sev.en Global Investments? Měníte nějak strategii?

Má to na nás samozřejmě dopady. My jsme hodně oportunistický investor, jdeme tam, kde se takříkajíc zavírají dveře. Historicky jsme zaměření na energetiku a výrobu elektřiny z plynu a uhlí. Právě na to jsme se v Americe dlouho dívali a byli jsme už blízko akvizicím takových elektráren.

Ale teď se Amerika shlédla v podpoře umělé inteligence a to s sebou táhne potřebu nových datacenter, tedy i potřebu obrovských výrobních kapacit na elektřinu. S příchodem Trumpa se mění americká zelená politika a vrací se zájem o uhelné a plynové elektrárny. Všichni je teď chtějí, dokonce i ty staré, méně spolehlivé a s vysokými emisemi. To všechno je teď v kurzu a nabízejí se za ceny, které se nám zdají nepřiměřené riziku a ceně našeho kapitálu. Takže musíme vyklízet pole tam, kde jsme viděli příležitost. Protože my jsme investor, který jde proti mainstreamu.

Takže se z okrajového fosilního byznysu v USA stal během pár týdnů investorský mainstream?

Prostě hledáme dál. Teď nás zajímá investování do těžby v Americe nebo v Kanadě, to je pro nás nová příležitost. Těžba nerostných surovin začíná být strategická věc pro státy, jako je Amerika. Vidíme v tom zajímavé projekty v různém stadiu rozvoje, do kterých dává smysl investovat.

Co lze považovat za strategické suroviny, zajímavé pro investory?

Suroviny nezbytné pro vojenský průmysl, pro energetiku, pro dosažení udržitelnosti. Jejich hlavní naleziště často kontroluje Čína nebo jsou v nestabilních územích třetího světa, což je impuls pro to, aby je Amerika hledala na svém domácím území, případně v Kanadě.

Teď se prostě hraje o kontrolu nad surovinovými zdroji světa. Myslím si, že právě o tom bude nadcházející boj mezi Amerikou a Čínou. Amerika válčí obchodními zbraněmi, Čína bude válčit zbraněmi, které se opírají o zdroje nerostného bohatství.

Kde se podle vás ten boj o suroviny bude odehrávat, kde je pro něj prostor?

Čína si zřejmě uvědomovala mnohem dřív než zbytek světa, že suroviny můžou být politická zbraň a strategická výhoda. Takže ještě než to zpozorovali ostatní, zabraly čínské firmy hodně míst po světě, kde těží a mají práva na tyto suroviny. Týká se to Jižní Ameriky, Afriky, států jihovýchodní Asie. Teprve v posledních letech je tamní jurisdikce brzdí, vyhrazují si právo schvalovat, jaký další investor na jejich trh vstoupí, odkud pochází a jaké má úmysly.

Takže jedna věc je brzdit, aby dál nepokračovala expanze Číny na nová území. A druhá věc je podpora projektů, které mají strategický význam pro to, aby se zachovala relativní nezávislost na Číně. Amerika i Kanada, koneckonců i Austrálie, mají řadu takových nalezišť, jenom je třeba investovat do jejich rozvoje.

Vy jste se nedávno vrátil z cesty po Austrálii, Singapuru a Hongkongu. Jak tam byznysmeni hodnotí probíhající změny?

Zajímavý je pohled Australanů na poslední vývoj událostí. Vždycky byli pyšní, že je Austrálie tak daleko, že se jí víceméně netýká nic z toho, co se děje ve zbytku světa. Že si řeší domácí politiku a mají se fajn. Teď paradoxně s tím, jak Trump přichází stále s novými tarify a novými dekrety, které ovlivňují chod globální ekonomiky, už to doléhá i na Austrálii. I tam si uvědomují, že se musí zapojit do běžícího dialogu a zaujmout nějaký postoj.

Austrálie má zároveň i svoji agendu s Čínou, mají úzké vztahy na Anglii. Je to o křehké rovnováze různých vztahů a to, co Trump dělá, má na tu rovnováhu neblahé důsledky. On se v tom křehkém prostředí pohybuje velmi drsně a bezohledně. Je otázka, jak se to celé znovu pospojuje. A jestli z toho Amerika vyjde silnější a úspěšnější, jak by chtěl. Nebo taky ne.

Změny globálního pořádku zastihly Evropu ve fázi, kdy začala řešit svoji konkurenceschopnost. Bude podle vás jen pasivním přihlížejícím probíhajících procesů, nebo má sílu se do nich sama vložit?

To co souvisí s příchodem Donalda Trumpa, je pro Evropu obrovský wake-up call (budíček). Probuzení ze snů o tom, že to hlavní, co má Evropa řešit, jsou různé malichernosti a regulace všech možných segmentů trhu. Přitom nám úplně utíkaly ty hlavní strategické otázky: jak zajistit surovinovou bázi, robustní a nezávislou na politickém dění, jak zajistit dostatek energie, jak podporovat kritické sektory, jako je výroba polovodičů nebo umělá inteligence. Teprve teď to začíná Evropa dohánět. Začíná si v plné míře uvědomovat, že ideologie, kterou postavili přede všechno, ji dohnala do slepé uličky, a že ve světě hraje druhé nebo třetí housle.

Předpokládám, že tou ideologií myslíte Green Deal, tedy zpoplatnění uhlíkových emisí, podporu dekarbonizace a regulaci fosilního byznysu. Jak podle vás bude snaha o snižování emisí ve světě pokračovat poté, co ji odmítl Donald Trump?

Myslím, že teď s nástupem Trumpa se kyvadlo možná i překývne na druhou stranu, než se někde dlouhodobě ustálí. Mění se politika a někdy je to zdravá změna. Například banky jsou zase ochotny financovat projekty, které zatím odmítaly.

Vy jste na odpor bank k fosilnímu byznysu dost naráželi. V jednom z minulých rozhovorů jste popisoval, že máte problém získat úvěry i na těžbu metalurgického uhlí používaného v ocelářství. Tohle už dnes neplatí?

V Americe už se to zásadně změnilo, Evropa v tomto pořád ještě žije na obláčku. Ale uvidíme možná i pod tlakem konkurence amerických bank, že nakonec změní přístup také. Myslím, že se věci v Americe hýbou směrem k racionálnímu přístupu. Což ale i znamená, že se Amerika nebude úplně stranit cesty k uhlíkové neutralitě a udržitelnosti životního prostředí. Ale že půjde pragmatičtější cestou. Jen – jak jsem říkal - jde to kyvadlo teď trochu druhým směrem, takže s vaničkou vylévají dítě. Ale některé věci se asi nakonec vrátí do rovnováhy.

Jak současný odklon USA od dekarbonizace vypadá v praxi?

Teď dostaly zelenou uhelné elektrárny. Nemusí se povinně zavírat, zvyšuje se těžba uhlí, všechno se dělá ve jménu vyšší výroby energie, protože to posouvá Ameriku vpřed. Energie vytváří náskok Ameriky právě v oblasti technologií, jako je umělá inteligence. To je priorita, kterou si Amerika zvolila. Nakonec ty nové technologie třeba nabídnou jiné řešení udržitelného rozvoje, než byla dosavadní cesta, která někdy nedávala smysl.

Jen jeden příklad: Velký balíček na podporu dekarbonizace přijatý za prezidenta Bidena například financoval výstavbu zařízení na zachytávání CO2 ze vzduchu a jeho ukládání. Ale energetická náročnost toho zařízení byla taková, že aby fungovalo, bylo z toho šestkrát více emisí, než kolik jich to bylo schopno zachytit. Bylo to úplně nesmyslné, přesto to dostalo podporu a přesto se pro to našli investoři. Myslím, že tyto bláznivé věci se teď trochu spláchnou, prostředí se v Americe vyčistí.

Co v tomto směru čekáte v Evropě? Sílí politický tlak na zrušení či zásadní změkčení Green Dealu, například v Česku se na tom teď před volbami shodují vládní strany i opozice.

Kéž by to tady bylo podobné jako v Americe. Ale je tu bohužel řada skupin, které v modelu dotací a podpory našly byznysové příležitosti a nechtějí se jich vzdávat. V Evropě ten trend sílí, ale má i velkou opozici, pořád je hodně těch, kteří myšlence Green Dealu věří nebo v něm mají své zájmy. Ale i kdyby odchod od Green Dealu nakonec získal podporu, je otázka, jak to udělat.

Podpora dekarbonizace nejde jen tak ze dne na den vypnout, to by obrovsky změnilo řadu věcí. Všechny peníze vybrané z povolenek dnes jdou zpátky do státních a evropských rozpočtů, financuje se z nich spousta věcí. Když tyto finanční zdroje najednou vypnete, spotřebitelé možná dostanou levnější elektřinu, ale celý národní a evropský systém ztratí základní zdroj financování. Bylo by třeba to dobře promyslet. Možná by stačilo ubrat plyn a nevyvíjet dodatečný tlak na sektory jako je automobilový, chemický nebo ropný průmysl. Prostě vrátit věci zpátky do určitého racia, k nějakému neideologickému plánu.

Jak Sev.en jako vlastník hutních firem ve Velké Británii a Skandinávii vnímá krizi ocelářství v Evropě? Jaké jsou šance na otvírání nových ložisek pro těžbu plynu i strategických surovin na Ukrajině? A proč mají USA levnou energii? Odpovědi Alana Svobody poslouchejte v podcastu Agenda.