Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Existuje život tak prázdný, že v něm není místo pro druhého,“ filozofuje hrdina nového románu Jana Němce po cestě vlakem z Prahy do svého rodného Tábora. Hlavou mu probleskují vzpomínky na ztroskotané milostné vztahy. Přemýšlí, jak přerušit koloběh vlastní samoty. A také myslí na Zuzanu, spolubydlící, která se s ním potkává nejen v malém bytě, ale také ve společné knize. Její příběh probíhá stránkami Bytu protilehle k Danielovi, jako vlak na opačné koleji. A nepíše ho Jan Němec, ale spisovatelka Jana Šrámková.
Byt, román ve dvou, je nejspíš první kniha v české literatuře, která jde číst oběma směry. Na čtenáři je, aby se rozhodl, jestli začne Danielovým, nebo Zuzaniným příběhem. Otevře se před ním buď život osamělého intelektuála v prvním stadiu zahořklosti, nebo matky samoživitelky na pokraji finančních i životních sil. Na čtenáři také leží rozhodnutí, jestli si k sobě dva obyvatelé jedné knihy k sobě navzájem najdou cestu, a zda se jejich protilehlé světy dokáží propojit do nadějného celku.
Pár let převalování
„Na začátku nebyl koncept, ale člověk,“ vysvětluje Jan Němec prvopočátky románového experimentu jménem Byt. „Věděli jsme, že chceme napsat román spolu s Janou. Až jako druhý krok jsme hledali způsob, jak na to.“
První nápady začali spřádat už před deseti lety. Zrodilo se místo – byt v Táboře, který Němcův Daniel obýval o víkendech a Šrámkové Zuzana přes týden. Oba spisovatelé si navzájem slaďovali inspiraci skrz fotografie bytu i postav. Těm tvořili životní osy, propojovali vedlejší postavy. A řešili nečekané komplikace.
„Janek začal psát, zatímco já potřebovala svých ‚pár let převalování‘, abych Zuzaně dokonale porozuměla, abych ji znala ve všech situacích, promyslela, co prožila, a mohla se s ní ztotožnit,“ vysvětluje Jana Šrámková.
Fakt, že Danielův příběh vznikl dřív než Zuzanin, jí ale nakonec připadá logický. „Zuzana je bytostně vztahový člověk, který neumí přemýšlet o světě jinak než skrze lidi.“ Daniel naopak vyznívá jako do sebe zapouzdřený samotář, který se vztahuje spíš k myšlenkám než k lidem. A Zuzana je pro něj okolnost, ne důležitý životní úběžník, myslí si Šrámková.
Příšery na dně
Daniel opravdu působí jako pragmaticky založený typ. Do Tábora se vrací jen na víkendy a hlavně kvůli rychle chřadnoucímu otci Honzovi. Přece nedává smysl nechávat byt přes všední dny prázdný, myslí si Daniel, kterému Zuzana vstoupí do života jako ukázněně působící nájemnice. Když ale čtenář uprostřed Danielova vyprávění přetočí knihu a na chvíli nakoukne do příběhu Zuzany, možná si všimne jejího tajemství. A také toho, že svého nového spolubydlícího popisuje jako záhadného „mořského tvora“.
Šrámková i Němec mluví o tom, že při psaní museli mít svobodu, jinak by nevznikl dobrý text. Až když navzájem četli své poloviny knihy, zpětně koordinovali styčné body příběhu. S napětím sledovali, kde všude si jejich postavy nerozumí. Třeba ve vztahu k postavě Danielova otce. Zuzana o něj odhodlaně pečuje, zatímco Němcův hrdina k němu marně hledá cestu.
Kdyby člověk na oba příběhy narazil odděleně, měl by pocit, že čte romány o boji se samotou. Když se ale spojí, přichází také momenty nečekané shody.
I Daniel, podobně jako Zuzana, vnímá moře jako symbol něčeho tajemného. Ty hrozné tuny hmoty dole v hlubinách. „Co o nich kdo ví?“ ptá se Daniel, podle kterého má i tělo svou tajemnou hlubinu. Sám jako by dával pozor na to, aby se do vlastních hlubin příliš neponořil. Alespoň do chvíle, než potká Zuzanu.
Hrdinka Šrámkové se svým emocím tolik nebrání. Má je na dosah ruky, nepochybně i proto, že se neustále ocitá na hraně. Sama s dítětem, daleko za limity vlastní energie i kontokorentu. Setkání s Danielem je pro ni věc přežití. Ale nemůže to platit to i naopak?
Její vyprávění je éteričtější, protkané verši z básní, ale také vztekem. Ten však nesignalizuje frustraci jako spíš hrdinčinu sílu. Zuzana se nevzdává. O všechno se porve. Proč, to dobře vysvětluje sama Šrámková. „Můj text nevznikal jenom s Janem, ale taky proti němu,“ říká spoluautorka románového experimentu. Zuzana v Bytě rostla z toho, jak se vymezovala proti Danielovi. „Je pevnou postavou naproti všemu, co hrálo proti ní,“ vysvětluje autorka Zuzanina příběhu.
Možnosti empatického románu
Němec i Šrámková patří k etablovaným jménům současné české literatury. Ona si za svůj prozaický debut Hruškadóttir vysloužila Cenu Jiřího Ortena, on byl na stejné ocenění nominován za povídkovou sbírkou Hra pro čtyři ruce. Němec pokračoval úspěšnou prózou Dějiny světla a o pár let později hojně diskutovanými Možnostmi milostného románu, Šrámková se vydala směrem literatury pro děti a mládež.
Byt přesto působí jako pokus obou úspěšných autorů o protipohyb. Zapření se vůči vlastním limitům i předsudkům jejich kritiků. Šrámková se díky společnému experimentu po dlouhé době opět pustila do psaní pro dospělé. Němec jako by napravoval výtky, které se objevovaly v souvislosti s Možnostmi milostného románu. Autofikční text, ve kterém kromě vypravěče vystupovala také postava jeho přítelkyně Niny, byl často kritizován za to, že své ženské hrdince upírá vlastní hlas. Byl to legitimní, i když zcela neliterární požadavek. Kterému teď Byt vychází vstříc.
„Empatie není, když něco po druhém chceš, ale když se mu otevíráš, často ve vší vzájemné problematičnosti,“ myslí si Jan Němec. V takové situaci se podle něj nachází i Zuzana a Daniel. „A teď k sobě hledejte cestu…“
Němec ani Šrámková sblížení postav programově neusnadňují. Neplatí tady to, co ráda tvrdí Jana Šrámková, tedy že „psaní je škola empatie“. Hodí se ale dodat, že román dvou autorů nabízí víc než jen jednorázový experiment. Oba texty občas trpí na stylistickou křeč, nedá se jim však upřít, že by fungovaly i samostatně – jako svědectví o mužské i ženské samotě, existenční, i existenciální.
Na čtenáři je, jestli se setkáním Daniela a Zuzany samota násobí, nebo dělí.
