Čeští skláři našli záchranu před konkurencí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

České sklo je s oblibou nazýváno „rodinným stříbrem“, tuzemské sklárny však v posledních pěti letech prošly několika krizemi a nyní se pomalu staví na nohy.

Nejprve byznys s tradičními českými výrobky ochromila pandemie covidu-19, následně mu zasadila ránu energetická krize. „Bylo to nesmírně těžké období,“ vzpomíná Lukáš Klimčák, zakladatel sklárny Klimči z Kamenického Šenova.

Jako jeden z hlavních důvodů, proč české umělecké sklářství stále žije, uvádějí sklárny vysokou přidanou hodnotu svých výrobků, která je proslulá i ve světě. „Nad vodou nás už dlouho drží hlavně um našich lidí, jejich kvalita, vášeň a odhodlání. Bez nich by to nešlo,“ říká Jakimič.

„Naší silou je především kvalita, příběh, design a autenticita. Vyrábíme ručně foukané sklo, budujeme na staletí starém odkazu řemesla, které s lidmi rezonuje. Dáváme důraz na způsob výroby, udržitelnost a estetičnost celkového zážitku,“ říká Klimčák a dodává, že lidé by si měli se sklem utvářet vzpomínky, používat ho a „nenechávat na něj jen sedat prach“.

Také ostatní skláři přiznávají, že právě přidaná hodnota výrobků je v současné době zachraňuje. „Krize ještě zintenzivnila naši potřebu býti zákazníkům na blízku tak, aby dobře chápali, že nekompromisní ruční výroba pod jednou střechou má svou cenu. Ať už prostřednictvím našich vlastních zástupců pro jednotlivé exportní trhy, tak i prostřednictvím našich prodejních galerií jsme vyvinuli maximální úsilí pro pochopení nenapodobitelné kvality výrobků Moser,“ říká generální ředitel této sklárny Martin Dvořák.

Právě tato tradiční karlovarská sklárna nyní sází na limitované edice výrobků a letos už zákazníci vykoupili vázy za stovky tisíc korun.

Už jen několik lidí na světě dokáže podle Dvořáka vyfouknout ze žhavé skloviny jedinečnou dekorativní vázu. Stejně tak jsou „poslední svého druhu“ i sklářští rytci.

„Naši mistři patří k naprosté, velice úzké světové elitě a pod jednou střechou se vyskytují opravdu již jen v Moseru. A právě to dodává našim výrobkům jedinečnou přidanou hodnotu,“ říká Dvořák s tím, že sklárny musí čelit výzvám ohledně výrobních kapacit i nedostatku lidí.

Protože některé sklářské výrobky už lze řadit mezi luxusní zboží, lidé se za ně stále nebojí dát desítky i stovky tisíc korun. „Z mnoha našich zákazníků se stali sběratelé, kteří velice oceňují náš přímý vztah s nimi,“ popisuje šéf Moseru.

Například jedna sklenička od Moseru vyjde na několik tisíc korun, lampy ze slavné dílny Lasvit, která vyrábí lustry do luxusních prostor na celém světě, nejdou pod několik desítek tisíc. Za vázu ze speciálních kolekcí však zákazníci dají i čtvrt milionu korun a ceny designových lustrů přesahují milion korun.

Podle Asociace sklářského a keramického průmyslu ČR, jejíž nejaktuálnější údaje pocházejí z roku 2023, se výroba skla a keramiky podílí na tržbách zpracovatelského průmyslu z 1,36 procenta. Oproti roku 2022 se ale tržby za celý sektor propadly o 5,51 miliardy Kč.

Naopak výrobci užitkového skla, jako skleniček, váz, lamp, lustrů a uměleckých výrobků, utržili podle asociace celkem o téměř miliardu meziročně víc.

Sklárny se v minulých letech musely vypořádat především se skokovým zdražením energie a nejistotou ohledně dodávek plynu. Výroba skla v rozžhavených pecích je energeticky náročná a většina z nich navíc topí plynem. Jeho cena sice nyní klesá, ale v roce 2022 naopak několikanásobně rostla do rekordních výšin. Pro skláře to znamenalo nárůst nákladů na energie až o stovky milionů korun za rok.

„Energetická krize představovala pro naši sklárnu mimořádnou výzvu. Vzhledem k energeticky náročnému procesu ruční výroby jsme se ocitli v situaci, kdy dramaticky rostoucí ceny energií zásadně ovlivnily naše provozní náklady,“ popisuje Moser.

Podniky proto musely nějak reagovat. „Do sklářské pece přivádíme kyslík, který šetří zemní plyn, a v areálu sklárny máme velkou plochu solárních panelů,“ říká zakladatel společnost Lasvit Leon Jakimič.

Podobná opatření pomohla celému průmyslu šetřit na energiích. „Reagovali jsme maximálním zefektivněním výroby a primárních zdrojů energie, včetně přípravy projektu na spuštění solární elektrárny s bateriovým uložištěm, kterou jsme uvedli do provozu v březnu 2024. Tato elektrárna nám pokrývá až 40 procent spotřeby elektrické energie sklárny,“ popisuje Dvořák z firmy Moser.

Některé podniky se v předchozích letech obracely na stát. Po covidu, výpadku exportu do zahraničí, nedostatku pracovníků, růstu inflace a násobném zvyšování nákladů na energie argumentovaly hrozbou úplného zavření továren.

Některé sklárny si však musely poradit samy. „Interně jsme si spočítali, že když zvýšíme objem výroby, tak ponížíme nákladovou složku energií v celkovém nákladovém mixu společnosti. Trochu paradoxně jsme navýšili objem výroby, abychom vytěžili maximum z každého propáleného kubíku plynu ve výrobě. V době, kdy všichni oznamovali skokové navýšení cen, tak my jsme naším partnerům vysvětlovali, že my to neuděláme a zakousneme se do vlastní marže až na dřeň, pokud nás podpoří stabilním přísunem objednávek,“ popisuje těžké doby Klimčák.

Sklárně Klimchi se povedlo nejen udržet provoz v Kamenickém Šenově, ale také vytvořit nová pracovní místa pro další skláře​. „Byl to kalkulovaný risk, který vyšel díky dobré komunikaci, marketingu a vztahu s našimi partnery,“ popisuje Klimčák.

Ne všechny sklárny však energetickou krizi ustály. Po 230 letech vloni sklárna Květná na Uherskohradišťsku málem ukončila ruční výrobu skla, kdyby ji na posledních chvíli nekoupil podnikatel Josef Anovčín.

Sklárna však v roce 2022 skončila ve ztrátě 28,9 milionu korun, stejně jako v předchozích letech. Naopak Moser byla naposledy v zisku v roce 2016, v roce 2023 skončila ve ztrátě 65 milionů Kč.

I když se trh s energiemi v závěru roku 2023 začal stabilizovat, vláda zrušila osvobození elektřiny, plynu a pevných paliv od tzv. minerální daně, kterou tak od loňského roku musí platit sklárny, ale i ocelárny či slévárny.

„Bohužel, naše vláda nám hodila klacek pod nohy a zrušila daňovou výjimku pro mineralogické procesy, která snížila naši konkurenceschopnost v Evropě. Sklářství a keramika se stávají zlobivým klukem v dnešní vybrané společnosti. Jsme velkými znečišťovateli ovzduší, potřebujeme zemní plyn a zanecháváme za sebou stopy skleníkových plynů,“ popisuje argumenty Petr Mazzolini, prezident Asociace sklářského a keramického průmyslu ČR. Cena za spálenou megawatthodinu elektřiny se zvýšila o 28,30 Kč, u zemního plynu o 30,60 Kč.

Nárůst nákladů z minulých let ale musely podniky promítnout i do svých výrobků. „Ceny jsme upravovali především o inflaci,“ říká například Jakimič.

Sklo od Klimchi tak zdražovalo v roce 2023. Dle slov zakladatele byl však nárůst ve srovnání s konkurencí mírný. „Od té doby se všechny náklady dále zvyšují, my se přesto snažíme ceny držet na úrovni, která zajišťuje dostupnost našich produktů. Obecně jsme se vždy místo zdražování snažili raději snižovat naši marži, pokud to bylo vyváženo zvýšeným objemem prodeje,“ popisuje Klimčák.

Zvyšování cen však není konec. „Tento rok to vypadá, že po dvou letech budeme muset opět přijít se zdražením, a to kvůli stále se navyšujícím nákladům na pracovní sílu potřebnou při výrobě, skladování, dopravě a expedici, ale taky zvyšujícími se náklady na marketing, vývoj a režii firemního provozu,“ dodává Klimčák.