Z nesmělého outsidera hvězdou taneční scény. Jamie xx vyprodal Forum Karlín

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na pódium vyprodaného Fora Karlín nastoupil Jamie xx toto pondělí bez velké pompy. V klubu stále hrála jeho předskokanka, kanadská DJka s čínskými kořeny vystupující pod jménem Yu Su, když se s úderem deváté hodiny zničehonic ze tmy vynoří hlavní hvězda večera. Šestatřicetiletý James Thomas Smith se s kolegyní přátelsky pozdraví, vystřídá ji za pultem s laptopem a plynule navazuje vlastní show. Publikum ho navzdory skromnému příchodu vítá bujaře. Když hned zkraje bezmála dvouhodinového setu zařazuje jeden ze svých největších hitů, energický track Gosh postavený na pozvolné gradaci, dav propuká v nadšení.

Jamie xx si naživo vystačí jen s elektronickými krabičkami, pomocí nichž do dunících beatů pouští nejrůznější smyčky. Přestože na jeho nahrávkách účinkují i vokalisté zvučných jmen včetně švédské popové divy Robyn nebo americké soulové zpěvačky Erykah Badu, do Česka dorazil sám. Divoké rytmy střídá zadumanějšími kompozicemi. Jednou nasazuje skoro až hardcore techno, jindy disco jako z 80. let minulého století. Jeden track plynule přechází do druhého a na potlesk často ani není prostor. Večer připomíná spíš taneční party než klasický koncert.

Pozici jednoho z nejvyhledávanějších současných producentů elektronické hudby si přitom Jamie xx budoval pomalu. Na hudební scénu vstoupil jako člen alternativně popové kapely The xx, kterou v roce 2009 založili jeho spolužáci z Elliott School v londýnské čtvrti Putney – zpěvák a baskytarista Oliver Sim se zpěvačkou a kytaristkou Romy Madley Croft. Smith je měl původně doprovázet jako bubeník, jenže mu připadalo, že intimní souhru jejich sametových hlasů by bicí příliš narušovala. Proto se dvojici rozhodl doplnit pouze sekvencerem a syntezátory.

Na eponymním debutu vydaném v roce 2009 přišli The xx s minimalistickým zvukem mísícím vlivy indie rocku, ambientu i R&B. Originální, snadno rozpoznatelný rukopis jim získal oblibu u kritiků a vynesl prestižní cenu Mercury Prize. Jejich tiché, zasněné skladby ale zároveň byly natolik chytlavé, že je rychle dostaly na pódia největších festivalů. Českou koncertní premiéru si odbyli ve skromných prostorách klubu 007 na pražském Strahově, s druhou desku Coexist z roku 2012 už nicméně zaplnili velký sál Lucerny a roku 2013 se představili také jako jedny z hvězd festivalu Colours Of Ostrava.

Jamie xx působil v roli producenta stále nenápadně, na obou nahrávkách i během živých vystoupení stál v pozadí. Když bylo potřeba, zesílil podmanivý projev ústřední dvojice syrovými beaty, ale nijak zvlášť na sebe neupozorňoval. O to víc překvapil, když v roce 2015 vydal sólový debut In Colour. Tehdy už za sebou měl remixy skladeb zpěvačky Adele, jazzmana Gila Scotta-Herona nebo kapely Radiohead, stejně jako producentskou spolupráci s rapperem Drakem a zpěvačkou Aliciou Keys. Na vlastní desce šel však ještě dál a zapojil do své tvorby prvky housu či žánrů UK garage, afrobeat nebo dancehall.

In Colour pojal jako poctu taneční scéně 90. let, kterou dnes šestatřicetiletý Angličan nestihl zažít. Ani během dospívání vzhledem ke své nesmělé povaze nevymetal večírky. V loňském rozhovoru pro deník Guardian vzpomíná, jak poprvé navštívil londýnský klub Plastic People a vyhovovalo mu, že byl na parketu skoro jediný. „Vlnili se tam jen asi tři lidé, což se mi zdálo ideální. Mohl jsem tak postávat v rohu, pozorovat je a učit se podle nich tancovat,“ popisuje situaci, které se vzhledem k jeho dnešnímu postavení v elektronické taneční hudbě nechce věřit.

Název sólové prvotiny byl výmluvný. Jako by do potemnělého světa The xx vpustil víc barevných odstínů. Pod tepajícími rytmy sice dál probublávala melancholie, příklonem k extravagantnější klubové produkci nicméně Jamie xx najednou dokázal stejně tak vyvolávat euforii. Z desky In Colour pochází také skladba Loud Places – hymna všech introvertů, jimž anonymní přítmí tanečních klubů umožňuje odhodit zábrany a konečně se uvolnit.

„Chodím na hlučná místa, abych našla někoho, s kým můžu být potichu,“ zpívá v něm zasněně hostující Romy Madley Croft. Právě tento hit sklízí největší ovace ve Foru Karlín. Pražský sál přitom ozařují duhové stroboskopy, ze stropu se míhají odrazy disco koule a obecenstvo se houpe v harmonickém souznění.

Když The xx v roce 2017 přišli s třetím, o poznání svižnějším a zvukově rozmanitějším albem I See You, bylo zjevné, že Jamie xx začíná mít v kapele čím dál větší slovo. Na jeho druhý sólový projekt však posluchači museli čekat dlouhých devět let. V mezičase se producentsky podílel na introspektivních albech Hideous Bastard od Olivera Sima a Mid Air od Romy Madley Croft. Když sledoval, jak se jeho kamarádi ze střední školy pomalu usazují a reflektují, kam se posunuli od teenagerských let, přimělo ho to více uvažovat také nad vlastní životní trajektorií. Chtěl vydat nahrávku odrážející sebe sama, jenže se ocitl v tvůrčí krizi.

Zatímco zbylí dva členové The xx si mezi společným hraním dávali dostatečně dlouhé pauzy, aby se věnovali osobnímu životu a čerpali inspiraci, Jamie xx se dostal do koloběhu téměř nepřetržitého turné. Přebíhal mezi studiem, kluby, letišti nebo hotely a domů se skoro nepodíval. „Prodlužoval jsem si tak časy dospívání. Člověk do toho snadno spadne, zvlášť když hrajete taneční hudbu, kterou poslouchají hlavně mladí lidé,“ připustil pro Guardian.

Pomohlo mu až nucené zastavení během covidové pandemie. „Tehdy jsem si uvědomil, že jsem celé své sebevědomí vystavěl kolem práce. To se pak těžko skládá hudba, která by s druhými a nakonec i s vámi samotnými mohla rezonovat,“ svěřil se v rozhovoru. Začal meditovat, cvičit jógu, namísto zírání do telefonu se pustil do čtení knih a potřebné zklidnění našel také při surfování. Možná i proto loňskou desku nazval In Waves – ve vlnách.

V tracku Breather dokonce vysamploval svou instruktorku jógy. „Dýchej. Buď vděčný za přítomný okamžik. Žádný jiný neexistuje, protože minulost je pryč a budoucnost nejistá,“ promlouvá uklidňujícím hlasem do pulzujícího beatu. I tuto skladbu Jamie xx hraje během pražského koncertu. Na řadu přichází zhruba před polovinou a rozsvěcují se při ní obrazovky za pódiem, na nichž se pak až do konce živě promítají záběry přímo z publika. Jako by chtěl hudebník v duchu východních filozofií posílit pocit vzájemné jednoty.

Hned v několika nových skladbách na desce se ozývají spirituální mantry, přesto producent neuhýbá ze směru, kterým se vydal na debutu. In Waves je naopak ještě rozvernější, jako by duchovní hledání zavedlo Jamieho xx zpět na taneční parket. Zářným příkladem jsou dechovými nástroji ozvláštněné singly Baddy On The Floor a Life, které se svou funky náladou už hodně vzdalují posmutnělým baladám The xx. Také v Praze si je Jamie xx nechává až na závěr koncertu, čímž dav naposledy dostává do varu.

Po nich už následuje jen přídavek v podobě houpavého plážového hitu I Know There's Gonna Be (Good Times), v jehož studiové verzi hostují americký rapper Young Thug a jamajský zpěvák Popcaan. Když skladba o víře v lepší časy dohraje, Jamie xx se s plachým úsměvem a sepjatými dlaněmi loučí a beze slova odchází. Za celou dobu nepromluvil, byť měl před sebou připravený mikrofon. Než aby dav hecoval slovy, rozvibroval ho raději hudbou. Od zakřiknutého kluka, který kouzlu tanečních klubů propadl mnohem později než jeho vrstevníci, se snad nic jiného čekat nedalo.