Tohle už jsme viděli. Pokračování Krále Šumavy působí prázdně a roztahaně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ve filmech či seriálech o Československu 50. let minulého století se některé věci opakují tak často, až se z nich stalo klišé. Z pohledu umělců jako by v této době absolutního temna a beznaděje neexistoval normální každodenní život. Člověk se buď stal obětí režimu, nebo mu sloužil. Státní aparát zpřítomňují sadističtí vězeňští dozorci, agenti StB v dlouhých kožených kabátech a uřvaní lampasáci. Typickou lokací bývají tmavé výslechové místnosti, pracovní lágry či uranové doly.

To všechno samozřejmě existovalo, zároveň je ale pohodlné se neustále vracet k příběhům s černobíle rozdanými rolemi a nehledat méně jednoznačné osudy. Začalo to už v roce 1990 filmem Jen o rodinných záležitostech. Následovaly Tichá bolest, Zámek v Čechách, Bumerang, Zdivočelá země, Kousek nebe, 3 sezóny v pekle, Ve stínu či Herec a vedle ně by bylo možné zařadit také předloňskou minisérii Král Šumavy. Navzdory omlazení tvůrčího týmu neotřelý pohled nepřináší ani pokračování, jehož první epizodu lze od pátku sledovat ve videotéce Oneplay, donedávna známé jako Voyo.

Nové díly opět vznikly v produkci pětapadesátiletého Davida Ondříčka, ten ale tentokrát režii přenechal o dvě dekády mladšímu Damiánu Vondráškovi. Generaci mileniálů zastupuje také Pavel Gotthard, spoluautor Herce, který na scenáristickém postu vystřídal Tomáše Vávru. Poúnorové dějiny Československa přesto dvojice třicátníků líčí stejnými obehranými obrazy, jaké známe z tvorby jejich starších kolegů. Osobitější otisk chybí.

Druhá řada Krále Šumavy zachovává žánr. Opět jde o dobrodružné melodrama s návodnou hudbou a scénami patetických loučení či shledání. Vzhledem k utužení poměrů po komunistickém převratu v únoru 1948 celkový tón potemněl. Doslova. Mnohé scény jsou tak tmavé, že prakticky nevidíme, co se v nich odehrává. Mladého příslušníka Sboru národní bezpečnosti Josefa Hasila, který ve volném čase převáděl lidi na Západ, ovšem neopouští humor. A to ani poté, co je v den své svatby zadržen při převaděčské akci. Mladíka hraného Oskarem Hesem čeká vězení, výslechy a soud.

V první sérii Hasil připomínal akčního hrdinu, který je stále v pohybu. Teď jen trpně pyká v cele a tvůrci si s ním moc nevědí rady. Vyprávění proto rozšiřují o další postavy. Kolem Hasilovy partnerky Marie, jež v podání Gabriely Heclové co nevidět porodí, lačně krouží předseda vesnického družstva i jistý Bauer. Tomu na úlisnosti dodává Jiří Mádl s knírkem.

Na velitelství pohraničního útvaru se mezitím objevuje Hasilův nástupce přezdívaný Mlíko, jehož úmysly jsou stejně neurčité jako výraz Denise Šafaříka, který ho hraje. Představuje vítané zpestření mezi plejádou typizovaných charakterů, jaké si divák snadno zaškatulkuje, sotva vyřknou první větu.

Žádný z vedlejších aktérů bohužel nemá Hasilovo charisma. Jejich dějové linky jsou podivně nedomrlé a nedostatečně propletené. Mlíko navazuje nevybalancovaný a nakonec nikam nevedoucí vztah s osamělou Vlastou hranou Kristýnou Ryška, která je stejně jako ostatní ženské postavy plně závislá na mužské pomoci. Marie se kvůli nepřítomnosti svého milého postupně propadá do deprese, aby ji v nejkritičtějším momentu jako na zavolanou zachránil nápadník.

Podobné zkratky a náhody popostrkují celou sérii. Přestože v ní nechybí skoro žádný „povinný“ dobový motiv, působí prázdně a roztahaně. Tři epizody, které mohli novináři vidět s předstihem, trvají bezmála dvě a půl hodiny. Po zásahu schopného dramaturga by mohlo jít o půlhodinový prolog. Podobně jako u jiných děl vytvořených pro streamovací platformy se nabízí podezření, zda tvůrci příběh uměle nenatahují, jen aby bylo co vysílat a čím udržet předplatitele.

Hrdinové pronášející polopatické repliky přitom ani na mnohahodinové ploše nejsou psychologicky prokresleni. Od začátku do konce je definuje jediný cíl nebo charakterový rys: vrátit se domů, dostat se za „kopečky“, případně odhalit zrádce. Přestože štáb opět točil na lokacích spjatých s reálným Josefem Hasilem, který žil v letech 1924 až 2019, ani prostředí nepůsobí autenticky. Též v případě příhraniční vsi jde víc o soubor typických a statických znaků než živou, proměnlivou komunitu s nezaměnitelnou atmosférou.

Největší drama paradoxně prožívá postava, jež je v prvních dvou epizodách nejvíc upozaděna – samotný Hasil. Po vynesení rozsudku končí v táboře nucených prací, odkud je ale odhodlán uprchnout. Člověk nemusí znát knižní předlohu Davida Jana Žáka, aby vytušil, jak to dopadne. Už podtitul minisérie Agent chodec odkazuje k lidem, kteří po komunistickém puči ilegálně překračovali státní hranice a pracovali pro západní tajné služby.

I přímočarou cestu s předem známým výsledkem lze samozřejmě zinscenovat napínavě, jak předvedl předloňský film Bratři režiséra Tomáše Mašína. O druhé řadě Krále Šumavy se bohužel nic takového říct nedá. Nekoná se žádné pomalé budování napětí, vyčkávání, oddalování. Když je třeba, postavy mají zkrátka štěstí. A také dost času. I když po nich pátrá celý regiment pohraničníků, vždy si stačí říct, co potřebují, než na scénu přiběhnou muži se samopaly.

Také v tomto ohledu novinka vyznívá strojeně. Na dynamice jí nepřidávají ani akční scény. V prvních třech dílech jich je jen hrst a závěrečné pobíhání po šumavských hvozdech postrádá naléhavost. Kvůli roztříštěnému vyprávění nejde přimknout k protagonistům.

Zatímco úvodní řada Krále Šumavy byla pozoruhodná minimálně jako polemika se stejnojmenným propagandistickým filmem Karla Kachyni z roku 1959, první polovina té druhé nezaujme ani námětem, ani zpracováním. Prvek neokoukanosti do ní vnášejí akorát některé záběrové kompozice kameramana Tomáše Frkala a talentovaní mladí herci. Vedle Oskara Hese a Denise Šafaříka jde ještě o výborného Petra Uhlíka v roli Mlíkova kumpána. Přejme jim příště lepší příležitost než sérii, která bohužel ze všeho nejvíc vyvolává dojem, že tohle už jsme několikrát viděli.