Mnichov 1972 je strhující film. Po zhlédnutí ale cítíme strašlivé prázdno

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hraný snímek nazvaný Mnichov 1972, právě promítaný českými kiny, se zaměřuje na jeden konkrétní den a incident. Na tehdejších letních hrách členové palestinské teroristické organizace Černé září ve špatně zabezpečené olympijské vesnici zajali a během následujících 24 hodin zmasakrovali tým izraelských sportovců. Nemělo to dopady jen v Německu. Šlo o globální událost, jakou víceméně v reálném čase konzumovaly stovky milionů osob po celém světě, zlomový případ, kdy publikum poprvé v přímém přenosu vidělo teroristický útok a vraždění.

Film začíná zostra, přímo k věci: Bez přípravy jsme vhozeni do brzkého ranního shonu americké televizní stanice ABC, jejíž štáb v Mnichově připravuje sportovní zpravodajství z olympiády. Pomocný technik zaslechne cosi připomínající střelbu a redaktoři pátrají, co se děje. Během krátké doby si „sporťáci“ uvědomí, že jako jediní mohou zblízka popisovat kritickou situaci, a přebírají funkci politických či válečných zpravodajů, respektive jsou ochotni si ji vyválčit s ostatními médii.

Kamera je nalepená poměrně zblízka u aktérů, většina obrazu zůstává tmavá, jako bychom se teprve probouzeli a noc velmi zvolna přecházela v den. Těkavý střih málokdy vydrží déle než dvě tři vteřiny a všichni si neustále vyměňují nevěřícné nebo potvrzující pohledy. Opravdu se to děje, jdeme do toho?

Naše šance pohlédnout na události uceleně zvnějšku se blíží nule. Novináři se nacházejí tak blízko – vzdušnou čarou asi 100 metrů od dění – a zároveň tak daleko, protože musí být zavření ve studiu, zatímco teroristé řádí za stěnami druhé budovy.

Mnichov 1972 je tak hlavně o éře zprostředkovanosti, omezeném výhledu a kontrole, o tom, že média musí vyrábět zprávy a jak snadno mohou překračovat různé etické hranice. Třiačtyřicetiletý režisér švýcarského původu Tim Fehlbaum s víceméně stejně starými spoluscenáristy Moritzem S. Binderem a Alexem Davidem strávili dlouhé měsíce zkoumáním reálií, stejně jako technologického vybavení dobového televizního studia.

Tvůrci sami už tedy mají událost dvojnásobně zprostředkovanou, v jejich paměti neexistuje jako živá věc, ale jen mediální historie. Za odborné poradce si nicméně vybrali i pamětníky či účastníky a zrekonstruovali celé tehdejší uspořádání zpravodajského štábu – ony podmínky vidění, omezenou perspektivu a proces vzniku informací, které pak redaktoři pouštěli do éteru. To vše zase podnítilo jistý typ voyeurství diváků, u někoho snad i touhu vidět násilí.

Nejde samozřejmě o to, že by redaktoři lhali o dění, podněcovali ke zločinu nebo nedodržovali stejné profesní standardy jako zahraniční zpravodajové. Spíše ve filmu všichni bojují s nedostatkem ověřených faktů a nechtějí si nechat vzít jedinečnou příležitost. V honbě za exkluzivitou a rychlostí však například dopředu nevyhodnotí, že teroristé v olympijské vesnici také sledují živé vysílání – vědí, že jsou natáčeni, a vidí, jak se německá policie s armádou marně snaží zachránit rukojmí.

Z teroristů, přestože mají přes obličej natažené hrozivé kukly, televize tímto způsobem de facto vyrábí hvězdy. Jejich konání dodává mediální i politickou váhu a svým způsobem je varuje, respektive jim nechtěně pomáhá uzpůsobit taktiku obrany. Novináři ve shonu nestíhají přemýšlet o následcích ani příčinách a vše se rozplývá do čiré přítomnosti, posedlosti okamžikem. Mnichov 1972 je film, v němž se nepátrá a žurnalisté jsou stejnými diváky jako ti, pro něž zprávy vyrábějí.

Nemožnost odstupu a touha po zachycení sebeprchavějšího pohybu typu stínu za oknem vedou až k tomu, že sama událost se stává simulakrem, nápodobou bez obsahu. Mediální obraz je reálnější a důležitější než skutečnost, naše fascinace jím přehlušuje vše ostatní. Sami novináři přitom sedí izolováni v temné kobce, z jejíchž oken jen namířili kamery ven. Ve skutečnosti však o dění nemají o nic přesnější informace než kdokoli jiný.

Po tragickém konci, kdy teroristé s rukojmími opouští olympijskou vesnici a blíží se na letiště, jedna reportérka konstatuje, že dlouhé minuty pouze zdálky zírala do tmy na záblesky střelby a výbuchy – a neměla sebemenší ponětí, co se děje.

Tim Fehlbaum dosud režíroval jen dva snímky, sci-fi horor o oteplování planety Výheň z roku 2011 a tři roky starý thriller ze vzdálené budoucnosti Tides o návratu astronautů na zpustošenou Zemi. Mnichov 1972 je jeho nejrealističtějším a také nejméně fiktivním dílem, které mělo i oscarové ambice. Nakonec skončilo jen u nominace za nejlepší scénář, v kategorii však vyhrála drsná komedie Anora.

Co do stylu a atmosféry lze novinku srovnat s filmy režiséra Paula Greengrasse Krvavá neděle nebo Let číslo 93. Oba diváka podobně vrhají do dramatického vyprávění – v prvním případě brutálně potlačené demonstrace v Irsku, v tom druhém do letadla mířícího na Pentagon při teroristických útocích z 11. září 2001. Greengrass víceméně udržuje jednotu místa, času a děje. Na konci nás vyčerpané vyplivne zase ven, aniž bychom byli schopni plně pochopit, co se stalo, a děj v nás posttraumaticky doznívá ještě celé dny.

Mnichov 1972 nemá tak zničující sílu a do jisté míry pracuje s jiným typem zklamání nebo neuspokojivosti – navzdory veškerému spěchu totiž američtí novináři v Německu měli možnost přemýšlet, co pustit do zpravodajství, kterak to pojmout a jak dlouho nechat běžet kamery. Víme, že nemohou nic odvrátit, nemají šanci eticky vyhrát a neušpinit se, protože známe, jak to dopadlo ve skutečnosti.

Doposud se o mnichovském masakru mluvilo hlavně v souvislosti s tím, jak situaci nezvládla vláda, vedení města, policie či armáda, protože nebyli připraveni, komunikace vázla a Němci nechtěli působit jako ti, „kdo se zbraněmi v rukou hlídají Židy v táboře za ostnatým drátem“, což vedlo k rozvolnění bezpečnostních pravidel.

Steven Spielberg se zase ve filmu Mnichov z roku 2005, dosud nejznámějším na toto téma, zaměřil na následnou sérii nájemných vražd proti strůjcům atentátu. Až novinka jako první pořádně nahlíží na práci médií, balancujících mezi povinností informovat a senzacechtivostí.

Mnichov 1972 je bezpochyby strhující, vlastně bezchybnou podívanou, vrcholně profesionálním filmem o profesionalismu a dá se na něm dobře demonstrovat, jak vypadá současný žánr „novinářského snímku“. Nabízí se srovnání s čerstvým vítězem Českých lvů Vlnami, které svým stylem odpovídají Hollywoodu přelomu tisíciletí. Aktuální světová tvorba už je ale dynamičtější, nenucenější a věcnější, bez zpomalování obrazu, dialogového nebo hudebního patosu či symbolismu.

Většina recenzí dosud hodnotí Mnichov 1972 výrazně pozitivně, zaznívají i superlativy jako „jeden z nejlepších filmů roku“. Jiní si všímají, že ve snaze působit politicky neutrálně snímek vlastně opomíjí historický kontext a nevysvětluje důvody tehdejší vlny terorismu, která byla v Německu 70. let větší než dnes.

Smysl díla je zjevný – zpřítomnit minulost tak, aby působila co nejživěji a nezvladatelně, možná i proto, abychom tehdejší aktéry mediálního pokrytí nesoudili moc přísně a spíše si kladli otázku, jak bychom se v jejich pozici zachovali my. Prakticky všichni v televizním studiu jsou sympatičtí, sice vystresovaní a unavení, ale chápeme pohnutky každého z nich. Herci Peter Sarsgaard, John Magaro, Ben Chaplin a jediná Němka Leonie Benesch, bez jejíž postavy Marianne by ostatní nerozuměli tomu, co říkají místní či policisté, schválně vyhlížejí obyčejně, nenápadně, neheroicky, přitom oddaně své práci.

Přesto není zřejmé, proč po půlstoletí máme sledovat jen shon, chaos a improvizaci. Jako by nás film samotný utvrzoval, že věci nemají význam tehdy ani dnes. Účastníci dění vydají veškerou svou energii, avšak nakonec cítí jen strašlivé prázdno. Nebylo by správné chápat to jako slabinu filmu, ale stejný dojem se rozprostře i v nás.