Ženy jsou v Česku největší menšina, říkají autorky série Potížistky

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Odvaha, průbojnost a touha jít si za svým snem, i kdyby to mělo znamenat boření zažitých pořádků. Seriál ukazuje, že ženy, které se snažily změnit společenské pořádky a bojovaly za rovnoprávnost, narážely na překážky – od odmítání až po zesměšňování. Česká přítomnost ale není o mnoho lepší, jak ukazují peripetie průkopnic napříč generacemi, od prvních českých lékařek až po současné političky či vědkyně.

Proč je stále snaha o spravedlnost mnohými vnímána jako něco problematického? Přitom Česká republika měla nakročeno velmi dobře. Vždyť náš stát umožnil volit ženám jako jeden z prvních na světě.

Proč si ženy, které chtějí jít vlastní cestou, vysloužily nálepku „potížistek“, vysvětlují v Seznam Zprávách režisérky Bibiana Beňová a Kateřina Kořínková Sobotková.

Vaše dokusérie je o ženách, které si šly za svým snem. Proč jim ale říkáte potížistky?

Kateřina Sobotková: Bibi je autorkou námětu, ale dovolím si na to odpovědět jako první. Název Potížistky jsme zvolily záměrně, protože pracujeme s nálepkou, kterou ženy v naší sérii dostávaly a dostávají. My je za potížistky nepovažujeme, ale když ženy, a někdy i muži, říkají věci, které se týkají spravedlivého rozdělení světa, často narážejí na potíže.

Bibiana Beňová: Postavily jsme vedle sebe příběhy žen, které dělí několik generací, občas dekády, v některých případech je to až 150 let. Tyto ženy se snažily měnit společenské pořádky a přenastavit pravidla tak, aby rovnoprávný prostor pro život získala i druhá polovina lidstva, nejen ta, která udává tón. Ještě 120 let zpátky ženy nemohly studovat na univerzitách, dnes sice máme 60 procent absolventek vysokých škol, přesto jen 28 procent výzkumnic ve vědě. Česká kotlina čeká na ženu v čele státu téměř 250 let, což je i na střední Evropu hodně. A my se sérií ptáme, proč stále dáváme stejnou nálepku lidem, kteří se snaží o rovnoprávnost.

Proč tedy v českém prostředí stále řešíme takzvanou ženskou otázku?

Kateřina Sobotková: Ženy jsou největší menšina. I když to tak není početně, v ekonomické, politické a společenské moci u nás hrají menší roli než muži. Jejich diskriminace má stejné vzorce jako ta rasová nebo homofobní – ti, kteří mají moc rozhodovat, problémy žen často nevidí nebo je nepovažují za důležité.

A platí to dvojnásob pro ženy, které jsou znevýhodněny barvou pleti nebo ekonomicky, ať už jde o Romky, nebo matky samoživitelky. Je mi smutno, když musím i v roce 2025 říct, že jsme v dost špatné situaci, co se rovnoprávnosti týče. Jen si to vezměte: Česká republika je na 104. místě v globálním indexu rovnosti mužů a žen. Dokonce i země jako Ázerbájdžán jsou na tom lépe.

Příčinu toho celého vidíte v čem?

Kateřina Sobotková: Rodičovství je hlavní spojovací prvek, který se prolíná celou naší sérií. V Česku se o děti převážně starají ženy, a to ovlivňuje vše – od jejich kariérních možností až po vztah mužů k rodičovství. Můžeme se bavit o tom, kde je příčina. Bylo to prodloužení rodičovské dovolené na čtyři roky v 90. letech, které tento model ještě více upevnilo? Tehdy muži začali dominovat v politice i ve firmách a ženy měly výrazně méně příležitostí k postupu. Paradoxně, zatímco se mluvilo o svobodě, ta se týkala hlavně mužů – ženy naopak zůstaly pevně připoutané k tradičním rolím.

Jako rodič si kladu otázku, proč mužům nevadí, že je tento systém zároveň připravuje o rovnoprávné otcovství. Sami se částečně odřezávají od své rodičovské role, a to je škodlivé pro ně i pro jejich děti.

Bibiano, vidíte to podobně?

Bibiana Beňová: Mnoho lidí má pocit, že rovnoprávnost už je dávno vyřešená záležitost. My ukazujeme, že to tak není. A zároveň jsme to chtěly říct způsobem přístupným i divákům, pro které to není úplně osobní téma. Vyprávíme příběhy silných, inspirativních žen, které odmítají lakovat realitu narůžovo. Zároveň dáváme tuto problematiku do zajímavých a snad i vtipných kontextů. Spolu s výtvarníkem dokusérie Kakalíkem tu slepou skvrnu ve společnosti nasvěcujeme humorem, jedním z nejlepších argumentačních nástrojů vůbec.

Rodičovská otázka je sice silné téma, nicméně není to přece jediná příčina.

Bibiana Beňová: Zajímavě o tom mluví v jedné epizodě „potížistka“ Johanna Nejedlová. Podle její zkušenosti, když v politice chcete otevírat témata, jako jsou sexuální násilí, ale taky rodičovství, muži reagují tak, že jsou to přece „ženská témata“, tak ať je řeší jejich kolegyně političky. Politici to nevnímají jako svoje.

O děti a starší osoby se v Česku podle různých průzkumu starají převážně ženy. Když se pak takový člověk chce angažovat v pracovním procesu nebo v jiných oblastech mimo rodinu, je logicky znevýhodněn. Já nejsem rodič, takže to nevnímám tak intenzivně. Natáčení mi v mnohém otevřelo oči.

Můžete být konkrétnější?

Bibiana Beňová: Hezky to pojmenovala chirurgyně Barbora East. Lékaři-muži často trpí „božským syndromem“, protože vykonávají mimořádně záslužnou práci. K tomu mají doma zázemí, obvykle manželku, která se o ně a jejich rodinu stará. A teď proti nim stojí ženy, které to zázemí nemají, ba dokonce ani nemají čas ho někomu jinému vytvářet.

Najednou se ukazuje, že profesi chirurga zvládá i někdo, kdo vedle toho dokáže třeba i řídit rodinu, což mužským kolegům ubírá na prestiži. Postupně se ale proměňují genderové role uvnitř rodin a mění se distribuce moci ve společnosti.

Kateřina Sobotková: Ženy se zkrátka nemohou více angažovat ve veřejné sféře, pokud se muži nezačnou více angažovat v soukromé, rodinné sféře. A společnost by je v tom měla podpořit. Já jsem se stala feministkou, až když jsem začala rodit děti. Předtím jsem měla super rozjetou kariéru a ani ve snu by mě nenapadlo, že jako žena můžu mít méně šancí než muži.

Ale po narození prvního dítěte se moje pracovní dráha dost zkomplikovala. Nejdříve jsem si myslela, že dělám něco špatně. Ale když jsem zjistila, že to trápí spoustu jiných matek, uvědomila jsem si, že to není jen můj individuální problém. Tohle jsou systémové potíže.

Volba mezi kariérou a dětmi byla pro ženy v minulosti často nevyhnutelná. A ty, které takzvaně prokoply skleněné stropy a o nichž v sérii vyprávíte, to dokázaly mnohdy za cenu, že se matkami nestaly. Musejí i současné ženy podstupovat taková dilemata?

Kateřina Sobotková: Stále je to tak. Stačí se podívat na prohlášení některých současných poslankyň, které se rozhodly dál nekandidovat, protože jejich politická činnost není slučitelná s péčí o děti. Nebo průzkum organizace Mumdoo dokládá, že valná většina matek dětí do čtyř let by ráda pracovala, ale daří se to jen polovině z nich.

A kolik tady máme podnikajících žen na OSVČ? Při rodičovské se často nemůžou vrátit do svého původního zaměstnání, státní jesle nejsou dostupné, a tak si přivydělávají různou činností po večerech, aby aspoň nějak přispěly do rodinného rozpočtu. Nemluvě o tom, jaké nároky to pak klade na muže jako jediné živitele. Není divu, že lidé přehodnocují svoje plány ohledně počtu dětí. I to z výzkumů vyplývá.

V díle věnovaném feministům zmiňujete prezidenta Masaryka, který před více než sto lety nejenže veřejně mluvil o postavení žen, ale doma se rovněž zapojoval do péče o své děti. Za to si vysloužil označení první český feminista. Neškodí spíš takové nálepky?

Kateřina Sobotková: Chápu, že lidé mají s nálepkami problém. Nicméně nechápu, proč by ženy a muži neměli být feministy. Neznamená to nic jiného, než že chtějí, aby byl svět spravedlivější.

Bibiana Beňová: Naším cílem je ukázat, že nerovnost dopadá rovným dílem na obě pohlaví, na muže i na ženy. Stereotypní myšlení tlačí obě pohlaví do nekomfortních rolí. To, že je muž vnímán jako živitel rodiny, který se musí postarat o příjem, na něj vytváří enormní tlak. Cílem by tak měla být společnost co nejférovější pro všechny, aby v ní mohli všichni naplno rozvinout svůj potenciál. A pokud stát říká, že je pro něj rodina důležitá, měl by vytvořit systémové nástroje, které lidem umožní vyhnout se volbě mezi rodičovstvím a seberealizací.

V této části série se pozornost zaměřuje na otce na rodičovské dovolené, který přesně popisuje, co teď vy – on a jeho žena museli udělat rozhodnutí, co vše obětují, aby mohli mít děti.

Bibiana Beňová: To, že rodičovství v naší společnosti lidi stále kariérně penalizuje, řeší hned několik protagonistek ve více epizodách série. Řeší ho i rodina Josefa Petra, která se musela uskromnit, když se Josef rozhodl jít na rodičovskou dovolenou. Přestože jim to ekonomicky nevycházelo, upřednostnil vztahy k dceři před dočasným omezením příjmu.

U političek nebo vysoce postavených žen se slaďování rodičovství a kariéry řeší neustále. Ale kdy jsme naposledy slyšeli, že muž odchází z vysoké politiky kvůli tomu, aby se věnoval dětem? Líbil se mi podnět Josefa Petra, že by si měli politici-muži aspoň občas brát své malé děti do parlamentu a tam řešit, jak je na chvíli zabavit. Zkrátka aby ukázali, že své otcovství berou vážně.

Kateřina Sobotková: To je taky důvod, proč máme celý díl věnovaný jen mužům. A když se na to podíváme ekonomicky, zapojení mužů do péče jednoduše vychází. Švédsko si tohle vytyčilo už v 70. letech, když tamní lidé chtěli, aby se rodičovská dovolená týkala obou pohlaví.

Pamatuji si na starší rozhovor s tehdejší švédskou velvyslankyní v České republice, která říkala: „Víte, nás Švédů je málo, nemůžeme si dovolit plýtvat potenciálem poloviny obyvatel.“ Švédů je deset milionů, pokud vím, tak mají globálně úspěšné firmy. Jen pro srovnání: v Česku máme 60 procent absolventů vysokých škol ženského pohlaví. Nezdá se mi ekonomicky efektivní, když tyto ženy vystudovaly za veřejné peníze, nevyužít jejich potenciál.

Pojďme zpátky k Potížistkám. Co ty ženy spojuje? Pocházely z bohatších rodin, byly tvrdými individualistkami, nebo měly prostě jen štěstí?

Bibiana Beňová: Hrdinky naší dokusérie mají různé strategie, jak se s výzvami, které na ně život kladl, vypořádaly. Všechny byly a jsou cílevědomé a houževnaté. A také mají silný smysl pro spravedlnost. První telegrafistka Ludmila Bozděchová třeba neváhala jít žádat císaře o vysněnou práci! A brala to tak, že to dělá i pro další ženy.

Rozhodně to nejsou pouze příběhy holek z privilegovaných vrstev. Třeba jedna z prvních českých lékařek Anna Bayerová ve Švýcarsku vystudovala za cenu značného materiálního strádání. Pak nedokázala začátkem 20. století doma najít práci, pro české prostředí bylo na ženu v bílém plášti příliš brzy. Působila nějakou dobu na Balkáně, kde jí job paradoxně obstaraly předsudky, místní muslimské pacientky se nemohly nechat ošetřit mužem. Chirurgyně Barbora East se postavila situaci, kdy neměla tolik operačních příležitostí jako její mužští kolegové, a rozhodla se z této nevýhody udělat výhodu.

Jakou?

Bibiana Beňová: Prosadila se v operacích kýly, což je podceňovaná disciplína pro začínající chirurgy. Stala se ve svém oboru jednou z nejlepších na světě a na této „podřadné“ disciplíně postavila taky svou vědeckou kariéru. Pak tu máme příběh filmařky Věry Chytilové, která si své projekty dokázala vydupat režimu navzdory díky mimořádnému talentu, ale i díky hysterickým scénám. Dnes ale žijeme v 21. století a nemělo by být normou, aby ženy musely vymýšlet manipulativní strategie, jak být krkem, který kroutí hlavou rodiny i společnosti – tedy mužem.

Která z těch žen vás překvapila?

Bibiana Beňová: Mě spíš překvapují ta čísla ze statistik. Když se na ně člověk podívá souhrnně, zjistí, že česká společnost má k rovnoprávnosti stále daleko. Například v českém filmovém průmyslu zastávají pozice kameramanek pouze dvě procenta žen, v galeriích ženy najdeme mnohem víc jako nahý akt než jako autorky vystavených děl, sportovkyně, vědkyně, političky, všechny stále narážejí na bariéry. Vždyť si to vezměte, není absurdní, že v dobách, kdy svět oslavoval Emila Zátopka nemohly atletky vyběhnout na delší trať než 800 metrů?

Proč?

Bibiana Beňová: Prý kvůli obavám o jejich zdraví. Točily jsme s Anetou Grabmüllerovou Soldati, jednou z našich nejúspěšnějších triatlonistek, a její příběh ukazuje, že ženy rozhodně nejsou křehčí pohlaví.

Bibiano, řekla jste mi, že se postupně proměňují genderové role uvnitř rodin, stejně jako se mění distribuce moci ve společnosti. Vidíte i hlubší změny v České republice?

Kateřina Sobotková: Zase si s dovolením vezmu slovo jako první. Mám pocit, že situace se začíná měnit, ale v porovnání se západním světem je to stále málo. Možná o tom tématu málo mluvíme. Možná bychom měli protestovat.

Co by se asi stalo, kdyby všechny ženy jeden den stávkovaly? Už na začátku 20. století poslankyně rakouského parlamentu Emma Freundlich trefně poznamenala, co by se stalo, kdyby hospodyňky sekly s domácími pracemi a péčí, za kterou jsou neplacené: „Nic, jen společnost by se zhroutila.“

Bibiana Beňová: Katka je barikádnice. Zásadní systémové změny ve společenském řádu nějakou dobu trvají. Když vyrůstáte v určitém archetypu, změna je pomalá. Proto je nutné neustále téma otevírat, mluvit o něm a ukazovat ho různými způsoby.

Příběh Věry Chytilové, která se dokázala prosadit všem a všemu navzdory, je notoricky známý, ale kolik lidí skutečně vidělo její filmy? To, jakým způsobem na postavení žen upozorňovala ve svých raných filmech, jako jsou třeba Sedmikrásky, je neskutečně podnětné.

Jít na barikády je legitimní, stejně jako pořádat demonstrace a dělat hluk. Myslím si ale, že v určitém věku by člověk už neměl jenom dělat potíže, tedy upozorňovat na nepravosti, ale nabízet i nějaká řešení.

Je Mezinárodní den žen. Máme co slavit?

Kateřina Sobotková: Ten svátek vznikl na základě protestu amerických žen, které nesouhlasily s diskriminací, takže to neberu jako oslavu, ale spíš jako připomínku toho, že stále nejsme tam, kde bychom mohly být. Ženy mají stejně šikovné ruce i hlavy jako muži. Líbí se mi věta novinářky Apoleny Rychlíkové, která se v jednom díle naší série vyjadřuje k politické situaci. Říká, že bude velmi ráda sledovat české političky dělat stejné chyby, jaké dělají čeští politici.

Bibiana Beňová: Ještě se vrátím k tomu, co naše hrdinky spojuje. Je to nesmírná energie, s níž se zasazují za změny systému. Aby se v něm žilo fajn i lidem, kteří nutně nemají povahu Věry Chytilové, a bez ohledu na to, jakého jsou pohlaví.