Tajemství Terezína: neproniknutelná pevnost a temný symbol holokaustu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Terezín znají všichni kvůli jeho nechvalně známé minulosti za druhé světové války. Pevnost ale vznikla už v letech 1780 až 1790, když bylo po válkách o rakouské dědictví, při kterých Rakousko-Uhersko přišlo o Slezsko s jeho pevnostmi, potřeba zabezpečit nově vzniklou hranici.

A tak nechala monarchie vybudovat nedaleko Litoměřic bastionové opevnění a novou pevnost, kterou císař Josef II na počest své matky pojmenoval Terezín.

V rozestavěné pevnosti se brzy mohli začít zabydlovat první řemeslníci a živnostníci, protože Josef II. udělil Terezínu statut svobodného královského města. Autor návrhu pevnosti, hrabě Pellegrini, myslel i na důmyslnou obranu včetně příkopu. Před tím, než prohlásil pevnost za obranyschopnou, ochranu také řádně ozkoušel.

Vodní systém pevnosti byl navržen tak, aby šlo kontrolovaně zaplavovat okolní krajinu i příkopy uvnitř opevnění. Obránci mohli dokonce přehradit tok řeky Ohře a nasměrovat ji do příkopů, čímž vznikla záplavová vlna schopná zničit každý nepřátelský pokus o prolomení hradeb.

Obrana Terezína byla na špičkové úrovni. Kromě vodního systému pevnost chrání místy až trojité, navzájem se kryjící zemní valy a desítky kilometrů dlouhé podzemní chodby a další prostory.

V pevnosti postupně vznikaly i další stavby – kasárna, sklady, velitelství a obyvatelé se mohli radovat i z pivovaru. Později, mezi lety 1805 až 1810, byl dokončen také kostel pro vojáky. Když pevnost stavaři modernizovali v očekávání francouzsko-rakouské války, zajistili raději i návrší na pravém břehu Labe, protože z děl se dalo dostřelit na čím dál větší vzdálenost.

Snad proto, že měla pevnost téměř neprostupnou obranu, nikdo se ji nepokusil překonat. Nikdy tak nezjistíme, jestli by její kvality obstály v boji. Na druhou stranu díky tomu zůstává v perfektně zachovaném stavu.

Terezín nebyl dokonce nikdy ani obléhaný. Za Prusko-Rakouské války v roce 1866 se jeho osazenstvo rozhodlo vydat z pevnosti, aby se zapojilo do válečných operací bojovým výpadem k Neratovicím. Ale pozdě, už byl vyjednán mír.

V následujících desetiletích se Terezín kvůli novým způsobům válčení stal zastaralým, a proto v roce 1888 ztratil statut pevnosti. I nadále ale zůstával vojenským městem a kromě období druhé světové války jej vojáci opustili až na konci 20. století.

Areál se skládá z Hlavní a Malé pevnosti. Ta Malá začala už v 19. století sloužit jako vězení, za první světové války se stala jedním z nejstřeženějších a nejtěžších vězení v celé Evropě. Dokonce zde byli vězněni strůjci atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Gavrilo Princip i Nedeljko Čabrinović v průběhu výkonu svého dvacetiletého trestu zemřeli na samotce na tuberkulózu dva roky po sobě.

Po okupaci Československa v roce 1939 nacisté využili strategickou polohu Malé pevnosti a v červnu 1940 zde zřídili policejní věznici gestapa. Věznili zde české odbojáře a politické vězně, ale i lidi z dalších evropských zemí. Celkem bylo v Malé pevnosti vězněno okolo 32 000 mužů a žen.

Podmínky se postupně zhoršovaly – vězni museli tvrdě pracovat, trpěli hladem, nemocemi a násilím ze strany dozorců. Od roku 1943 zde dokonce probíhaly popravy bez soudního procesu. Celkem bylo v Terezíně zastřeleno přes 250 osob.

Mezi vězněnými byli významní představitelé českého odboje jako Vladimír Krajina, Hugo Vojta, František Kravák či Milada Horáková. Mnozí vězni byli deportováni do koncentračních táborů a většina v nich pak zahynula.

V listopadu 1941 nacisté zřídili v Terezíně židovské ghetto, které sloužilo jako přestupní stanice pro transporty do vyhlazovacích táborů. Ghettem prošlo více než 140 tisíc židovských vězňů – 87 tisíc z nich bylo deportováno do Osvětimi a dalších míst, kde pak většinu nacisté zavraždili. Celek židovského ghetta a věznice gestapa bývá nazýván koncentračním táborem.

Přestože podmínky v ghettu byly kruté, vězni se snažili jakýmkoliv způsobem udržet kulturní život a vzdělávat své děti. Konaly se zde koncerty a divadelní představení nebo tajné vyučování. Z tohoto období se zachovala i umělecká díla jako zejména dětské kresby a básně, které dnes svědčí o tragickém osudu uvězněných.

Ani na konci války nebyl v Terezíně konec utrpení. Dorazily sem totiž evakuační transporty z koncentračních táborů, které s sebou přinesly epidemii skvrnitého tyfu. Dne 8. května 1945 Terezín osvobodila sovětská vojska a díky pomoci českých lékařů a Rudé armády se podařilo zachránit tisíce životů.

V roce 1947 padlo rozhodnutí o zřízení Památníku Terezín, jenž dnes uchovává památku obětí nacistické perzekuce a připomíná, čím si Židé, političtí vězni a menšiny museli za druhé světové války projít.

Po konci druhé světové války se situace v Terezíně otočila a v Malé pevnosti vznikl v letech 1945 až 1948 internační tábor, kde byli shromažďováni nejen váleční zajatci, kteří bojovali na straně Osy (Osa Berlín–Řím–Tokio, vojensko-politické uskupení nacistického Německa, Itálie a následně Japonska, pozn. redakce), ale později také německé obyvatelstvo určené k odsunu z Československa.

O této části historie Terezína se za doby komunismu moc nemluvilo. Až po pádu režimu byly spisy z tohoto období odtajněny a zkoumány objektivním pohledem.