Nereálné. Kdo to zaplatí? Český průmysl rozporuje plán na snižování emisí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Evropská komise dala dohromady nový dokument, který průmyslu ukládá další cíle v oblasti dekarbonizace. Firmy se dívají na Clean Industrial Deal skepticky.

Komise se dle dokumentu stále drží svého cíle snížit emise do roku 2040 o 90 procent oproti roku 1990. Zároveň nic nemění ani na závazku dosáhnout uhlíkové neutrality do poloviny století.

„Reálné to je, ale když nebudeme mít ani žádný průmysl ani dosavadní životní úroveň a na vnější bezpečnost můžeme zapomenout. Nejde tedy o otázku na možnosti průmyslu, ale na politiky, co a koho hodlají obětovat a kde je pro ně hranice,“ říká ekonom a bývalý člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal.

Dle firem je požadavek na dekarbonizaci nejen ambiciózní, ale především nemožný. Zejména zástupci energeticky náročných odvětví nepovažují dosažení tohoto cíle za pravděpodobné. Naopak bude mít dopad na konkurenceschopnost firem a ohrozí to jejich investice, což jde proti snaze komise konkurenceschopnost evropských podniků posílit.

„Potřebovali bychom racionalizaci těchto cílů a pragmatický přístup, se kterým se přihlédne i ke geopolitické situaci, k rizikům zajištění soběstačnosti a nezávislosti Evropy v oblasti energetiky. Vrháme se do náruče producentů energetických médií mimo EU, prohlubujeme vlastní závislost na externích dodávkách a ohrožujeme sociální stabilitu v Evropě,“ myslí si předseda dozorčí rady skupiny Sokolovská uhelná a SUAS Group Pavel Tomek.

Stejně situaci vidí zástupci ocelářského průmyslu. Dle předsedkyně představenstva Ocelářské unie Marcely Kubalové není možné, aby výrobci oceli produkovali o 90 procent emisí méně. „Pokud toho chceme dosáhnout, tak je potřeba vyčlenit obrovské miliardy eur na nové technologie a na finanční pomoc průmyslovým podnikům,“ uvedla.

Třinecké železárny jsou zatím připraveny splnit požadavek na snížení emisí o 55 procent do roku 2030. Přísnějšímu cíli však nejspíš nedostojí. „Tento závazek není reálný pro průmysl a nereflektuje současnou situaci,“ říká mluvčí železáren Petra Macková Jurásková.

Některá odvětví by musela kompletně předělat svou výrobu, což je do konce příští dekády nereálné. „Nedovedu si představit, že by do 15 let měly všechny pískovny fungovat pouze na elektřinu, a to včetně vodních bagrů, těžké manipulační techniky a nákladní dopravy,“ říká mluvčí Českých štěrkopísků Petr Dušek.

Podle poslance Evropského parlamentu Luďka Niedermayera (za TOP 09 a STAN) by opatření, která se podniknou k dosažení cíle do roku 2030, měla vést i k poklesu emisí v roce 2040. „Číslo je hodně vysoké, mě to také překvapilo, ale nechci k tomu dělat žádné kategorické soudy, pokud neuvidím analýzy, ze kterých Komise vychází. V podstatě říká, že trend, kterého bychom měli dosáhnout s technologiemi a politikami, které bychom měli splnit v roce 2030, by nás měl přivést k tak výraznému snížení v roce 2040,“ vysvětluje europoslanec.

Dekarbonizace, jak ji navrhuje Clean Industrial Deal, je dle Duška těžko představitelná i v oblasti betonářství. Vytváření emisí v tomto oboru se totiž nelze vyhnout, protože už jen výroba cementu produkuje významné množství oxidu uhličitého.

„Tyto emise přitom vyplývají z chemické rovnice, nikoliv z použitého paliva, kterým ‚zatopíte pod kotlem‘. Jako jediné řešení zde přichází v úvahu technicky i finančně extrémně náročné zachytávání a ukládání CO2 pod zem, což zatím funguje jen na mořském dně či v řídce obydlených oblastech,“ popisuje Dušek.

Bez finanční podpory dekarbonizace od států či EU dle firem nebude možné cílů dosáhnout. Komise se chystá posílit financování dekarbonizace průmyslu prostřednictvím evropských fondů, soukromých investic a chce také zjednodušit pravidla pro poskytování státní podpory.

„Bez masivní veřejné podpory je obecně dekarbonizace průmyslu naprosto nereálná. I s ní však zůstává poněkud diskutabilní, jak konkrétně proces proběhne a jak dlouho bude trvat,“ uvádí Dušek.

Ocelárny by dekarbonizace stála miliardy eur, které nejenže nemají, ale investice dle nich nedávají ani ekonomický smysl. „Pokud bychom totiž tyto investice měli dát do ceny výrobků, tak by ten výrobek byl zcela neprodejný. A jsme zase u konkurenceschopnosti. Nehledě na to, že ani banky vám nepůjčí finance na žádný projekt, který není návratný,“ říká Kubalová.

Dle ní se ocelářské podniky bez veřejných financí neobejdou a není ani jisté, zda na dekarbonizaci mají prostředky i evropské státy. „Nevíme přesně, odkud se peníze ve fondech vezmou, když se ekonomiky napříč Evropou potácejí s problémy. Pokud necháme padnout průmysl, tak opravdu nevím, odkud ty peníze do fondů nalejeme. A to nemluvím o tom, že nyní chce Evropa investovat nejen do dekarbonizace, ale i do obrany a pomoci Ukrajině,“ dodává Kubalová.

Dle Komise by se měla dekarbonizace stát hnací silou růstu evropského průmyslu a může podpořit konkurenceschopnost firem, protože investory utvrzuje v tom, že Evropa je odhodlána stát se do roku 2050 uhlíkově neutrální ekonomikou.

„Jak peníze na dluh, tak přerozdělování přes povolenky nepovedou k dlouhodobému růstu, a tedy nejsou součástí řešení. Maximálně to tak pomůže jen profesionálním žadatelům o dotace. Ekonomice však nijak zvlášť,“ myslí si však Lízal.

Clean Industrial Deal se snaží o to, aby se dekarbonizace a přechod podniků na čisté technologie přímo promítala do jejich nákladů na energie, jež jsou stále brzdou ekonomického růstu Evropy.

„Vysoká cena energií je pro průmysl v současné době vážný problém a pro ochranu evropské výroby oceli zásadní,“ upozorňuje Macková Jurásková s tím, že Dohoda pro čistý průmysl nenabízí rychlé a okamžité řešení.

Recept na cenově dostupné energie nejen pro firmy, ale i domácnosti, který dokument nabízí, stojí především na snižování nákladů na dodávky energií pomocí poklesu DPH z 21 na 15 procent, levnějších síťových poplatcích a posílení dlouhodobých kontraktů na nákup energií.

Nižší sazba DPH a snížení poplatků za distribuci a přenos elektřiny by sice odběratelé pocítili téměř okamžitě, ale přineslo by to s sebou další negativa.

„Příliš razantní fiskální změny jako například snížení daní, které může přinést krátkodobou úlevu, a rozsáhlé úpravy bez adekvátní kompenzace mohou ohrozit státní rozpočty a vést k nedostatku prostředků na financování klíčových investic v energetické infrastruktuře,“ říká energetická expertka poradenské společnosti KPMG Anna Fořtová.

Více prostředků si vyžádá silnější propojení energetických soustav jednotlivých států, se kterým evropský plán také počítá.

„Stále vidíme, že v rámci vnitrodenního obchodování dochází k vyčerpání kapacity přeshraničního obchodování, což pak způsobuje vysokou volatilitu cen. Lepší propojení by umožnilo efektivnější využití obnovitelných zdrojů a snížení cenových výkyvů,“ říká Petr Foitl, generální ředitel společnosti Solar Global Energy, jež se mimo jiné zabývá stavbou solárních elektráren.

Niedermayer propojení sítí považuje za nejdůležitější věc, kterou dohoda přináší. „Do českého energetického mixu potřebujeme doplnit více větrných elektráren. Nedostatek způsobuje, že máme dražší elektřinu než v Německu,“ říká. Dodává zároveň, že výroba větrníků v tuzemských podmínkách nemůže v dlouhodobém horizontu nahradit elektrárny na moři.

„Potřebujeme, aby evropský trh fungoval tak, aby se levná elektřina dostala co nejdál od zdroje, ideálně z Německa a z Polska k nám, a abychom měli cenu tak nízkou jako v těchto zemích nebo těmto cenám co nejbližší,“ dodal Niedermayer.

Vyšší investice do sítí se však netýkají jen elektroenergetiky. Na nové trendy budou muset nárůstem investic reagovat také distributoři v plynárenství. „U plynových sítí nás pak čeká jejich velký rozvoj v souvislosti s odchodem tepláren a elektráren od uhlí a jejich přechodem na plyn,“ říká ředitelka Aliance pro bezemisní budoucnost Jana Morávková.

Větší propojení energetických soustav však nemusí nižší cenu elektřiny vždy zajistit. Záleží totiž na energetickém mixu daných zemí, kdy jsou v některých státech ve větší míře zastoupeny obnovitelné zdroje a někdy způsobují přebytek energie a ostatní zdroje musí svou výrobu snižovat. Naopak pokud málo svítí a málo fouká, výrobu musí zajistit dražší fosilní zdroje, nebo elektřina z dovozu, a cena energie pak roste.

„S posílením mezinárodních přenosových kapacit tak můžou některé státy doplácet na výrobní mix a možnosti jiných států a pokud se budou některá opatření upřednostňovat před jinými, požadovaný efekt by se nemusel dostavit,“ říká Fořtová.

Dohoda pro čistý průmysl počítá i s urychlením povolovacích procesů při výstavbě nových obnovitelných zdrojů. To by dle společností mohlo nastartovat jejich další rozvoj, neboť právě zdlouhavé povolovací procesy jej brzdí. V některých zemích čekají solární a větrné parky na povolení i více než 10 let.

„U nás se prakticky nestaví větrné elektrárny, což je škoda. V porovnání s Rakouskem nebo Polskem jsme v tomto směru výrazně pozadu, přitom vítr by mohl dobře doplnit solární energii a pomoci stabilizovat výrobu v zimních měsících. Pokud se nezmění přístup k povolovacím procesům, budeme dál zbytečně ztrácet potenciál, který vítr v Česku má,“ říká Foitl.

Recept na snížení cen energií by také nemusel zafungovat, protože neřeší cenu emisní povolenky, která tvoří významnou část ceny silové elektřiny.

„Smysl by dávalo minimálně začít v určitých pásmech regulovat cenu emisní povolenky, tedy snížit ji a držet v nastaveném koridoru. Zároveň s tím by mělo přijít opatření Evropské komise, které by koordinovalo cenové pohyby v oblasti emisních povolenek,“ myslí si Tomek ze Sokolovské uhelné a dodává, že regulace cen povolenek je jedním z nejefektivnějších způsobů, jak řešit vysoké ceny energií.

Dle Třineckých železáren ke zlevnění energií nepřispěje ani to, že Unie plánuje snižovat počet zdarma přidělovaných povolenek pro těžký průmysl.