Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Často slyším otázku, jak nám Spojené státy mohou dnes pomoci. Má odpověď je paradoxní, jako ostatně celý můj život: nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii.“
Před 35 lety, 21. února 1990, měl prezident Václav Havel projev k americkému Kongresu, přerušený jednadvaceti potlesky. Pasáž o tom, že Spojené státy mohou Československu prospět skrze svou pomoc Sovětskému svazu, byla asi tou nejcitovanější.
Havel ještě dodal: „Čím dřív, rychleji a pokojněji se Sovětský svaz začne ubírat po cestě skutečné politické plurality, respektu k právům národů na svébytnost a k fungující, tedy tržní ekonomice, tím lépe bude nejen pro Čechy a Slováky, ale pro celý svět. A tím dřív i vy budete schopni zmenšovat břemeno vojenského rozpočtu, který musí americký lid nést. Metaforicky řečeno: milióny, které teď dáte na východ, se vám brzy vrátí v podobě ušetřených miliard.“ (Potlesk.)
Byla to hvězdná hodina znovu svobodného Československa na jevišti světové demokracie. Pocit z její připomínky by se ve dnech, kdy prezident Spojených států nasypal prezidentovi po demokracii ruce vztahující Ukrajiny písek do očí, dal lakonicky vyjádřit větou ze stejného Havlova projevu: „Je to všechno zvláštní.“
Zvláštní ale už není zrychlený běh dějin, který v roce 1989 politického vězně přemístil na Hrad i za řečnický pult v nabitém Kongresu. Zvláštní se - a opět rychle - stává Trumpova Amerika.
Donald Trump čím dál víc mluví ne jako prezident země, ke které svobodná část Evropy - jistěže kriticky - v mnoha ohledech vzhlíží. Ale spíš jako někdo, koho se obává.
Bezprecedentní útoky na Volodymyra Zelenského, jehož bývalý entertainer Trump nazval průměrně úspěšným komikem, zašly tento týden nejdál. Fakta: Před třemi lety Rusko přepadlo Ukrajinu. Hodlalo dobýt Kyjev. „Průměrně úspěšný komik“ se odvážně postavil do čela odporu. Statisíce lidí válku zaplatily utrpením nebo životem. Viník se jmenuje Putin, ne Zelenskyj, ale jemu Trump vzkazuje: „Neměli jste to nikdy začínat. Mohli jste se dohodnout.“
Nejhorší je věta: „Diktátor bez voleb Zelenskyj by si měl pospíšit, jinak mu žádná země nezbude.“ Ne proto, že je to příšerně neomalené. Ale proto, že se zemí, jež se chce přimknout k Západu - a už tomu hodně obětovala -, zachází prezident největší západní velmoci jako s kusem hadru. Zelenskyj a Ukrajina jsou na mezinárodní scéně pořád jedno a totéž.
Oproti tomu Putina nechává Trump na pokoji. Asi mu stačí informace, že volby v Rusku byly vloni a dostal 88 procent hlasů. Kdepak komik, kdepak diktátor, to je pašák!
Více k tématu:
Václav Havel v Kongresu poznamenal, že mu nepřísluší Američanům radit. Ale při srovnání s tím, co tehdy říkal, je očividné, že Trump dělá v podstatě všechno naruby.
Až na jednu věc: Pomáhá nástupci Sovětského svazu, Putinovu Rusku. Bohužel, opravdu ne „na jeho sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii“.
Časy se změnily. Trumpova pomoc Rusku, respektive Kremlu - odkud zní nadšení -, demokracii nejen neprospívá, ale ohrožuje ji. Ve světě, i její zbytky uvnitř ruské společnosti.
Je to všechno zvláštní. Kdyby si Havel položil otázku, „jak nám Spojené státy mohou pomoci“ v roce 2025, jistě by v odpovědi zmínil pomoc Ukrajině. Ale možná by zašel dál a řekl: Nejvíc nám pomůžete, když teď pomůžete vy sami sobě. Na vaší sice nezvratné, ale přesto nesmírně komplikované cestě k demokracii. To jsou paradoxy…
Taková myšlenka by se samozřejmě nehodila do projevu k členům Kongresu, nebylo by to slušné. Také by to už byl jiný Kongres než v roce 1990 a minimálně polovina sálu by lecčemu nerozuměla. Viceprezident J. D. Vance by lehce zíval.
A ke konci, kdy Havel přejde k tomu, že „vědomí předchází bytí a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté“, tudíž „proto i záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti“, by netleskal, ale usnul.
Havel v Kongresu „smáčkl“ historickou chvíli do projevu, který byl triumfální i zneklidňující, vůbec ne schématický a černobílý. I kvůli tomu se mu aplaudovalo, a i proto má cenu se jím zabývat. Třeba ještě tímhle: „Američtí vojáci by neměli být dalších sto let odtrženi od svých maminek jen proto, že Evropa není schopna být garantem světového míru, kterým by být měla, aby aspoň trochu napravila to, že dala světu dvě světové války.“ (Potlesk.) „Evropa se musí vzpamatovat dříve nebo později do své vlastní existence a sama rozhodnout, kolik a čích vojáků potřebuje k tomu, aby její vlastní bezpečnost a všechny širší vazby této její bezpečnosti vysílaly paprsky míru do celého světa.“
Na tomhle místě by se tleskalo i dnes. Hlavně ty paprsky míru by Trumpa zaujaly. „Na průměrně úspěšného spisovatele ještě O.K.“, sdělil by na své sociální síti, čerstvě přejmenované na Truth & Love.
