Matky feministky radí, jak vychovat moderního syna

Silné matky vychovávají silné dcery, které se za sebe dokáží postavit a mění genderově stereotypní společnost. Ale jak se má emancipovaná žena postavit k výchově syna a na co si musí dát pozor, aby z něj nevyrostl zástupce té části společnosti, na kterou se dnes feministky dívají skrz prsty?

Svůj prvotní úlek z toho, že nečeká holčičku, které by mohla do života předat kuráž být silnou ženou, popisuje v podcastu MDŽ socioložka, feministka a polovička známého stand-upového Dua docentky Lucie Jarkovská. Pak ale informaci o tom, že bude matkou syna, zpracovala. „Prodělala jsem reflexi v tom, že celou dobu vykládám lidem o tom, jak se nemají nechat ujařmit genderovou představou, a pak sama zkolabuju.“ Nakonec se dle svých slov naučila své dva syny pozorovat a zkrátka řešit to, co přijde, bez ohledu na pohlaví.

Stejně na to jde i vedoucí kulturní rubriky Deníku N a autorka dětských knížek Irena Hejdová. Vychovává tři děti, dva syny a dceru. Oproti době, ve které sama vyrůstala, vidí ale v dnešní výchově chlapců rozdíl. „Dřív ti kluci byli možná vnímáni tvrději, říkalo se, že kluci nemají brečet a v dnešní době je podle mě ten přístup mnohem citlivější a empatičtější k těm chlapcům už odmala.“

A to dle ní vede ke zrodu citlivější i sebejistější mužské generace. „Ti kluci už nejsou balvany, které mají někde stát a být tvrdí jako skála, ale jsou to stejně citlivé bytosti jako holky,“ popisuje Hejdová.

„Práce s emocemi je strašně zásadní. Když ti malí kluci od věku dvou, tří let slyší ‚Nebreč, musíš to překonat, musíš bejt tvrdej!‘, tak to v první řadě znamená nerozumět sobě, neodpovídat na své potřeby, nerozvíjet svoje emoce, a to je stopka pro veškerou empatii a schopnost řešit konflikty a vůbec komunikovat,“ popisuje socioložka Jarkovská.

Jenže i když se rodiče mohou snažit vést děti k porozumění vlastním emocím, nikdy zcela neovlivní to, jak se k dětem chovají instituce, jež navštěvují. Právě tam pak často dochází k dalšímu nešvaru, úpěnlivému rozdělování dětského kolektivu na holky a kluky. To přitom může v budoucnu způsobovat řadu nepochopení a iracionálního odporu.

„Já jsem viděla obrázek, kdy děti měly nakreslit les a jedno dítě nakreslilo les v mužské a ženské podobě, že byl růžový les a modrý les. A co mě na tom obrázku nejvíc znepokojovalo, tak byla tlustá černá čára mezi těmi lesy,“ popisuje socioložka Jarkovská svoje zkušenosti z dětského kolektivu.

To pak s sebou nese i rozdělení na „hodné holky“ a „zlobivé kluky“. „A překračovat tu hranici je špatné. Nevím, jestli jste třeba také slyšeli takové to ‚fuj, sáhla na mě holka’?“ ptá se socioložka Jarkovská. „Jako by to bylo něco úplně toxického,“ popisuje a přidává ještě jeden příklad ze školních lavic. Když pedagog chce žačky nebo žáky potrestat za to, že si při hodině povídají, rozesadí často opačná pohlaví k sobě, protože je přeci jasné, že kluk a holka si už povídat nebudou.

Moderátorka a šéfeditorka Seznam zpráv Veronika Lehovcová Suchá dodává, že když si její synové stěžují, že je paní učitelka ve škole bere jako ty zlobivé, a naopak holčičky že má raději, má chuť jim říci, že se nemusejí bát, že nejpozději od gymnázia - a pak po celý zbytek života - už to bude naopak. „Což je hrozné, ale to je přesně moje zkušenost,“ dodává s tím, že ve starším věku pak dívky a ženy často poslouchají, co vše pro ně není.

Pokračováním rozdělení jsou pak hračky, které dle některých rodičů a příbuzných patří do ruky jen holkám, nebo jen chlapcům. V dospělosti pak slýcháme o ženských a mužských pracích, třeba ve vztahu k péči o děti a domácnost.

Změnit pohled na rozdělený mužský a ženský svět může dle Lucie Jarkovské i Ireny Hejdové větší zapojení mužů do výchovy. „V chytrých knihách se píše, že do šesti let je ta jedna pečující výrazná osoba matka, a od těch šesti do čtrnácti by měl nastoupit u chlapců otec, protože ti chlapečci se potřebují v té chvíli řídit mužským vzorem. (…) Takže mám pocit, že budoucnost chlapů není jenom na tom, jak je budeme vychovávat my jako matky, ale hlavně v tom, jak je budou vychovávat dnešní muži,“ popisuje novinářka Irena Hejdová a dodává, že je optimistka, že doba se mění a muži se zapojují čím dál víc.

„My teď vychováme ty další budoucí otce a ti budou zase o něco citlivější,“ dodává.

Lucie Jarkovská ale upozorňuje, že blíž musí přijít všichni muži, nejen ti v roli otců, ale i trenérů nebo učitelů. Má dle ní smysl zkusit poupravit i kulturní zvyklosti blíže těm, jež známe z jižních států, kde děti společnost obecně přijímá lépe.

„Tady, když stojíte s malinkatým dítětem ve frontě na kasu, tak muži se odvrací a ženy se na to dítě začnou usmívat,“ popisuje Jarkovská. „To dítě to pochopí, co to znamená, že ženy jsou ty, s kým můžou navazovat vztahy, a že muži jsou nedostupní. A ta nedostupnost je tím obrovským polem pro rozvoj všech těch divných věcí,“ myslí si socioložka Lucie Jarkovská.

Jak se během klučičí puberty vyhnout vlivu toxického chlapáctví, které dnes bují hlavně na sociálních sítích? Můžou naučené vzorce z rodiny odolat tlaku okolí? A proč potřebujeme youtubery, kteří si váží žen a nebojí se o tom mluvit? Poslechněte si v audiu v úvodu článku.