Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Český průmysl zažívá bolestnou transformaci a týká se to i chemického odvětví, které v tuzemsku zaměstnává 130 tisíc lidí. Propouštění aktuálně probíhá například ve Spolaně Neratovice, jež patří do polského koncernu PKN Orlen. Z téměř 700 zaměstnanců jich zůstane jen 150.
Těžké časy však teprve přijdou. „Byly revidovány rozvojové plány většiny klíčových hráčů české chemie,“ říká pro Seznam Zprávy Ivan Souček, který je ředitelem Svazu chemického průmyslu. Mezi tradiční tuzemské podniky patří například DEZA, Lovochemie, Precheza, všechny tři z Agrofertu, dále Lučební závody Draslovka či Fosfa.
O práci může přijít až 32 tisíc lidí
Úspory dopadnou kromě chemiček i na dodavatelské firmy, jež jim poskytují služby. „Propad zaměstnanosti v chemickém průmyslu se může v příštích letech pohybovat mezi 11 až 32 tisíci osob, byť lze uvažovat o jejich částečném využití v nově vznikajících ‚zelených odvětvích‘,“ dodává Souček.
Dle evropské asociace zastřešující chemický průmysl - Cefic - se v posledních dvou letech snížila výroba chemických produktů v Evropě o 11 milionů tun (z celkových cca 280 milionů tun) s dopadem na 21 významných velkých chemických továren.
Jednou z nich byla i německá chemička SKW Stickstoffwerke Piesteritz z koncernu Agrofert, jež v lednu v Německu zavřela jeden svůj závod. Už před pár lety pak výrobu kyanidu sodného přesunula do své americké továrny kolínská Draslovka miliardářů Petra Pudila a Vasila Bobely.
„Produkce byla z převážné většiny nahrazena dovozem ze třetích zemí, zejména z USA, Číny a Blízkého východu, kde pokračuje intenzivní rozvoj chemického odvětví,“ tvrdí Souček.
Hnojiva z Ruska
Situace v chemii kopíruje vývoj v ostatních průmyslových odvětvích. Posiluje hlavně čínská konkurence a evropské výrobce znevýhodňují vysoké ceny elektřiny a plynu.
Ceny plynu jsou v současné době 4-5krát vyšší než v USA. Chemičky přitom patří mezi obrovské spotřebitele plynu, který historicky přicházel z Ruska. Jen skupina Agrofert se na spotřebě v Evropské unii ještě před dvěma lety podílela zhruba 0,5 procenta.
Výmluvným případem pokřiveného trhu po ruské invazi na Ukrajinu, kdy se Evropa odstřihla od ruského plynu, je masivní nárůst dovozů hnojiv z Ruské federace. Ten je hlavní příčinou uzavření závodu v německém Piesteritzu a dopadá i na české výrobce.
Výroba chemikálií klesá.
„Ruskými hnojivy je zaplavena celá Evropa, počínaje Polskem, konče Francií. Dovážejí se po moři, z přístavů pak toto zboží teče dál do Evropy,“ uvedl pro Seznam Zprávy Petr Cingr, místopředseda Agrofertu, který má na starosti hnojiva či paliva.
Dle Cingra máme ve střední Evropě ještě štěstí, že jsme daleko od mořských přístavů, po nichž hnojiva do Evropy putují. Doprava totiž stojí nějaké peníze. „Ruský export tady byl i před válkou na Ukrajině, ale třeba v Německu stoupl šestinásobně, ve střední Evropě řádově trojnásobně. Na českém trhu je asi 15 procent hnojiv původem z Ruska,“ říká Cingr.
Dle lidí z chemického průmyslu je „naprostá nutnost“ zamezit těmto dovozům, pokud chceme zabránit likvidaci evropské výroby hnojiv. „Prostřednictvím průmyslových hnojiv, jejichž hlavní surovinou je právě zemní plyn, se takto vlastně plyn dováží dál, a navíc s vyšší přidanou hodnotou pro ruské výrobce. Ekonomicky si tím navíc likvidujeme evropský průmysl, protože evropští výrobci mohou těžkou konkurovat ruským,“ říká Souček ze Svazu chemického průmyslu.
Náklady na plyn totiž tvoří přibližně 80 procent variabilních nákladů výroby hnojiv, zhruba 10 procent evropské ceny. Nehledě na emisní povolenky, které v Rusku neznají, bezpečnost práce a další evropské regulace. „Podobná situace s dovozem hnojiv je však i z jiných regionů – například z Turecka –, kdy se mnohdy jedná o ruské re-exporty. Sice nedovážíme ruský plyn, ale ignoruje se to, že ho dovážíme ve formě výrobků,“ říká Souček.
Kdo přežije?
Agrofert loni dokončil akvizici za dvacet miliard korun chemické divize rakouského kolosu Borealis, jenž zahrnuje výrobu hnojiv, melaminu a technických dusíkatých produktů. To je jedna z cest, jak snižovat náklady a čelit konkurenci.
Další je pak stavět obnovitelné zdroje energie, jak to dělá například německý kolos BASF. Dle Joerga Stecka, viceprezidenta německé skupiny BASF, jež je světovým lídrem ve výrobě chemických produktů, se podíl Číny v chemii může globálně zvýšit ze 44 procent až na dvě třetiny. „Výhodou Číny jsou nejen levnější energie, ale také dotace do technologického rozvoje, které Evropa nemá,“ říká Steck v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Evropa musí vytvořit vlastní trh, na kterém bude postupně akceptovat vlastní výrobky vyráběné s nižší emisní stopou. Kvůli tomu je nezbytné výrazně investovat do efektivních technologií (nejenom „zelených“). Průměrné stáří evropských chemických výrob je dnes totiž přibližně 36 let, zatímco v Číně je to 16 let, v USA zhruba 20 let. Evropa tak zaostává i technologicky.
Dopad úpadku chemie na ostatní odvětví
Chemický průmysl je úzce provázán s řadou dalších odvětví vyrábějících produkty pro koncové spotřebitele.
- Zemědělství. V zemědělství jsou velmi důležitá zejména hnojiva, mikroprvky či přípravky na ochranu rostlin. Například při pěstování pšenice tvoří chemické přípravky 42% podíl z celkových nákladů. U řepky je to 37 % z celkových nákladů, u brambor pak 16 %.
- Automotive. Průměr hmotnosti všech plastů ve vozech se pohybuje okolo 20 %. Cena plastových materiálů tedy přímo ovlivní také prodejní ceny dopravních prostředků či jejich servis. Lze očekávat například rostoucí ceny pneumatik (o 20–25 %), neboť zejména kaučuk představuje jeden z klíčových vstupních materiálů jejich výroby.
- Stavebnictví. U staveb pozemního stavitelství může být podíl chemických materiálů (např. tepelné izolace, plastová okna, rozvody) přibližně od 5 do 15 %. V případě řešení energetických úspor budov se jedná zejména o tepelné izolace.
Zdroj: Dopadová studie: dlouhodobá konkurenceschopnost chemického průmyslu v kontextu vývoje cen energií a dekarbonizace, květen 2022
Kolínská Draslovka přesunula svou výrobu chemikálií do amerického Memphisu už během energetické krize v Evropě. V Číně pak buduje obrovskou továrnu BASF, v jejímž rámci budou desítky až stovky továren na jednom místě.
„Chceme-li, aby i český kapitál uspěl, nic jiného nám nezbývá. Bohužel si tento vážný stav evropská a česká politická reprezentace zatím neuvědomuje,“ uzavírá skepticky chemický matador Souček.
Politické řešení však snadné není. Je totiž zřejmé, že Evropa nemá vlastní energetické suroviny – snad s výjimkou Norska – a že je bude nezbytné „odněkud“ dovážet. V současné době je politickou nutností dovážet je za vyšší cenu.
Novopečený komisař EU pro mezinárodní partnerství Jozef Síkela tak může ve svém funkčním období udělat opravdu hodně, pokud uzavře mezinárodní smlouvy s africkými či jihoamerickými státy, které budou strategické suroviny Evropě dodávat.
Čína i USA si je už zajistily.
