Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Při posledním útoku na obyvatele v Německu, v Aschaffenburgu, se stalo obětí dvouleté dítě a také dospělý, jenž se mu pokusil pomoci. Pachatelem byl osmadvacetiletý Afghánec. Kancléř Scholz označil čin za teroristický.
Vzhledem k tomu, že v Německu probíhá horká fáze předvolebního klání, vyjádřila podle očekávání většina politických lídrů nejen zděšení, ale rovněž naznačili svůj recept na řešení problému s imigranty. Někteří ještě obhajují koncept otevřeného Německa, jiní plédují za přísnější opatření, ti na okraji politického spektra mluví o vracení nejen migrantů samotných, ale dokonce i občanů s německým pasem, avšak s přistěhovaleckou historií. Jako vždy vzplály emoce, padla řada zdánlivě silných názorů, ale pochybnosti o efektivitě jakýchkoliv navrhovaných opatření nadále spíše narůstají.
Momentálně nejdůležitějším politikem na německé scéně je Friedrich Merz, který je považován za hlavního favorita na post příštího kancléře. Podle dosavadních průzkumů by jím vedená CDU/CSU mohla obdržet asi třetinu hlasů a po volbách sestavit koalici s některou z levicových stran. Právě on se před pár dny vyjádřil v tom smyslu, že uzavře německé hranice, zrychlí azylová řízení, zásadně přitvrdí veškerá pravidla (včetně uvězňování) a na hranicích bude odmítat všechny bez platných dokladů. Levicové strany ovšem jeho postoj zatím hodnotí jako protiústavní a rovněž nekompatibilní s evropským právem.
Brzké řešení této situace je tedy složité a je k tomu několik zásadních důvodů.
Zaprvé, migrační vlna s cílem dostat se do západní nebo severní Evropy trvá již deset let. Ve všeobecných obavách o dodržení korektnosti se dodnes lidé o migraci vyjadřují jinak v soukromí, a jinak na veřejnosti. Každopádně platí, že v Německu (ale nejen v něm) se snížil pocit bezpečí a čas od času i vládní představitelé přiznávají, že určité městské čtvrti už nejsou bezpečné. Dokud se o migraci nebudeme bavit otevřeně a beze strachu, že jedna strana bude obviněna z nekorektnosti či dokonce rasismu, a ta druhá z pokrytectví nebo slepoty, bude těžké toto téma nějak prakticky uchopit.
Zadruhé, je velmi nepravděpodobné, že by demokratické společnosti, jakými Německo a další západní státy jsou, byly schopny „zúřadovat“ miliony azylových žádostí. Političtí lídři tedy mohou dělat jakákoliv razantní politická gesta, ale státní byrokratický aparát nával žádostí prostě nezvládne. Dodnes nejsou vyřízeny ani žádosti z období před deseti lety.
Jen pro představu, i pouhý přesun pracovní činnosti českého lékaře do Německa se při předložení všech nutných podkladů neuskuteční dříve než za rok, ale spíše za dva. To, co by člověk považoval za již vyřízené a potvrzené, se znovu přezkoumává a lhůty netrvají minuty, což by bylo odpovídající přečtení několika stran textu, ale měsíce. A to jsme ve společné EU a jedná se o nejprověřenější pracovní síly na trhu s naprosto jasnou historií. A co teprve prověřování uprchlíků, kteří nezřídka dorazí bez dokumentů.
Jinými slovy, pokud nejsou úřady schopny vyřídit zcela jednoduché případy, pak budou těžko řešit případy složité. Památná věta někdejší kancléřky Merkelové, že Německo to zvládne, rozhodně neplatí. V realitě napíšete desítky, či spíše stovky e-mailů a stále narážíte na tradiční německý citát, který zní: „To víte, to je ta německá byrokracie.“
Zatřetí, silná uprchlická vlna z Ukrajiny ukázala zajímavý paradox. Ačkoliv v České republice přibližně osmdesát procent Ukrajinců pracuje, v Německu je to jen pětina. Nejjednodušším (ale jistě nikoliv jediným) vysvětlením může být velkorysá podpora, kterou Němci uprchlíkům poskytují. Dokud bude trvat, bude Německo významným migračním cílem.
Začtvrté, navrhovaná politická řešení, a z nich vyplývající diskuze o přípustné délce nožů či jejich zákazu na určitých místech, o hlídání hlavních hraničních přechodů nebo o selektivních odsunech na základě odmítnutého azylu, jsou v principu velmi nepraktická a v zásadě nepoužitelná. Vznikají opatření, která mají veřejnost uklidnit, ale samotnou praxi zřejmě neovlivní. Naopak, s omezováním přeshraničního pohybu se do rizika dostává jedna z největších vymožeností Evropy v posledních dekádách, a tou je volný pohyb osob a zboží. Jakékoliv omezení schengenského prostoru by bylo symbolickým zásahem pro EU, a pro mnohé Evropany opravdovou katastrofou.
Zapáté, Evropa se politicky rozděluje. Její liberální část je na sestupu a radikálové získávají stále větší podporu. Jistě, důvodů bude více, od těch čistě ekonomických spojených především s válkou na Ukrajině a inflací až po chybějící pocit bezpečí. V obou těchto parametrech evropské vlády v posledních letech zklamaly své voliče a ani nyní, v době, kdy v několika evropských zemích již ztratily rozhodující moc, nepředkládají tyto strany uvěřitelné a prakticky realizovatelné scénáře dalšího vývoje.
Zašesté, mnoho Němců, a s nimi i obyvatel dalších evropských zemí, ztratilo víru v liberální demokracii a ve vládní i evropské instituce. Není to proto, že by tito lidé byli hloupí nebo nechápaví, jsou jen zklamaní a nedůvěřiví. Pokud tedy budoucí evropský establishment nenabídne v hlavních ekonomických i bezpečnostních otázkách nějaká lepší řešení, než jsou ta současná, bude zřejmě růst podpora radikálních stran.
Zasedmé, je velmi pravděpodobné, že ten, kdo již v Německu je, tam i zůstane. Na neselektivní odsuny jsou Němci příliš velkými demokraty a selektivní odsuny nezvládnou v potřebném množství zúřadovat ani zrealizovat.
Heslem dne by tedy mělo být přestat slibovat nesplnitelné, snížit atraktivitu Evropy i Německa coby migračního cíle, zajistit vnější evropské hranice a integrovat nejen proklamacemi, ale intenzitou a maximálním zjednodušením procesů. Podmínky by se měly nastavit motivačně, což by mohlo pozitivně ovlivnit i bezpečnost v ulicích, protože kdo by je neplnil, byl by repatriován. Ano, píše se to lehce, realizuje těžce.
Jenže situace zatím vypadá tak, že kromě podobných apelů a psaní kritických společensko-ekonomických zpráv, jako byla například ta od Maria Draghiho, se ani v Německu, ani jinde v Evropě stále nic revolučního neděje. Proto budeme i nadále svědky dalších útoků, osobních katastrof, a poté silných politických vyjádření s minimálním praktickým dopadem. Na zásadnější posun stále čekáme.
