David Švehlík: Studna je rodinná tragédie. Dotýká se každého z nás

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Jde o rodinu. Týká se to každého z nás,“ říká David Švehlík o případu brutální vraždy z února 1968 ve středočeských Vonoklasech, která dodnes zůstala v kolektivní paměti. Tragédii už se věnoval seriál Třicet případů majora Zemana, teď se k němu vrací Studna.

„Byla velmi šťastná volba, že se tvůrci nesoustředili jenom na to řekněme nejatraktivnější, a to na mapování té tragické události onoho únorového večera, ale že spíš chtěli zmapovat okolnosti, které k téhle tragédii vedly,“ vysvětluje Švehlík.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, proč má nejraději role s tajemstvím. A o tom, kde se herectví potkává s profesí kněze – a kde se s ní úplně míjí.

Minisérie Studna se vrací k případu, který už řešil slavný seriál Třicet případů majora Zemana. Sledoval jste ho jako malý?

Něco jsem viděl. Kupodivu i Studnu, nedopatřením, protože jsem ji vidět neměl. Díval jsem se z předsíně do obývacího pokoje jako malý kluk. Byla velká chyba, že jsem to viděl, protože jsem se skutečně vyděsil. Vyděsil jsem se tak, že si pamatuju, že to skončilo, rodiče zjistili, že jsem to viděl. Seděli jsme v kuchyni a buď maminka, nebo tatínek mi říkali, ať jdu vypnout televizi, a já jsem řekl, že se omlouvám, ale že tam nemůžu. Že mám strach z toho prostoru. Tu noc jsem musel strávit s tátou v posteli, byl jsem tak vyklepaný, že mi nešlo usnout.

Myslíte, že by Studna z majora Zemana byla i dnes děsivá?

To nevím. Předpokládám, že s odstupem času ne. Vím, že Tereza Kopáčová (režisérka Studny, pozn. red.) mi říkala, že to viděla a že to v některých momentech působí až úsměvně.

Ta děsivost tam nepochybně je, vždyť je to rodinná tragédie. Studna majora Zemana je možná úsměvná formou, tím, jak je příběh podaný. Nedávno jsem viděl fotku pána, který hrál Stanislava Jelínka. Na jednu stranu vypadá děsivě, na druhou může působit až jako karikatura nějakého krutého zabijáka. Ale nevím, bavíme se o něčem, co jsem naposledy viděl jako malé dítě. Ta tragičnost tam nepochybně zůstane vždycky.

V jedné scéně, když major Zeman přijíždí do vesnice, kde se hrůzný čin odehrál, někdo místní mu říká: „Je to uzavřený, tak co v tom budete zase vrtat? Naše vesnice už má toho mordu dost.“ Proč se k tomu případu pořád vracíme?

Protože je to něco, co je opravdu děsivé. Jde o rodinu. Týká se to každého z nás.

Dojde k tomu, že otec rodiny chce zavraždit své nejbližší, nakonec sám sebe. Ta tragičnost je na každém milimetru, proto to působí děsivě. Prakticky každého z nás se to dotýká, vždyť každý jsme součásti nějaké rodiny.

Musím říct, že děsivým elementem v seriálu jste vy. Nejdřív vaše postava působí jako laskavý táta. Můžeme ale říct, že vyšetřování došlo k tomu, že Stanislav Jelínek je vrah. Říkám to správně?

Říkáte to správně, nicméně se ještě velmi spekulovalo o tom, jestli náhodou pachatelem není syn. Jedna paní, která se věnuje psychologii, se domnívá, že způsob toho provedení spíš naznačuje, že by to mohl způsobit ten syn jako akt pomsty svým rodičům. Nicméně co já vím, tak se detektivové spíše přiklání k tomu, že vrahem je s největší pravděpodobností otec.

Jak se hraje potenciální vrah, abyste ho moc nepolidštil, ale zároveň aby byl uvěřitelný?

Je to situace od situace a je velkou zásluhou Mira Šifry a Kristiny Májové, že napsali tak výborný scénář. Byla velmi šťastná volba, že se tvůrci nesoustředili jenom na to řekněme nejatraktivnější, a to na mapování té tragické události onoho únorového večera, ale že spíš chtěli zmapovat okolnosti, které k téhle tragédii vedly. Začalo se tím nejlepším možným momentem, a to je, když se Marie a Stanislav Jelínkovi setkávají, jsou zamilovaní, šťastní, čekali jeden na druhého a touží po tom, mít rodinu, což se nakonec povede.

Pakliže ten scénář je vedený tak, že ti lidé prožívají neskutečné štěstí, jsou rádi, že jsou spolu, že se jim narodí syn, pak do toho nemusíte dostávat nějaké momenty, které by předznamenávali tragický konec. Protože k tomu ještě není prostor.

Scenárista Studny Miro Šifra řekl v rozhovoru s mým kolegou Tomášem Macou, že ho fascinuje potenciál monstra v každém z nás. Co probudí monstrum ve vaší postavě? Jsou to spíš vnější, nebo vnitřní okolnosti?

Teď nevím, jestli je to třetí, nebo čtvrtý díl, nicméně v něm zazní, že Stanislav má skutečně neuropsychiatrickou diagnózu. Ta porucha souvisí s tím, že není schopen adekvátně reagovat v určitých vypjatých situacích. Ta reakce je v jeho případě spíš krajní a spíš se projevuje jistou agresí.

V minisérii se také zmiňuje jeden moment z počátku jeho dospělosti, kdy se to u něj začalo projevovat. Takže je to okolnost nějakých vnitřních dispozic. Pak jsou tam ale okolnosti vnější – a ty jsou zpracovány velmi podrobně. Vidíme, jak na něj působí okolí, které dokáže být velmi kruté, dokáže člověka přivést do situací, kdy jedná neadekvátně.

Co to s vámi dělá jako s člověkem, hrát někoho, kdo pravděpodobně udělal něco strašného?

Jestli tomu dobře rozumím: Ptáte se, jestli je vůbec dobře, že jsem něco takového ztvárnil. Je vůbec dobře zpracovávat takovéto příběhy, které ukazují člověka v poloze, do které bychom se neměli dostávat. Je dobře ukazovat výrazné antihrdiny, bestie.

Jako herec máte docela těžkou pozici, protože nesmíte být příliš sympatický, ale zároveň musíte divákům dát možnost se na postavu nějak napojit. To musí být těžké.

Co se týče toho ztvárnění, je třeba jít do krajnosti. Být té postavě maximálně věrný. Pakliže má být odporný, zlý, pak to tam musí být vidět. Pakliže má být sympatický, laskavý, milující, pak to tam musí být nepochybně vidět. Já v tom asi nevidím dilema. Vlastně jsem šťastný v momentě, kdy odpornost nebo hrůznost toho činu jsou patřičně a dobře vykreslené nebo zahrané. Pak se můžeme bavit o tom, do jaké míry je namístě se tímhle zabývat, do jaké míry je odpovědné takovéto příběhy prezentovat publiku. Domnívám se, že je to dobře, když vznikne takhle skvělý scénář, který právě nejde po atraktivních momentech, nechce ukazovat brutalitu pro brutalitu, nezabývá se tím, jaké množství krve proteče a jak efektní bude zpodobení té vraždy.

Miro Šifra a Kristina Májová se zabývali především psychologií postav a to je strašně cenné. V ten moment jsem klidný, protože vím, že nejpodstatnější je zjistit, proč se něco takového může stát i tak krásné rodině, lidem, kteří milují svého syna. Milují ho o to víc snad právě proto, co se mu stane, trpí obrnou. Snaží se mu dát všechno. Jak je možné, že se pak může stát něco takového? To chtějí tvůrci analyzovat. S o to větší radostí jsem k té práci přistupoval. Téma se pro mě odkrylo v mnohem větší barvitosti.

Před časem jsem vás viděl v Divadle Ungelt ve hře Edwarda Albeeho Stalo se v zoo. Hrajete Jerryho, muže, který se celý život potýká s osamocením. V zoufalé situaci jde newyorským Central Parkem a potká tam chlapíka, který si čte na lavičce, přiměje ho k rozhovoru. Přece jen jsem měl pocit, že Jerry se něčím podobá Standovi Jelínkovi. Také je to taková postava s tajemstvím, které skrývá pod maskou pozitivně naladěného člověka. Hledáte role, které nabízejí tohle tajemství?

Řekl bych, že tohle jsou nejlepší role. Ty styčné body mezi Jerrym a Standou jsou dost výrazné, oba jsou na okraji společnosti, Jerry se také dostává na okraj. Touží po tom, komunikovat, vstupovat do vztahu se svým okolím, ale nejde to. Nejde to proto, že má také dispozice, které mu v tom brání. I Jelínek měl takovéto dispozice. Jerry si stěžuje na to, že se svět dostává do podoby, kdy je každý zaměstnán sám sebou, řeší jen svoje problémy, uzavírá se, není schopen vstupovat do normálních vztahů s druhým člověkem.

Role s tajemstvím jsou nejkrásnější?

Je tam jakýsi volný prostor, do kterého můžete vstoupit, se kterým je možné pracovat, který nemusí být pojmenovaný hned na začátku a dá se pojmenovat až ex post. Ostatně domnívám se, že tajemství je přítomné v životě každého člověka.

I Adam Klos, hrdina seriálu Život a doba soudce A. K., působí jako někdo, kdo má tajemství. Byla to podle mě role, která se dotkla hodně lidí. Jak vzpomínáte na soudce Adama Klose?

To byl, myslím, skvělý nápad od Roberta Sedláčka, který s tím přišel. Co pro mě na tom bylo velmi cenné: vidět toho soudce, který se zabývá problémy druhých lidí, podívat se na něj jako na člověka, který sám řeší spoustu svých osobních problémů. I to, že tu bylo několik perspektiv, jak nahlížet na případy, které se odehrávaly v soudní síni. Člověk může mít pochopení pro obě strany, s touhle ambivalencí se tam pracovalo, což je velmi dobře. Nejen proto, že člověk má velmi blízko k tomu, jednoznačně odsoudit. I proto, že člověk je velmi křehká bytost a stačí velice málo, abychom udělali něco, čeho můžeme velmi litovat.

Cenná pro mě byla i introspekce, která byla v seriálu přítomná. To, že se zabýváme Adamovým osobním životem a jeho problémy. Nezůstávalo se na povrchu.

Absolvoval jste divadelní režii. Herectví to spíš pomáhá, nebo to věci komplikuje?

Vystudoval jsem sice divadelní režii, ale stejně mě strašně bavilo hrát. Nikdy bych si netroufl režírovat, protože vím, že to neumím, nemám na to. I když jsem se snažil sebevíc, jednoznačně jsem si uvědomoval svoje limity. Není to moje parketa, čímž nechci říct, že si neuvědomuji své limity herecké. Uvědomuji. Doufám, že výrazně.

Co byste nezahrál? Kde máte ty limity?

Takhle já na sebe vůbec nenahlížím. Vidím se jako herce, který má hodně limitů, který se má co učit. Fakt se cítím, že jsem jako herec na začátku. Mám pocit, že už jsem leccos odehrál, ale když mám zpětně možnost se na sebe podívat, vidím, že je stále na čem pracovat.

Ještě bych chtěl zůstat u těch studií. Původně jste měl být farářem. Má k sobě herec a farář blízko? Je to něco jiného, nebo tam jsou styčné body?

Styčných bodů je tam nepochybně celá řada. Už když si člověk vezme, že počátky divadla souvisí s kultem, že herec podobně jako kněz v momentě bohoslužby stojí před zástupem. Já chtěl být kněz, protože pro mě v ten moment nebyla jiná cesta a protože mě evangelijní ideál natolik okouzlil, natolik jsem mu propadl, byl pro mě jedinou možnou cestou, kterou jsem se mohl ubírat.

A pak jsem zjistil, že to nejde, že na to nemám nebo že to není moje cesta. Herectví ke mně přišlo výraznou oklikou. Chtěl jsem studovat tu režii, pak jsem měl zároveň možnost na DAMU hrát, za což jsem našim pedagogům velmi vděčný. Objevil jsem cestu, která mě okouzlila a okouzluje nadále, a v jistém slova smyslu jsem jí propadl.

Nechci se rouhat, ale mám pocit, že to spolu silně souvisí. Hledání něčeho, co člověka přesahuje…

Hledání smyslu.

Přemýšlím, jestli blízkost mezi herectvím a tím, když člověk studuje teologii, přichází třeba zevnitř, nebo spíš lidmi kolem. Dává vám energii objevovat něco v sobě, nebo to, že se napojujete na lidi kolem sebe.

Tohle v mém případě asi nehrálo vůbec žádnou roli, protože jsem introvertního založení. Takže to bude spíš to vnitřní hledání. Tak je to ale v každém odvětví, v každém momentě lidské činnosti, přece snaha jít do hloubky není nic jiného než snaha postihnout smysl.

Možná to dělají nějaké předsudky, ale kdybyste mi řekl, kdo má větší šanci se dostat k nějaké podstatě, tak asi řeknu, že spíš teolog než herec. O hercích panují často takové ty stereotypy, že jste jenom s prominutím loutky. Neříkal jste si někdy: Jestli budu pořád hrát takovéto role, tak se asi nedostanu tak hluboko jako v teologii?

V tom máte naprostou pravdu, alespoň dle mého přesvědčení. Kněz pracuje s knihou, která je ta nejhlubší a nejkrásnější. Herec je v tomhle smyslu skutečně mnohem povrchnější. To s loutkou – je otázka, jestli ji člověk ze sebe udělá, nebo jestli chce být živý herec.

Na druhou stranu je velmi dobře, že o tom mluvíte takhle, protože role herce se ve společnosti strašně zveličuje. Strašně se to přehání. Herectví jsou přisuzované atributy, které jsou mylné, zbytečné. Herec je jen jedna z mnoha profesí. A jeden z jejích atributů je to, že člověk je prostě víc vidět. Je hrozná škoda, že se s herci dělá více rozhovorů než s jinými profesemi. Herci kolikrát mluví a mluví o nesmyslech nebo o věcech, kterým nerozumí, a tváří se, jako že tomu rozumí.

Příště udělám rozhovor s teologem…

Bavit se o herecké profesi je dost složité, protože podstatné je to, co ten herec odehraje, to, co je vidět, to by za něj mělo mluvit. My se tady spolu bavíme a já se trošku stydím, protože bych nejradši mlčel, protože podstatné je to, co já předvedu buď na jevišti, nebo před kamerou.

A to je všechno, nejsem kvalifikovaný na to, abych nějak odborně nebo zodpovědně mluvil o své profesi. Jsou povolanější i na ta témata, na která jste se mě ptal. Mnohem líp by odpověděli psychologové, sociologové, filozofové, teologové. Já ne. A pak se dostáváme do sféry osobního života a o tom už já mluvit nechci vůbec. Neměli bychom o tom vlastně mluvit vůbec, měli bychom to střežit jako tajemství.

Chtěl jsem se vás zrovna zeptat, jestli herce moc nezbožšťujeme. Možná to je tím, že jsou herci víc napojeni na své emoce, jsou ve veřejném prostoru nějakým způsobem zranitelní, dávají tu zranitelnost všanc a možná se na to lidé rádi napojují.

Nemám pocit, že by byli herci napojeni na své emoce víc než jiní. Mám mnoho blízkých lidí, kteří jsou mnohem emočnější a mnohem víc schopni sdělit svoje emoce, než jsem schopen já. Děti například. Spíš jde o to, že herci představují určitý typ hrdiny nebo přinášejí určitý typ emoce, životní prožitky, se kterými se někteří lidé dokážou ztotožnit. Nebo v nich vidí odpověď na svoje problémy, na svoje otázky.