Glosa: Šel ve svetru do divadla? A vy říkáte, že toho člověka nezavřeli?

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je půl osmé večer ve čtvrtek 2. ledna a v Royal Theatre v londýnském West Endu začíná další představení Sheakespearovy Bouře s hollywoodskou hvězdou Sigourney Weaverovou v hlavní roli.

Nechme stranou, že herečka, která se před víc než pětačtyřiceti lety proslavila rolí ve filmu Vetřelec, sklízí v londýnských novinách zdrcující recenze. Hraje hlavního hrdinu Prospera, který se v této verzi změnil z muže na ženu. Publiku to nevadí, dva týdny po premiéře je hlediště zcela vyprodané. Bez ohledu na kvality či nekvality této shakespearovské adaptace je to událost.

Royal Theatre v Drury Lane je jedno z nejimpozantnějších divadel ve West Endu. Jeho historie sahá do roku 1663, takže je zároveň nejdéle kontinuálně fungujícím divadlem v Londýně. Současná budova byla postavena v roce 1812, v roce 1958 byla zařazena na seznam památek a před covidem prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Má všechny parametry divadelní okázalosti: schodiště lemují zlacená zábradlí a jsou pokrytá koberci, bar v patře je poctivě velký a působivý, nad ním září dechberoucí lustry.

Současným majitelem je rodinná společnost slavného skladatele Andrewa Lloyda Webera. Uvedení Shakespeara v tomto divadle vzal jako svůj osobní úkol. Když se Bouře hrála v tomto divadle v roce 1957 naposled, a to byl Prospero ještě muž, prohlásil jeho slavný představitel, sheakespearovský herec John Gielgud, že „toto místo teď opanují muzikály“.

Z velké části se to potvrdilo, teď se však do budovy vrací také nejslavnější britský dramatik. Jako všechny produkce v Londýně přitahuje nepochybně turisty, v porovnání s muzikály je zde však mnohem větší procento místních. Jak už jsem napsal, je to zkrátka událost.

Čímž se konečně dostávám k tomu, proč o tom píšu. Snad nikdo ze skoro dvou tisíc diváků nemá oblek či večerní šaty, napočítal jsem možná deset mužů v saku. Všichni ostatní jsou ve svetru nebo v mikině a nejčastěji v džínách, muži i ženy. Neboli jsou v normálním oblečení, a jelikož venku je kolem nuly, je to oblečení spíš funkční než estetické. A protože se v londýnských divadlech prakticky nepoužívají šatny, na klínech nebo opěradlech jsou kabáty a bundy.

To vše shodou okolností ve stejné době, kdy na českém X probíhá vzrušená debata kolem fotografie, pořízené anonymním uživatelem v Národním divadle. Jsou na ní dva mladí lidé, ona v šatech, on v červeném svetru, a k tomu podrážděný text:

Názory jsou rozdílné a vzrušené, dohledejte si je sami. Je ovšem nepochybné, že autorovi tweetu i jeho přitakávačům by v kterémkoli londýnském divadle „praskla žilka“.

Zjednodušeně řečeno: jít do divadla, třeba i „národního“, nemusí znamenat, že „se hezky obléknu“. Zjistil jsem to sám už před pětatřiceti lety, kdy mě kamarád v Londýně vzal poprvé do divadla. Shodou okolností to bylo taky na Shakespeara, a hlavní roli v Kupci benátském hrála rovněž hollywoodská hvězda, tehdy Dustin Hoffman.

Nejdřív jsem nechápal, že na mou námitku, „ale já nemám v Londýně sako“, se nechápavě tvářil zase kamarád. Pochopil jsem, když jsem seděl v publiku. A zjistil jsem, že způsob oblékání je přesně opačný, než byl tehdy v Československu. Muži chodili do kanceláře v obleku s kravatou (dnes už se to taky mění), a než vyrazili do divadla, skočili se domů převléknout do džín a do trička.

Nikomu neříkám, jak se má nebo nemá do divadla oblékat. Chápu, že pro někoho je „událost“ spojená s tím, že se udělá „hezkým“ a slavnostním. Ale zároveň respektuju i to, že pro spousty lidí je divadlo zábava a že si to v něm chtějí užít. V londýnských divadlech takových lidí vidíte spousty, a uznávám, že nevypadají jak modely z módních časopisů. A může být iritující, když uprostřed monologu hlavního hrdiny srkají ze sklenice gin a tonik nebo šustí pytlíkem s chipsy.

Pro mě je ale mnohem truchlivější pohled na návštěvníky pražských divadel, často navlečených do nepadnoucích obleků, a je zjevné, že je jinak nosí už jen na pohřby, svatby a pracovní pohovory. To pak není divu, že se ani v divadle necítí dvakrát příjemně.

Není to česká specialita, byť v Česku je to dle mých zkušeností silnější než jinde. Možná to má kořeny v našich obrozeneckých traumatech, kdy samotná existence českého divadla byla považovaná za jeden ze symbolů národní identity. Divadlo se stalo institucí a svatostánkem, a dodnes jako bychom měli v genech zakódováno, že návštěva divadla je „akt“, a nikoli jen hezky strávený večer. Je to škoda.

Co je ale zejména nešťastné, je ona potřeba některých lidí říkat ostatním, co mají dělat. Nebo je dokonce, podobně jako autor zmíněného tweetu, následně veřejně šikanovat. Takoví lidé hledají oporu v pravidlech, která považují za obecně přijímaná, a mají pocit, že když je budou po ostatních vyžadovat, bude to je samotné činit lepšími a zajímavějšími. Jenže člověk ve svetru v divadle není nebezpečný, obtěžující ani morálně zavrženíhodný.

Na rozdíl od toho, kdo ho fotografuje a pak ještě zveřejní.