Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pokud se v lednu postavíte na váhu, můžete si vypočítat hodnotu svého body mass indexu (BMI). Je to hmotnost v kilogramech dělená druhou mocninou výšky v metrech. Při jeho použití považujeme za nadváhu hodnotu 25 až 30 a za obezitu hodnotu vyšší. Přesná čísla nejsou známa, avšak podle kvalifikovaného odhadu má více než 60 procent dospělých Čechů a Moravanů hodnotu BMI nad 25, tedy takovou, kterou již považujeme za příliš vysokou.
Zajímavý je socioekonomický aspekt tohoto problému. Zatímco v rozvojových zemích trpí tloušťkou spíše vyšší vrstvy, tak v rozvinutých státech je to přesně naopak. V nich došlo k historicky bezprecedentní situaci, kdy bohatí jsou spíše štíhlí a chudí naopak baculatí. Navíc se předpokládá, že strava majetnějších lidí je nejen zdravější, ale je složena i z kvalitnějších surovin.
Abychom s touto zvláštní daní za jednoduchou dostupnost jídla (zvláště toho levného) mohli pohnout, musíme se vyrovnat přinejmenším se dvěma společenskými jevy. Tím prvním je naše vnímání obézních těl. Zkusme se někdy kolem sebe rozhlédnout a spočítat, kolik procent mužů v našem bezprostředním okolí má vystouplé břicho a kolik žen nadměrné partie mezi pasem a koleny. Zajímavé na tom je, že takto deformovaná těla už nevnímáme jako abnormální, a tak si jich jednoduše vůbec nevšímáme. Estetická stránka obezity tedy až na její monstrózní formy ztratila svou naléhavost a je všeobecně přijímána za normu.
Naší druhou slabinou je bagatelizace. O prospěšnosti střídmého stravování a současného pohybu ví lidstvo už tisíce let, přesto většině z nás rezonují v hlavě doporučení starších generací, že je důležité vydatně se najíst a být tak odolný proti případným chorobám. Navíc sportování považuje dodnes část společnosti za výstřednost nebo zbytečnost.
Jenže lékařská věda v tomto ohledu za poslední desetiletí nesmírně pokročila a ukázala, jak velký je význam pohybu pro naši odolnost proti nemocem, pro psychickou rovnováhu a pro délku i kvalitu života. Rizikovost sedavého způsobu života je dnes považována dokonce za tak vysokou, že se srovnává s kouřením.
V posledních letech se velkým hitem, a to zvláště v bohatých západních zemích, staly léky proti obezitě. Původně se používaly u pacientů s cukrovkou, ale poté se ukázalo, že velmi dobře fungují i u nemocných bez ní a dokážou nejen výrazně snížit hmotnost, ale u rizikových pacientů dokonce snížit počet budoucích kardiovaskulárních příhod. Odhaduje se, že do deseti let stoupne hodnota obchodu s těmito léky na 100 miliard dolarů ročně a v nejbohatších zemích je bude užívat přibližně desetina dospělé populace.
Nicméně přejídání s následnou obezitou a na ně navazující léčba pomocí tabletek, které sníží naši chuť k jídlu a zpomalí vyprazdňování žaludku, má opravdu daleko k principům, podle nichž se lidstvo vyvíjelo v posledních tisícovkách let. Proto – i když pomocí medikamentózní léčby můžeme dosáhnout až patnáctiprocentního úbytku hmotnosti – mnohem fyziologičtějším a trvalejším způsobem hubnutí je úprava jídelníčku a každodenní pohyb. Kdo to nezvládne, ten může oba přístupy zkombinovat. Hrozí mu však nebezpečí, že po vysazení léčby se opět dostaví zvýšení hmotnosti.
Pokud si tedy chceme prodloužit život, vyhnout se vzniku cukrovky a oddálit nástup vysokého krevního tlaku a mnohých dalších chorob, měli bychom zkombinovat aspoň dvě a půl hodiny středně intenzivní pohybové aktivity týdně s energeticky přiměřenou stravou. Tím se vyhneme nejen nadváze a obezitě, ale svět by se nám také mohl zdát příjemnějším místem k životu. A to už stojí za úvahu.
