Recenze: Čím Tři princezny tak pobuřují? Chtějí se zavděčit všem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Točit štědrovečerní pohádku je nevděčný úkol. Ať vytvoříte cokoli, část televizních diváků vám vyčte, že jste moc tradiční a nepřicházíte s ničím svěžím a část vás bude vinit z přílišného progresivismu. Letošní příspěvek do specificky českého a ve své podstatě velmi patriarchálního podžánru může provokovat už tím, že jsou v něm hybatelkami dění tři soběstačné ženy. Odpůrci pokroku se ale nemusí bát. Tvůrci sice nemotornému princi přisoudili spíš pasivní roli, což v roce 2024 po pravdě není až takový punk, ale jinak příliš neexperimentovali. Přinášejí pro každého něco, ale ve výsledku nic moc.

Tři princezny mají velice předvídatelný vývoj a odehrávají se v povědomém prostředí českých lesů, skal, hradů a zámků (Bouzova, Stránova a Hrubého Rohozce, abychom byli přesní). Samozřejmostí je moudrý král, zlá královna a její pitvořící se poskok. Fantasy prvky, s nimiž nápaditě pracoval například první díl Princezny zakleté v čase, jsou zde přítomné v nepatrném množství. Vzhledem k úrovni triků si budete přát, aby jich bylo ještě méně.

Film vůbec působí levně a vyčpěle. Jméno režiséra Tomáše Pavlíčka přitom slibovalo přinejmenším víc vtipu a osobitosti. V minulosti dle vlastních scénářů natočil podařené konverzační komedie Parádně pokecal a Chata na prodej a spolu s Janem Vejnarem realizoval výtečnou one woman show Simony Pekové, bytový horor Přišla v noci. Konverzační nebo jakýkoli jiný humor, představující Pavlíčkův trademark, ale ve Třech princeznách prakticky chybí. Častěji v nich zaznívají vážné, až osudové tóny.

Příběh tří sester, kurážné Leony (Dorota Šlajerová), krásné Flóry (Sára Černochová) a chytré Sofie (Josefína Marková), je přitom tak archetypální, že by mu víc slušel vypravěčský nadhled a odstup od pohádkových klišé, s nimiž operuje. Tím spíš, že celý děj je rámován vyprávěním babičky, která má k popisovaným událostem blíž, než si její vnučky a posluchačky myslí. Uvedený vypravěčský rámec ale film později prakticky nevyužívá.

Leona, Flóra a Sofie žijí v mírumilovném království, kde slunce nikdy nezapadá. Proradná královna Mortana (Klára Melíšková) ale chce jejich území obsadit. Důvodem je nerost „zářivec“, pro Mortanu životně důležitý. Vlastní království už kvůli němu zdecimovala. Teď se rozpíná dál na západ. Zlehka naznačené paralely s politickou a ekologickou situací současného světa, objevující se v českých pohádkách od původní Pyšné princezny, nepůsobí násilně. Plochému příběhu dodávají alespoň nějaké podnětně vrstvy.

Princezny hbitě přicházejí s plánem, jak invazi cizích vojsk oddálit. Míří za Mortanou s nabídkou sňatku – jedna z nich si vezme za muže prince Felixe (Josef Trojan). Zákon pohádkového světa totiž praví, že když probíhají námluvy, nesmí se válčit. Lstivé Mortaně nezbývá, než ustoupit. Vzápětí ale určuje další podmínku. Než proběhne svatba, musí princezny sestoupit do podsvětí, odkud se nikdy nikdo nevrátil, a přinést jí vzácný nerost.

Film je paradoxně nejdynamičtější během úvodu, soustředěného víc na postavy než na akci. Každá z princezen je sice popsána jednoslovným adjektivem, ale vychází najevo, že jde především o role, které se naučily plnit. Od Flóry se očekává, že bude mít za všech okolností perfektní účes a šaty, Leona musí opakovaně prokazovat fyzickou zdatnost a Sofie má pověst té, která vždy přijde s bystrým nápadem. Proto jsou zmatené, když jim otec dá na cestu dárky od jejich zesnulé maminky. Neodpovídají tomu, co vnímaly jako svou přirozenost.

Leona neví, co si počít se zrcátkem. Flóra je stejně bezradná s dýkou. Později se ale ukáže, jak prozíravá jejich matka byla. Pokud mají sestry v životě uspět, musí spolupracovat a vzájemně se inspirovat. Největším nebezpečím pro ně není královna toužící po věčném mládí. Ta ani nebudí velký respekt. Brzdí je hlavně předsudky, které jim okolí vštěpuje. „Princezny přece neumějí počítat“, je přesvědčen Felix. Ani Mortana nevěří, že si hrdinky poradí s misí, na niž je vyslala. A hrdý Král slunce s nimi odmítá bojovat, protože jsou ženy.

Sympatickou ústřední myšlenku film nepředává jen omíláním dumasovského hesla „Jedna za všechny, všechny za jednu“, ale i výmluvnými obrazy. Zatímco Leona, Flóra a Sofie jsou v záběrech zpravidla všechny naráz, sebevzhlíživá Mortana v nich trůní sama. Vlastně se zdá, že si sestry od začátku uvědomují, k čemu mají teprve dozrát. Držet pohromadě a naslouchat druhým jim nedělá problém. Jsou kompletními hrdinkami, které nemusí projít zásadním vývojem. Stačí kosmetické změny. Což jim poněkud ubírá ze zajímavosti.

Když princezny zhruba po půlhodině opustí pohodlí zámeckých komnat a vyrazí za dobrodružstvím, vyprávění se navíc stává extrémně mechanickým. Sestry se dlouze drápou do skal, kde na ně čeká nadpřirozená bytost s magickým předmětem a nelehkým úkolem, a pak znovu to samé. Felix mezitím tvrdne na zámku a veeelice pomalu rozkrývá tajemství zářivce. Mladí herci, z nichž nejsuverénnější výkon předvádí Josef Trojan, kvůli tomu nemají moc prostoru se sladit a jejich citová pouta postrádají uvěřitelnost.

Scénář Hany Cielové a Zdeňka Jecelína bez překvapení naplňuje známou šablonu, zatímco Pavlíček, nacházející se při režírování výpravných exteriérových scén evidentně mimo komfortní zónu, zápasí s nedostatkem času a peněz. Soundtrack Jakuba Kudláče je zpravidla o několik úrovní velkolepější než náplň jednotlivých záběrů. Těm dodává šmrnc akorát nápaditá kamera. Jinak vyznívají levně a rozpačitě. Ať jde o otevírání brány do podsvětí, Felixovo testování létajícího stroje, který sestrojil, nebo hororové bloudění Tiskými skalami.

Poslední zmíněný segment, během kterého se Flóra vypořádává se svými vnitřními démony, dá vzpomenout na děsuplné pohádky Juraje Herze, které traumatizovaly pár generací diváků. Ty se ovšem vyznačovaly konzistentním tónem, skvělou atmosférou a nezaměnitelnou stylizací. Tři princezny nic z toho nemají. Jsou kompilátem pohádkových motivů, který postrádá zapamatovatelné postavy i vlastní výraz. Závěrečné titulky, během nichž se postavy roztančí v rytmu moderní hudby, přitom ukazují, o kolik živější film mohl vzniknout, kdyby se tvůrci nesnažili zavděčit všem a natočili třeba pohádkový muzikál.

Nová štědrovečerní pohádka nepochybně splní svůj účel, tedy poslouží jako neurážející kulisa k rozbalování dárků. Stejně jako většina těch předchozích ale pro svou tuctovost nezanechá trvalejší dojem. Možná by nebylo na škodu, kdyby si v ČT vzali příklad ze svých princezen a taky přestali určité věci dělat čistě proto, že se to od nich očekává.