Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tichý průvod lidí procházel Křižovnickou ulicí v centru Prahy pomalu směrem od kostela Nejsvětějšího Salvátora. Tam se odpoledne uskutečnil benefiční koncert na památku obětí loňské střelby s názvem Rok poté. Po čtvrté hodině odpolední v tomto místě centra metropole policie zastavila na chvíli dopravu.
Rodiny pozůstalých, zástupci vedení Univerzity Karlovy i filozofické fakulty, pedagogové, studenti a další desítky lidí pomalu přišli k památníku naproti budově školy na Palachově náměstí uctít památku 14 obětí vražedného útoku, který se zapsal do dějin Česka jako nejhorší v historii. Nikdo nemluvil, lidé pokojně stáli kolem pískovcového monolitu, zapalovali svíčky, pokládali květiny a věnce.
Mladý muž s megafonem oznámil, že pět minut po páté hodině se bude držet celostátní minuta ticha na památku zesnulých. Všichni ale mlčeli mnohem déle. Někteří s pláčem, jiní se sklopenýma očima, pohrouženi do svých myšlenek.
„Honilo se mi celou dobu hlavou - chci zpátky svoji dceru,“ řekla reportérce Seznam Zpráv po skončení piety Lenka Šimůnková. Její dcera Eliška loni odešla do školy a už se nikdy nevrátila. Zoufalá matka se se ztrátou milovaného dítěte nedokáže smířit. „Zoufalství a bezmoc. Úplně stejné jako na začátku. Pořád jsem na začátku,“ popsala své pocity s pláčem.
Žádné projevy, jen zpěv. Sbor Univerzity Karlovy zazpíval několik písní. Jednou z nich byla i skladba od Antonína Dvořáka - Hospodin jest můj pastýř.
Pozůstalí pokládali k památníku lucerny se svíčkami. Někteří z nich měli na kabátě připnutý květ bílé růže jako znamení, že nechtějí, aby je média natáčela nebo fotografovala. Na závěr se na fasádě školní budovy, ve které se před rokem tragédie stala, promítaly fotografie a jména obětí.
Lenka Šimůnková na pietu přišla v sukni, která připomněla její dceru Elišku.
„Vztek, že se to stalo“
David Vichnar z Ústavu anglofonních literatur a kultur filozofické fakulty byl před rokem v budově školy. Ve chvíli, kdy vrah střílel na studenty ve čtvrtém patře, jel výtahem nahoru. Naštěstí se s ním zasekl a on si tak zachránil život. Dnes jako by mu vše prý znovu probíhalo před očima minutu po minutě.
„Samozřejmě mě sem přivádí smutek a žal nad tou ztrátou. Je to vztek nad tím, že se to vůbec stalo, lítost nad tou ztrátou a tím zmarem, že to bylo úplně zbytečné, že to bylo absurdní, že to bylo nesmyslné,“ vyjádřil své pocity během dne.
Na pietní akt přišel i student filozofické fakulty Tomáš Hercík. Před památníkem na chvíli snad jako jediný i poklekl. I on zažil loni ve škole na vlastní kůži strašlivý masakr.
„Jsem rád, že přišlo tolik lidí uctít památku, poklonit se těm, kteří tady mezi námi nejsou,“ okomentoval průběh smuteční akce Hercík. On sám prý vzpomínal především na svou zesnulou kamarádku.
Antologie 21/12/23
Pedagog David Vichnar a student Tomáš Hercík se osobně seznámili právě v onen tragický den, když je policie odvedla mimo dosah střelce. Rozvinulo se mezi nimi přátelství a také nápad připomenout 14 obětí střelby speciálním způsobem - vydáním publikace s názvem Antologie 21/12/23. Je to soubor reportáží, které popisují očima svědků, co tehdy ve škole prožívali, obsahuje rovněž literární texty lidí, které tragédie zasáhla, a na závěr vzpomínky blízkých na zesnulé.
„Sešlo se nám tam 28 přispěvatelů, takže vlastně symbolicky dva hlasy za každou z obětí. Publikace je bilingvní česko-anglická,“ vysvětlil jeden z autorů David Vichnar.
Antologii si každý může stáhnout na internetových stránkách filozofické fakulty. Podle Davida Vichnara je v jednání i to, že vyjde v tištěné verzi.
A co je hlavním cílem této vzpomínkové publikace? Podle autorů má sloužit třem účelům.
„Především jako příležitost k terapeutickému ‚vypsání se‘ pro přeživší, zasažené či pozůstalé, ať už formou svědectví, vzpomínek, či reflexe; jako soubor textů po tragédii spontánně vzniknuvších, textů příležitostných, které tak doufá uchovat, a zároveň jim poskytnout kontext pro dialog; v neposlední řadě také jako pomníček pro ty, kteří se už z tragédie vypsat nemohou, v podobě vzpomínek blízkých, přátel a kolegů,“ píše se v úvodu knihy.
Ke skutečnému pomníku, tomu pískovcovému před fakultou, přišly během soboty stovky lidí. Přinášeli květiny, svíčky. Někteří jen tiše vzpomínali, jak ukazuje fotoreportáž z místa.
