Článek
Petr Orel, vedoucí nejstarší české Záchranné stanice v Bartošovicích vypráví příběh čapího páru, který se v jejich péči potkal v roce 2010. Samec i samice se do záchranné stanice dostali už jako dospělí a tak není jasné, kolik jim je přesně let. Samci může být podle odhadu Petra Orla, který o příběhu čapího páru mluvil ve speciálním pozitivním dílu podcastu 5:59, kolem dvaceti let, čapí samice bude nejspíš o něco mladší.
„Samec utrpěl úraz na sloupu vysokého napětí a došlo k popálení pravého křídla. To znamená trvalý hendikep, takže zůstal u nás. Samice měla zase složitou vícečetnou frakturu, kterou už se nedalo zhojit tak, aby mohla být navrácena do přírody,“ popisuje Petr Orel důvody toho, jak se čápi do péče jejich záchranné stanice dostali.
Čapí adoptivní rodiče
Protože si samice se samcem padli ve společné voliéře do oka, v roce 2011 měli první snůšku. Od té doby odchovali víc než dvacet vlastních mláďat a k tomu se postarali o dalších třicet až čtyřicet osiřelých čápat.
Petr Orel popisuje, jak v roce 2012 jejich rodičovské pudy poprvé vyzkoušeli. „Měli tehdy dvě mláďata svá a my jsme jim tam přikládali dvě další vajíčka,“ vzpomíná Orel na to, jak čápi vyseděli a pak vykrmili všechny vylíhnuté potomky nehledě na jejich biologický původ.
Poslechněte si speciální díl podcastu 5:59 s pozitivními zprávami
Jeho součástí je i ten o čapích pěstounech z Bartošovic.
Své vlastní potomky jsou čápi schopní plodit přibližně patnáct let, pak jsou podle Petra Orla opotřebovaní lety do teplých krajin i starostí o mláďata. A to platí i pro pár ze záchranné stanice v Bartošovicích. „Samec už je za svým vrcholem, proto také letos nedošlo k oplození snůšky, pouze samice snesla vajíčka,“ popisuje situaci v hnízdě Orel. I když už ale čapí pár vlastní čápata nezplodí, pořád mohou oba jako rodiče fungovat a také fungují.
Ošetřovatelé jim neoplozená vejce letos vyměnili za vajíčka, která zachránili z hnízda ve vesnici Prostřední Suchá. Místní obyvatelé jim hlásili, že na hnízdo s vejci v jejich vsi létá jen jeden čapí rodič. „Byl konec května, často pršelo a ta mláďata ještě byla v prachovém peří,“ líčí nelehkou situaci vedoucí záchranné stanice.
„Z hlediska péče rodičovského páru je to velmi náročné období, kdy jeden z rodičů musí být u mláďat, zahřívat je a krýt je před deštěm a ten druhý se stará o potravu.“ V jednom se to podle Petra Orla zvládat nedá, a kdyby čtyři mláďata neodebrali, nejspíš by uhynula. Díky pěstounskému čapímu páru ale přežila a dnes už létají ve volné přírodě.
Bez vazby na člověka
V záchranné stanici v Bartošovicích mají dohromady tři ptačí pěstounské páry, složené třeba i z poštolek obecných. Právě jejich osiřelá mláďata se podle slov Petra Orla dostávají do záchranné stanice často. A pěstounská péče je pro ně nesmírně důležitá.
„Dělají obrovský kus práce. A je obrovská výhoda, že tam nedojde k žádné vazbě na člověka, což je důležité, protože poslání záchranných stanic je navrátit vyléčená zvířata zpět do volné přírody,“ popisuje Petr Orel.
Rekordmanka Dina
Dobrým příkladem takové praxe je samice orlice skalní Dina. Ta se v Záchranné stanici v Bartošovicích dožila 41 let. „To byla orlice, která měla extrémně vyvinutý mateřský pud. A během dvou desetiletí se postarala řádově o stovky mláďat různých druhů dravců,“ popisuje Orel. Dina byla schopná přijmout mláďata od jestřábů i motáků pochopů.
„A postarala se o ně úplně perfektně,“ vzpomíná Petr Orel, že nejdřív se s orlím samcem starali o mláďata společně, později byla péče už jen na ní. Zemřela v roce 2015. I ona ale svým dílem přispěla k úspěšnému návratu orla skalního do České republiky. Jeho populace je však stále malá a vyžaduje velkou ochranu, připomíná v závěru rozhovoru pro podcast 5:59 vedoucí Záchranné stanice v Bartošovicích Petr Orel.