Americký novinář s českými kořeny: Netušil jsem, že jsem „Wintonův vnuk“

Až do svých 29 let neměl Alex Kliment, dnes úspěšný americký novinář, tušení, že ho jeho české kořeny spojují i s příběhem záchrany 669 židovských dětí z bývalého Československa před holocaustem. Pak mu ale jeho tatínek o sobě řekl víc. To Alexe nasměrovalo na cestu pátrání, jež se neuzavřelo ani po smrti jeho otce. Co všechno se (zatím) dozvěděl?

Americký novinář Alex (Alexander) Kliment ze společnosti GZERO Media pravidelným posluchačům podcastu 5:59 rozhodně není neznámý. Letos se v něm jako host objevil hned dvakrát, nejprve v červenci rozebíral okolnosti a důsledky odstoupení Joea Bidena z boje o Bílý dům a následně v listopadu, bezprostředně po prezidentských volbách, poskytl první analýzu výsledků s výhledem na to, co lze očekávat od druhého Trumpova funkčního období.

A jelikož se v povolebním dílu blýskl i několika suverénními obraty v češtině, řada posluchačů se ptala, jestli má Alex k Česku nějaké vazby. Odpovědí na tuto otázku budiž dnešní díl 5:59.

„Já jsem Američan, narodil jsem se a vyrostl jsem tady v New Yorku,“ začíná Alex své vyprávění. „Ale můj táta byl Čech, narodil se v Praze v roce 1933 a v roce 1950 emigroval s bratrem, tedy mým strýcem, a matkou, mou babičkou, do Ameriky,“ vysvětluje, jak se to má s jeho českými kořeny. Česky prý doma nemluvili, jeho maminka je Američanka, a on sám se češtinu začal učit až při svých vysokoškolských studiích na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.

„Můj táta nikdy nejevil zájem udržovat spojení s Československem, a to z prostého důvodu, že jsme tam neměli žádné příbuzné, a tak ani nebylo s kým udržovat po emigraci kontakt,“ říká Alex. Skutečný důvod se ale od svého otce dozvěděl až krátce po smrti strýce. To se psal rok 2008 a Alexovi bylo 29 let.

„(Tehdy) otec mně a mé matce řekl, že by si s námi chtěl o něčem promluvit (…) A pak nám řekl, že pochází z židovské rodiny, která si v jednu chvíli změnila příjmení z původního Kohn na Kliment. Že se v jednom z kindertransportů (organizovaných Nicholasem Wintonem) dostal do Anglie a že jeho rodiče byli posláni do koncentračních táborů,“ vzpomíná Alex na okamžik, který doslova otřásl jeho světem a zároveň v něm probudil touhu zjistit o svých předcích a jejich osudech víc.

Ještě týž večer prý poslal žádost do muzea holocaustu ve Washingtonu, zda nedisponují dokumenty o jeho prarodičích Felixovi a Žofii Kohnových. Po půl roce dostal soubor s dostupnou dokumentací k jejich transportům. Z Prahy byli v roce 1941 posláni do židovského ghetta v polské Lodži, kde vydrželi až do roku 1944. Následoval transport do Osvětimi, kde Felixova stopa končí. Žofie ale později pokračovala do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde se dočkala osvobození, a v roce 1945 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ poté, co se zotavila v táboře Červeného kříže ve Švédsku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se vrátila do Prahy, kde se shledala se svými syny Robertem (Alexovým tatínkem) a Štěpánem, kteří strávili válečné roky u pěstounů v Anglii.

„Nedovedu si představit, co zažívala a jak zvládla ten návrat. Ona je pro mě středobodem toho příběhu. Hodně na ni myslím, i když jsem ji nikdy nepotkal,“ říká Alex o své babičce Žofii, rodačce z Vídně, která zemřela šest let před tím, než přišel na svět. Po komunistickém převratu opustila se svými syny Československo a oklikou přes Francii a Kubu přijeli v roce 1950 do Spojených států. Tam se oba bratři od své minulosti odstřihli a začali nový život.

Alex Kliment v podcastu 5:59 svého otce popisuje jako velmi elegantního muže, který nosil perfektně střižené obleky a „vyzařoval evropský šarm“. Britský přízvuk, který pochytil za války v Anglii, tak dokonale dotvářel jeho osobnost.

„No a kromě toho krásného britského přízvuku, který měl, se mnou každé nedělní ráno hrál šachy. A když jsme dohráli, dívali jsme se na televizní seriál o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu,“ vzpomíná Alex. „A on o Artušovi a jeho rytířích věděl první poslední. A tak mi prostě připadalo, že když hraje šachy, ví všechno o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu a mluví s britským přízvukem, musí sám být rytíř. I když ne z Anglie, ale z Československa. Což mi znělo úplně stejně exoticky.“

Robert Kliment zemřel v roce 2017. A Alex se rozhodl, že se znovu podívá do Prahy, kde nebyl od roku 2002, aby navštívil místa, která už znal z minulosti, ale přál si je spatřit „v novém světle toho (otcova) příběhu“. Což se mu po covidovou pandemií vynuceném odkladu podařilo letos na jaře. Navštívil zároveň archivy v Praze i Brně, kde dohledával další materiály spojené s rodinou Kohnových-Klimentových.

„Jsem rád, že mi otec řekl, co mi řekl. Asi bych si přál, aby mi řekl víc. Ale zároveň si myslím, že to nevyřešené tajemství a to napětí, kdy se snažím zjistit další a další podrobnosti toho příběhu, vlastně vytváří jistý způsob, jak s ním mít pořád vztah, i když už tu není (…) Dává mi to pocit, že jsem mu nablízku,“ uzavírá Alex Kliment své vyprávění.

V podcastu 5:59 také uslyšíte, jak Alex vzpomíná na návštěvu anglické rodiny, u níž jeho otec trávil válečná léta, nebo jak coby osmiletý chlapec na vlastní pěst vypátral svého strýce, o jehož existenci do té doby neměl tušení. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.