„Vánoce ignorujeme.“ Poslechněte si příběhy těch, kteří na fakultě přišli o děti

V sobotu uplyne rok od tragické střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po které zemřelo dvanáct studentů a dva vyučující. Dalších 25 lidí bylo zraněno. Rodiny pozůstalých se se ztrátou svých bližních vyrovnávají jen těžko.

Čtvrté patro budovy filozofické fakulty na pražském náměstí Jana Palacha, kde před rokem ke střelbě došlo, se v průběhu roku znovu otevřelo a akademický život jde pomalu dál. Pro ty, kteří přišli o své nejbližší, ale už nic nebude jako předtím.

Redaktor Seznam Zpráv Jan Novák se s těmi, kdo měl zájem vyprávět svůj příběh a zavzpomínat, spojil a ptal se jich, jak na své blízké vzpomínají. Právě z jeho rozhovorů vznikl dnešní díl podcastu 5:59.

Kláře Holcové bylo 20 let. Na filozofické fakultě v Praze studovala druhým rokem archivnictví a bohemistiku. Při škole už pracovala v Archivu hlavního města Prahy, bavily ji jazyky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plynně přecházela z češtiny do slovenštiny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rodného jazyka své maminky, ale mluvila i anglicky, německy, oblíbila si latinu a v druhém ročníku univerzity si přibrala ještě maďarštinu.

Kromě toho odmala ráda sportovala. Vrhala koulí, házela diskem i kladivem, měla výsledky v lukostřelbě a v posledním roce svého života objevila vzpírání. V prosinci 2023 dokonce vytvořila národní rekord v nadhozu v kategorii do 23 let. Vyrůstala v křesťanské víře, o kterou se po dceřině smrti opírá i Klářina maminka Katarína, profesorka paleontologie na Přírodovědecké fakultě.

Na dceru Kláru podle svých slov myslí neustále s výjimkou toho, kdy spí nebo se pohrouží do práce: „Ráno vstanu a uvědomím si, že Klárka už nevstane, že už spolu nikdy neposnídáme. Svítí slunce a říkám si, proč vyšlo, když nevyšlo pro Klárku? Doufám, že se jednou probudím a někdo mi řekne, že to byla jen zkouška a všechno bude, jak bylo. Takže ten rok mi zatím na přijetí nestačil.“

Dceru Kláru považovala Katarína Holcová podle svých slov za své lepší já, někdy prý měla pocit, že od ní víc dostává, než jí dává. „Byl to jedinečný mladý člověk, který měl velmi dobře nakročeno do života,“ shrnuje tragickou podstatu jejího předčasného odchodu z tohoto světa.

Adam Jurák studoval na Vídeňské univerzitě překladatelství z němčiny a češtiny a také teologii. Zajímal se o latinu a řečtinu. Už odmala tíhnul k víře, v budoucnu chtěl být farářem. Na Filozofickou fakultu UK přijel v roce 2023 v rámci programu Erasmus. V té době bydlel u svého otce Františka Juráka.

Na podzim loňského roku šel Adam na plánovanou operaci kolene, po které ale nastaly komplikace, a tak byl kvůli akutní trombóze znovu hospitalizován. I to způsobilo, že do školy musel kvůli odevzdání seminární práce ještě 21. prosince.

Když se František Jurák dozvěděl, co se na fakultě odpoledne stalo, zkoušel svému synovi volat, ale už se nedovolal. Jeho druhý syn Ondřej zjistil, že by Adam mohl ležet v Ústřední vojenské nemocnici, kam se kolem půlnoci dovolal i František. Od primáře slyšel, že to s Adamem nevypadá dobře. Na místě mu pak sdělil, že není šance na přežití, a tak udělil souhlas s darováním orgánů.

„(Jeho) srdce dostal nějaký čtyřicetiletý pán, játra nějaký další muž, ledvinu dostala jedna paní a druhou ledvinu se slezinou dostala další paní, takže vlastně zachránil život čtyřem lidem při té své poslední cestě na onen svět,“ říká František Jurák se směsicí bolesti i útěchy v hlase.

Sáře Lidické bylo 19 let. Po maturitě si mohla vybírat ze tří vysokých škol, na které ji přijali. Před Vysokou školou ekonomickou a oborem knihovnictví na filozofické fakultě si nakonec vybrala komunikaci pro neslyšící. Ráda četla, cestovala, pracovala s dětmi, mezi kterými jí bylo dobře, stejně jako jim bylo dobře s ní. Ráda jezdila na tábory, na tom posledním byla už jako vedoucí.

Její maminka Lucie Lidická ji popisuje jako energickou perfekcionistku, která kam vešla, tam svítila. I ona je přesvědčena o tom, že rok je na vyrovnání se s takovou ztrátou příliš krátká doba.

„To zoufalství je hodně podobné tomu, které bylo před rokem, akorát na něj člověk nemyslí, protože ty události, které se odehrávají v běžném denním životě, to někam zasunou, ale jen na chvíli, a potom to vyvře znova. A o to je to někdy intenzivnější, když si zase uvědomíte, že to dítě se domů nevrátí,“ svěřuje se Lucie Lidická, která pracuje jako hlavní sestra v oblastní nemocnici.

I když původně nechtěla organizovat pohřeb, záplava dotazů na to, kdy a kde bude možné se se Sárou rozloučit, ji přesvědčila, aby poslední rozloučení udělala. A dnes je za to ráda. Přišlo tolik lidí, že se nevešli do obřadní síně. Tolik lidí mělo Sáru rádo.

„Byla hrozně přátelská, kamarádská, opravdu ji ty děti měly rády, a nejenom vrstevníci, ale děti na tom táboře nebo ve škole. Bylo to dítě, které chcete, protože byla bezproblémová,“ říká Lucie Lidická a dodává, že ze všech svátků měla Sára nejraději Vánoce. Loňské vánoční cukroví, které spolu pekly, je prý pořád na balkoně: „Nevím, v jakém stavu je, ale stále tam je. Protože ho dělaly holky obě, prostě to nedokážu vzít a vyhodit.“

V podcastu 5:59 také uslyšíte ukázku z povídky, v níž se Katarína Holcová vyrovnává se smrtí své dcery Kláry, a více podrobností o tom, jak vypadal 21. prosinec loňského roku z pohledu těch, kdo přišli o své nejbližší. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.