Oddlužení je velká příležitost, exekuce je past, říká insolvenční správce

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od října platí novela insolvenčního zákona, která podle mnohých opět usnadňuje život dlužníkům, a hlavně významně snižuje šance věřitelů na to, že dostanou zpět alespoň rozumnou část svých peněz. Především zkracuje standardní doby oddlužení z pěti na tři roky a upravuje i povinnost splatit nejméně 30 procent pohledávek.

„Správci mají zkoumat nejen minulé a současné příjmy dlužníka, ale mají vyhodnocovat také jeho budoucí majetkový a příjmový potenciál. Jde o to, aby dlužník nepracoval pod své možnosti nebo dokonce načerno, aby měl adekvátní příjem, aby případně změnil zaměstnání, pokud je spravedlivé to po něm požadovat, aby prostě splácel své závazky v co nejvyšší míře,“ říká k novele insolvenční správce a člen představenstva advokátní komory Michal Žižlavský, zakladatel a vedoucí partner Advokátní kanceláře Žižlavský.

Jak hodnotíte změny v insolvenčním zákonu?

Z přijaté a aktuálně platné podoby insolvenčního zákona nejsem nadšený. Je až příliš výhodná pro dlužníky, naše návrhy vypadaly jinak. Na druhou stranu jsem rád, že se podařilo prosadit aspoň některé věci, které pomohou také věřitelům.

Uspokojování pohledávek věřitelů se v insolvencích děje v zásadě dvojím způsobem, a to jednak prodejem majetku dlužníka, což v praxi představuje méně významnou část úhrady dluhů, a měsíčními splátkami, které se nejčastěji sráží ze mzdy dlužníka.

Počet těchto splátek se zkrácením doby oddlužení z pěti na tři roky snižuje z šedesáti splátek na 36. Pro věřitele to může znamenat, že dostanou podstatně méně peněz než dosud. Posuzovat ale poslední změny v zákoně takto zjednodušeně by nebylo spravedlivé. Novela zavádí nová pravidla, která jsou komplexní a v některých ohledech pro dlužníky možná i přísnější.

Proč nehraje v uspokojování pohledávek věřitelů významnou roli prodej majetku dlužníka?

Do insolvencí většinou přicházejí chudí lidé, i když ani to není úplně pravidlem. Pokud nějaký majetek měli, často došlo k jeho prodeji ještě před tím, než do oddlužení vstoupili. Nejvýznamnější majetek, který část dlužníků vlastní, představuje dům, byt anebo podíl v družstvu, se kterým se pojí právo užívat družstevní byt. Tady ale zase platí, že když věřitelé hned na začátku řízení neodhlasují oddlužení jednorázovým zpeněžením majetku, není už možné dlužníkovi prodat střechu nad hlavou. Tedy pokud jde o přiměřené chráněné obydlí dlužníka, na kterém nevázne zástavní právo. Nadstandardní obydlí insolvenční správce prodat může, ale k tomu v praxi dochází jen v nízkých jednotkách procent z celkového počtu oddlužení.

Co se týče dalšího majetku, tak dlužníci mívají obtížně prodejné vybavení domácnosti, starší automobily, počítačovou techniku nebo mobilní telefony. A tady zase bývá problém v tom, že když insolvenční správce prodá dlužníkovi auto, ten může ztratit možnost vykonávat práci, do které dojíždí a která mu generuje příjem na splátky věřitelům. Když mu prodá starý počítač, může ho zbavit možnosti hledat si výhodnější práci. Když mu prodá mobilní telefon, ztratí s ním kontakt. Takže to jsou důvody, proč zpravidla nehraje při uspokojování pohledávek věřitelů významnou roli prodej majetku dlužníka. Ale ani to neplatí vždy.

Novela také mění, zejména tedy posiluje úlohu insolvenčního správce. Jak bude nyní v praxi vypadat jeho práce, komunikace s dlužníkem, věřiteli?

Insolvenční správce má podle nové úpravy více pravomocí a povinností. Stejně jako dosud je prodlouženou rukou soudu, podobně jako notář v dědickém řízení. Správce přezkoumává pohledávky, které věřitelé přihlašují u insolvenčního soudu, zjišťuje, zajišťuje a zpeněžuje majetek dlužníka, kontroluje příjmy dlužníka a rozděluje prostředky podle předně daných pravidel mezi věřitele, vede incidenční spory o pohledávky a majetek, podává pravidelné zprávy soudu a vůbec mu opatřuje informace a připravuje podklady pro jeho rozhodování po celou dobu trvání insolvenčního řízení. To se nemění.

Nově mají správci zkoumat nejen minulé a současné příjmy dlužníka, ale mají vyhodnocovat také jeho budoucí majetkový a příjmový potenciál. Získávají za tím účelem rozšířené pravomoci například vůči úvěrovým institucím a mají k dispozici nový informační nástroj z dílny Ministerstva spravedlnosti. Ten jim umožňuje provádět na základě statistických dat srovnání, zda příjem, kterého dlužník dosahuje, odpovídá příjmům lidí ve srovnatelném postavení. Přihlíží přitom ke vzdělání, věku, pracovnímu zařazení anebo regionu, ve kterém dlužník působí. Hodnotí ale i takové věci, jako je znalost jazyků nebo existence různých speciálních oprávnění, jako je třeba svářečský průkaz. Jde prostě o to, aby dlužník nepracoval pod své možnosti nebo dokonce načerno, aby měl adekvátní příjem, aby případně změnil zaměstnání, pokud je spravedlivé to po něm požadovat, aby prostě splácel své závazky v co nejvyšší míře.

Na základě popsané investigativní činnosti sestavuje insolvenční správce zprávu, podle které soud stanoví osobní cíl dlužníka. To je míra dluhů, kterou má dlužník splatit, aby mu soud po třech letech odpustil zbývající část. Samozřejmě to nekončí tím, že soud dlužníkovi stanoví osobní cíl. Insolvenční správce pak po celou dobu trvání oddlužení monitoruje, jak si dlužník počíná, a podává o tom další zprávy soudu a také věřitelům.

Když dlužník neplní, co má, může dojít k sankčnímu prodloužení tříletého oddlužení, a to až na čtyři a půl roku. To je nový nástroj, který mají v rukou především věřitelé, i když sankční prodloužení doby oddlužení může navrhovat i správce nebo o něm může rozhodnout soud i bez návrhu. Nová právní úprava ale předpokládá především aktivitu věřitelů, protože jde o jejich peníze.

Insolvenční správce však stále představuje důležitou pojistku nového řešení. Bez jeho zvýšeného úsilí nebudou mít věřitelé dostatečné informace k výkonu svých práv a soud nebude mít dostatečné podklady pro svá rozhodnutí. Ta základní změna konceptu spočívá v tom, že zatímco dřívější oddlužení se dalo přirovnat k pásové výrobě, nové oddlužení bude fungovat jen tehdy, když se bude šít na míru každého jednotlivého dlužníka. Když šijete oblek na míru, je vždy dražší než konfekce. Takže jde o to, aby měli insolvenční správci dostatečné personální a materiální kapacity na to, aby mohli všechny nové agendy kvalitně zajišťovat. Jisté je to, že alfou i omegou všeho bude kvalita a nebojím se říci množství práce insolvenčního správce. To souvisí s financováním procesu administrace oddlužení, které zatím není uspokojivě dořešeno.

Jakou pozici má dnes v celém procesu oddlužování věřitel? Má možnost jej nějak ovlivňovat?

Věřitel je samozřejmě vedle dlužníka důležitým účastníkem celého procesu oddlužení. Jako účastník řízení má rozsáhlá práva. Některá jsem už zmínil. Má právo nahlížet do spisu a hlasovat přímo o důležitých otázkách insolvenčního řízení, například o způsobu oddlužení dlužníka. Má také právo být zastoupen ve věřitelském orgánu, který poskytuje součinnost insolvenčnímu správci a může mu ukládat například to, aby podával žaloby, které se týkají majetku dlužníka.

Novinkou je, že věřitel může na základě zpráv insolvenčního správce navrhovat sankční prodloužení doby oddlužení, o kterém už byla řeč. Role věřitele je tedy v procesu oddlužení klíčová. Praxe ovšem ukazuje, že věřitelé často nevyužívají všechny prostředky, které jim dává do rukou zákon. Děje se tak buď z neznalosti nebo z důvodu iracionální apatie. Takže teprve praxe ukáže, zda a nakolik budou věřitelé využívat svá nová práva. Když je využívat nebudou, tak si nebudou moci stěžovat na to, že jim dlužníci platí málo. Ústavní soud opakovaně potvrdil platnost staré zásady, že práva náleží jen bdělým.

V exekucích jsou některé pohledávky uspokojovány přednostně, jde například o dluhy na výživném, daních nebo sociálním a zdravotním pojištění. Insolvence s přednostními pohledávkami vůbec nepracuje?

Pracuje s nimi, ale poněkud méně a jinak. Přednostní postavení mají například dluhy na výživném nebo náklady na administraci procesu oddlužení. Zvláštní postavení mají zajištění věřitelé, kteří se uspokojují přednostně z prodeje zástavy. Samy o sobě ale nemají přednostní pořadí pohledávky státu z titulů daní nebo pohledávky z titulu sociálního nebo zdravotního pojištění, jak se řada lidí mylně domnívá. Existují samozřejmě snahy prosadit do zákona přednostní uspokojování některých dalších typů pohledávek, ale pravdou je, že by to mohlo odporovat základnímu principu poměrného uspokojování pohledávek věřitelů.

Je potřeba si uvědomit, že exekuce a insolvence fungují zcela jinak. Exekuce má řešit především jednotlivé pohledávky, které má povinný zaplatit na základě rozsudku nebo jiného exekučního titulu. Vícečetné exekuce, které představují největší problém, se cestou exekučního řízení vůbec řešit nemají. Pokud má totiž povinný více splatných dluhů, pak je v úpadku. Zákon předpokládá, že úpadek se řeší insolvenčním řízením. Dlužník, který je v úpadku, platí pohledávku prvního věřitele a na ostatní se nedostává. Všechny pohledávky se v exekuci úročí a povinný se tím dostává do dluhové pasti. V exekuci mu totiž soud ani exekutor nemůže odpustit část dluhů.

Odpuštění části dluhů je možné jen v insolvenčním řízení, v našem případě v oddlužení. Zde se navíc pohledávky věřitelů neúročí a věřitelé se uspokojují v zásadě poměrně. Opírá se to o princip společně sdíleného zdroje. Když dlužník nemá na uspokojení všech pohledávek věřitelů, měly by se jeho zdroje rozdělit spravedlivě mezi všechny. Neměl by zde být věřitel, který předbíhá ve frontě ostatní, a bere vše. Je to v případě úpadku dlužníka lepší pro všechny věřitele, vyjma toho prvního v pořadí. Je to výhodné také pro dlužníka, který může dosáhnout odpuštění zbytku dluhů. Dříve standardně za pět let splácení, teď, když se bude dostatečně snažit, už za tři roky.

Od poslední novely insolvenčního zákona se čeká, že by měla vést k přesunu dlužníků z bezvýchodných exekucí do oddlužení. Až dosud se negativně projevovala ta skutečnost, že dlužníkům zůstávala v exekucích vyšší nepostižitelná částka než v oddlužení. Proto i v případě vícečetných exekucí raději zůstávali v dluhové pasti, která jejich situaci nemohla vyřešit. Uvažovali prostě v duchu pravidla bližší košile než kabát. Rezignovali na splácení dluhů, žili z nezabavitelné částky a někdy si k tomu možná opatřovali příjmy načerno. Podle současných pravidel už ale těm, kdo čelí více než čtyřem exekucím, zůstane po srážkách z platu stejně jako lidem v oddlužení. Takže by je to mohlo vytlačit z exekucí do oddlužení, kde se vymaní z dluhové pasti a zbaví se dluhů jednou pro vždy. To je pro ně jistě zajímavější. Praxe ukáže, zda to bude fungovat.

Aktuální podoba zákona podporuje vedení insolvenčního procesu způsobem, který bude klást velké nároky mimo jiných na insolvenční správce. Z čeho je hrazena jeho odměna?

Podobně jako u exekucí zde samozřejmě musí být někdo, kdo to zaplatí. Odměnu insolvenčního správce platí v oddlužení zásadně dlužník, protože je to on, kdo se touto cestou zbaví části svých dluhů.

V jaké výši?

Měsíčně to vychází zhruba na 1200 korun s tím, že tato částka už zahrnuje náhradu hotových výdajů. Jednorázově se platí ještě odměna za přezkum a administraci přihlášených pohledávek ve výši 1000 korun za jednu přihlášenou pohledávku. V případech, kdy se zpeněžuje majetek, což je spíše výjimka, má správce ještě určité procento z výtěžku zpeněžení.

Tak to ve výsledku opravdu není mnoho.

Není. V naší kanceláři, která jako insolvenční správce řeší zhruba tři tisíce případů oddlužení, se této problematice věnuje patnáct vysokoškolsky vzdělaných lidí s licencí insolvenčního správce, většinou advokátů, plus jim ještě další lidé vytvářejí nezbytnou podporu.

Když jsem v nadsázce zmiňoval onu pásovou výrobu, kterou teď opouštíme, tak ta fungovala právě díky určité automatizaci aktivit, které jsme v insolvencích vykonávali. A samozřejmě také díky velkým zkušenostem, které naši lidé mají. Tím, že se pomyslná pásová výroba opouští, porostou personální náklady a budou se zvyšovat nároky na materiální vybavení, vytížení prostor, využití aut, pohonné hmoty a podobně. Nedá se čekat, že budeme odvádět více práce v kratším čase za méně peněz.

To nezní moc optimisticky. Vidíte nějaké řešení?

Výši odměny insolvenčnímu správci stanovuje Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou a na základě této vyhlášky ji určuje soud. Je to samozřejmě velmi citlivé téma.

Na jedné straně jde o to, nezatížit nadměrně dlužníky, na druhé straně musíme vnímat, že odměna insolvenčního správce není jeho plat. Insolvenční správce platí z odměny zaměstnance, prostory, ve kterých se stýká s účastníky řízení a provádí přezkumy pohledávek, platí energie, dopravu a vůbec veškeré náklady na své činnosti.

Vedeme už dlouho za Českou advokátní komoru a za Asociaci insolvenčních správců s Ministerstvem spravedlnosti debatu ohledně odpovídajícího nastavení výše odměn. Ačkoli máme dílčí úspěchy, nejsou dostatečné. V současné době nám hodně pomáhá praxe většiny soudců, kteří plně využívají možnosti, které jim dává současná vyhláška. Uvidíme, jestli to bude stačit. Byla by škoda, aby představy zákonodárců o budoucí podobě oddlužení zůstaly jen na papíře.

Jsem ale optimista a věřím, že se podaří nalézt řešení.