Být první dámou je prokletí. Činoherní klub dal slovo manželkám prezidentů

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na stěnu průchozího obýváku projektor promítá portréty československých prezidentských párů – Edvarda a Hany Benešových, Klementa a Marty Gottwaldových, Gustáva a Viery Husákových a Václava a Olgy Havlových. Herečky prvním dámám zalepují ústa černou páskou, aby je během více než dvouhodinového představení mohly zase postupně strhnout.

Úvodní scéna hry Zakleté dámy, kterou pro pražský Činoherní klub napsal Tomáš Dianiška, je příznačná. Režisér a scenárista, který jinak působí především v Divadle pod Palmovkou, se na život státníků rozhodl podívat optikou jejich manželek. Dává hlas ženám, které všechno prožívaly s nimi, a na pozadí dějin poukazuje na jejich soukromá dramata, o nichž většina společnosti neměla tušení. Připomíná, že historie bývá častěji vyprávěna muži, a snaží se perspektivu pootočit.

Kulisy obývacího pokoje, které můžou reprezentovat jak Hrad, tak Hrádeček, jsou pro manželské etudy prezidentů a prvních dam efektivním řešením. Dianiška je líčí na přeskáčku, publikum se tak chvíli divá do oken Benešovým, a za pár minut cestuje časem o několik dekád dál, aby nahlédlo k Husákovým. Přestože střípky z jejich partnerských vztahů můžou zpočátku působit pouze jako nesourodé epizody, režisér v nich nakonec nachází styčné linie. Ústředním motivem je trpitelská role žen, které musí v zájmu zdánlivě důležitějších politických bojů svých mužů samy sebe upozadit.

Jako první diváci přihlížejí seznámení Gottwaldových. Jsme v době krátce po vzniku samostatného Československa a burácení dechovky napovídá, že jsme se ocitli na tancovačce. Právě tam si chudá služka Marta vyhlídne vojáka Klementa. Navzdory hlasité, vyzývavé povaze se musí hodně snažit, aby mladého komunistu odtrhla od četby Lenina. Nakonec se jí nicméně zadaří, a přestože se jí Klement dlouhé měsíce neozve, přichází za ním po roce s malou dcerkou.

Gottwald se do svatby zprvu nežene. Přesvědčit se nechá, až když zjistí, že Marta nedostatek inteligence vyvažuje vyřídilkou. Přesto v jejich vztahu od začátku panuje nerovná dynamika, která se ještě zvýrazní, když se z Gottwaldové stane první dáma. Ráda by měla noblesu jako Hana Benešová, jenže pořád zůstává chudou děvečkou, jejíž postavení stojí a padá s jejím mužem.

Vasil Fridrich a Sandra Černodrinská hrají Gottwaldovy s gustem pro komiku, občas balancují až na hraně karikatury. Zemitost svých postav dovádějí do absurdních rozměrů, když se na jevišti při společné večeři setkávají právě s Benešovými. Zatímco první komunistický prezident k dítěti přišel jako slepý k houslím, jeho předchůdci se potomka zplodit nedaří. Hana Benešová tak nejdřív čelí nekonečnému odloučení, když její choť v Paříži coby ministr zahraničí vyjednává o hranicích Československa, a posléze se smiřuje ještě s nenaplněnou touhou po mateřství.

Navenek si své zoufalství ale projevit nedovolí. Vždyť její manžel v prezidentské funkci vzdoruje nacistům i komunistům, tak ho přece musí podržet. Postavy Hany Benešové se ujala Romana Widenková a přesvědčivě vystihuje její starosvětskou, skoro až aristokratickou eleganci. Jakub Burýšek naopak Edvarda Beneše vykresluje trochu jako ňoumu, muže, který je tak pohlcený politikou, že už nezvládá fungovat jako manžel.

Podobně herec koneckonců ztvárňuje i druhou roli, kterou mu Dianiška v inscenaci svěřil. Václav Havel se v jeho podání na jednu stranu stará, aby se estébáci v autě před jeho chalupou mohli zahřát teplým čajem, na druhou stranu ale nechce slyšet, že se jeho manželka Olga zamilovala do jiného. Právě její milostný poměr s hercem Janem Kašparem se v Zakletých dámách dostává do středu pozornosti. Režisér ji vyobrazuje jako ženu rozpolcenou mezi novým romantickým vzplanutím a starostí o muže, který zvlášť po propuštění z vězení potřebuje její péči. Při obsazování měl šťastnou ruku, Lucie Žáčková je coby nespoutaná, charismatická Olga zcela přesná.

Snad nejmrazivější podívaná se pak odehrává u Husákových ztvárněných Václavem Šandou a Markétou Stehlíkovou. Gustáv po své druhé ženě Vieře požaduje, aby pochodovala po místnosti v uniformě nebo ho sledovala při jídle. Připomíná mu tím totiž dobu padesátých let, kdy byl vězněný za velezradu. Se svou manželkou navíc patrně ani nebydlí, chodí za ní jen jednou týdně. Pro Vieru jsou nicméně Gustávovy návštěvy tak vzácné, že se jeho bizarním požadavkům podvoluje, ačkoli je nemůže vystát.

Dianiška si přitom všímá paradoxní situace – lidé předpokládají, že Vieře jako první dámě nic nechybí, dokonce se domnívají, že má na nejobávanějšího muže v zemi vliv. Vůbec je ovšem nenapadne, že je pro ni vztah prokletím. Kletba se ostatně v duchu názvu vznáší nad všemi čtyřmi prvními dámami. Ventilovat všechno, co měly celé roky na srdci, však můžou, až když se úplně na závěr potkávají v jiném, nejspíš posmrtném životě a zpívají českou hymnu. Kde domov můj najednou dostává výjimečně hořký tón, působivější katarzi hra snad ani mít nemohla.

Hudebních vložek se mimochodem v představení objevuje víc. Olga Havlová se například zhostí písně Kdyby se v komnatách z pohádky Princové jsou na draka. „K životu na zámku mám jednu poznámku, je tu neveselo, je tu truchlivo,“ zpívá první dáma, která by první dámou raději nebyla. Edvard Beneš zase po mnichovské dohodě překvapuje hitem The Show Must Go On kapely Queen. Pro Dianiškovu tvorbu jsou popkulturní odkazy typické a ani v nové inscenaci nevyznívají nijak rušivě, spíš ještě umocňují grotesknost prezidentských vztahových eskapád.

Činoherní klub si k jubilejní šedesáté sezóně nemohl přát lepší premiérové představení. Zakleté dámy potvrzují, že jde o scénu, která se nebojí současných látek a hlavně vyniká dobře sehraným souborem. Nová inscenace navíc těsně před finále vtipně odkazuje také k nezanedbatelné úloze, kterou divadlo sehrálo během sametové revoluce.