Policisté rok od střelby: pořád vidíme studenty na střeše, vrahův arzenál

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Před očima mám dva obrazy. Když jsme přijížděli k budově a viděli studenty na té střeše. To jsem si uvědomil, že to je velký průšvih. A druhý je ta místnost. Rozstřílené stěny, zvonění telefonů, zápach střelného prachu a samozřejmě zraněné lidi,“ líčí dvaatřicetiletý praporčík Petr Vild vjemy, které prý už nikdy z mysli nevymaže.

„Nezapomenu na dívku, co spadla kousek od nás z římsy. Potom na ty zraněné děti a taky na záchod, kde měl pachatel všechno nachystané. Řetězy, brašny, všechen ten arzenál. A že všude byly nábojnice,“ vyjevuje se zase podporučíku Jakubu Sauerovi.

„Nedá se zapomenout na to utrpení a beznaděj, kdy se snažíte dělat maximum, ale nikdy to nebude dostatečné. Nikdy to nemůže skončit dobře. Každý z nás přemýšlí, jestli se to nedalo udělat jinak,“ uvádí zase Aleš Dostál, nejen velitel obou policistů, ale celé Speciální pořádkové jednotky (SPJ).

Jeho muži přijeli do budovy filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha mezi prvními. Prý čtyři minuty po nahlášení střelby. Na chodbách se ještě ozývaly výstřely.

„Vyletěli jsme nahoru po schodech a tam ležela první oběť. V chodbě bylo takové prosklené křídlo a to bylo celé prostřílené. Za rohem dveře na záchod, kde měl střelec své věci a pak hned ta první třída. Někteří kluci pokrývali perimetr, protože se mluvilo o druhém pachateli, další šli po něm a my začali ošetřovat a vynášet raněné ven,“ popisuje Jakub Sauer, aktuálně velitel družstva SPJ.

Petr Vild vzpomíná, že fungoval na autopilota. Některé věci ze zásahu si už nevybavuje. Poháněl ho hlavně adrenalin a jediný cíl, dostat se za střelcem.

„Po cestě jsme potkávali studenty, kteří nás navigovali, kudy jít. Šli jsme v osmičlenném družstvu. Ve čtvrtém patře jsme se dostali do třídy, kde jsem měl za úkol krýt okna a sledovat okolí,“ popisuje mladý policista.

Záhy dostali informaci, že pachatel už je eliminovaný. Petr Vild začal odnášet raněné.

„Už nevím, jestli to byla slečna, nebo kluk. Udělali jsme improvizovaná nosítka z lavice nebo z něčeho takového. Ulomili jsme nohy, aby podložka byla stabilnější a odnesli jsme raněnou osobu dolů až k Rudolfinu,“ uvádí.

Jakub Sauer zvládl odnést tři zraněné.

„Jednu holčinu jsem čapnul do náručí a letěl dolů. Tam jsem ji předal kolegům a vrátil jsem se zpátky. Druhého kluka jsme nesli na židli a pak ještě jednu dívku. Tam se makalo. Jediné o co šlo, bylo je zachránit. Nebylo nad čím přemýšlet,“ uvádí.

Přesto si vybavuje ten naprosto nezvyklý klid, který v nejvyšším patře budovy, navzdory tomu, co se tam odehrálo, panoval. Žádný křik ani nářek.

„Ty děti byly leckdy v takovém šoku, že ty střely v sobě ani necítily. My jsme je v těle museli hledat. Kupodivu málo krvácely, nebylo to jako v americkém filmu,“ dodává.

Velitel SPJ Aleš Dostál působil jako takzvaný velitel vnitřního perimetru.

„Nikdo nevěděl, jestli tam je další pachatel nebo nějaký nástražný výbušný systém. Zajišťovali jsme perimetry, budova se dočisťovala a čekalo se na příjezd pyrotechnika,“ vzpomíná, co se dělo po oznámení, že střelec je mrtvý.

Když Petru Vildovi opadl adrenalin, vybavuje si, jak se dostavily tíživé pocity smutku a neštěstí. „Viděl jsem tam ty mladé lidi v podobném věku, paní učitelku, jak ji tam odvádějí a na to nikdy nezapomenu,“ popisuje muž, který slouží dvanáct let u policie, sedm u SPJ.

„Pro mě je to stále dost emotivní a když se teď o tom bavíme, tak je to zas jak živé. Jsem ale strašně pyšný na to, co jsme tam my všichni na místě udělali. Jak jsme táhli za jeden provaz. To bylo super,“ hodnotí zpětně zásah policistů na místě Jakub Sauer.

Asi tři měsíce po zásahu ho jedna ze zraněných studentek kontaktovala přes facebook. Napsala mu:

Chtěla jsem vám moc poděkovat za to, co jste pro mě ve třídě udělal. Vypadá to, že nebudu mít žádné fatální následky. Nakonec jsem v sobě měla víc střel, než jsem si myslela, ale noha už je lepší a uzdravuje se. V nemocnici to bylo náročné, vraceli mě několikrát na sál, bojovala jsem a nakonec jsem skoro zdravá. Teď se především soustředím na cvičení a fyzio a dávám se dohromady. Mám se v rámci možností fajn.

Po roce má Speciální pořádková jednotka zásah zanalyzovaný a vyhodnocený. Chyby byly a vždy budou, konstatuje velitel Aleš Dostál.

„Když si sednete k videu a pustíte si fotbalový zápas, tak taky vždycky najdete chyby a přitom můžete vyhrát 4:0. Ale byly to dílčí, spíš taktické chyby. Jako třeba že kluci měli být při otvírání dveří z druhé strany. Samotný zákrok hodnotím tak, že jsme odvedli naprosto skvělou práci,“ shrnuje práci svých lidí velitel Dostál.

Z této zkušenosti, kterou nikdo z nich předtím nezažil, si berou praktická ponaučení. Třeba již zmíněný nečekaný klid.

„Když děláme výcviky, říkáme figurantům, aby křičeli a naříkali. Jsme na to zvyklí, orientujeme se podle zvuku. Na fakultě jsme neslyšeli nic. Tam bylo ticho. Naprosté ticho. Lidé mlčeli. Asi se báli a ranění byli v šoku. To pro nás byla naprostá novinka. Úplně jiná a těžší situace, než na kterou jsme byli cvičení. Nikdo z nás si to neuvědomil,“ uvádí jeden z příkladů velitel SPJ Aleš Dostál. Jako další zmiňuje přehlcený komunikační kanál. Pro příště chtějí mít oddělené kanály.

„Základ zásahu se nemění. Ten je funkční. Je třeba upravit jen pár drobností,“ míní.