Milníky Gisèle Pelicotové. Strnule a tiše sledovala záběry svého znásilňování

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se právník jednou během procesu v jihofrancouzském Avignonu zeptal, jak by shrnula své desítky let trvající manželství, Gisèle Pelicotová odpověděla: „Naši přátelé říkávali, že jsme dokonalý pár. A já jsem si myslela, že spolu prožijeme celý život.“

Seznámili se na počátku 70. let, byla to prý láska na první pohled. Během let zažili vážné krize –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měli často finanční problémy, na čas se kvůli nim formálně rozvedli, a Gisèle měla kdysi mimomanželský poměr. Vše ale překonali.

V roce 2011 začala Gisèle trápit častá únava, neustále usínala. Měla výpadky paměti, mnohdy ani nevěděla, kdy a jak se dostala do postele. Trápily ji i gynekologické problémy. Občas pojala podezření, ale navzdory tomu byla stále šťastná.

Až v září 2020 policie začala vyšetřovat jejího manžela Dominiquea, když ho ochranka přistihla, jak tajně natáčel tři ženy pod sukní. O tomto incidentu manželce řekl a ona mu dokonce odpustila.

Ale policisté prohledali Dominiqueův telefon a počítač. Našli v nich stovky fotek a videí, na kterých desítky cizích mužů znásilňovali Gisèle. Umožňoval jim to její vlastní manžel. Téměř deset let. Vždy ji předtím omámil léky na předpis. Pro nepřekonatelnou únavu se náhle našlo vysvětlení.

Gisèle se o všem dozvěděla v listopadu. Její svět se zhroutil, jak to sama později popsala.

V průběhu celého procesu s jejím dnes už bývalým manželem a padesáti dalšími obžalovanými muži Gisèle téměř nemluvila o tom, jak celý šok prožívala. Až nedávno její pocity popsal –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se svolením své klientky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ její právník Stéphane Babonneau, který ji dva roky provázel celým případem.

Jeden z velkých předělů nastal v květnu letošního roku, kdy se Gisèle Pelicotová takřka po čtyřech letech odhodlala podívat na videa, která pořídil její manžel. „Teď jsem připravena,“ pronesla podle právníka.

Babonneau se svými kolegou Antoinem Camusem některé z 20 tisíc explicitních záběrů prošli. Podle právníka byly „naprosto nechutné“.

Za nejvíc šokující advokát považuje zvukový záznam. „Je možné slyšet, jak paní Pelicotová chrápe… slyšet její dech. Ještě znepokojivější je poslouchat, jak se dusí, když ji někteří muži zneužívají. Ten zvuk byl velmi důležitý [důkaz],“ komentoval materiál Babonneau podle britské BBC.

Gisèle Pelicotová to chápala, ale měla možnost rozhodnout se na záběry ze své vlastní ložnice nedívat. Přesto chtěla. Oba právníci jí před projekcí vysvětlili, co uvidí, kdo jsou muži na záběrech, co jí dělají.

Když Babonneau začal záběry pouštět, Gisèle strnula a napjatě je sledovala. „Jak mohl?“ zeptala se najednou tiše. Tato otázka z jejích úst zazněla ještě několikrát.

Když si všimla dat pořízení jednotlivých videí, vzpomínala. „To byl můj narozeninový večer,“ řekla jednou. „To se stalo v posteli mé dcery. V jejím domě na pláži,“ poznamenala jindy.

Podle Babonneaua bylo chvílemi cítit její rozhořčení. Ale nikdy neplakala. To jí bylo vyčítáno během soudního procesu. Obhájci různých obviněných mužů tím chtěli naznačit, že její klid je spoluviníkem vlastního týrání.

„Když oběť nepláče nebo pláče příliš mnoho, vždy je co kritizovat,“ řekl Babonneau . Její psychika se podle něj ustálila. „Má celé kousky své existence, které v její mysli neexistují,“ vysvětlil podle BBC.

Pelicotová se s pomocí expertů se vším dokázala vypořádat s klidem. Byly dokonce chvíle, kdy svůj právní tým uklidňovala. „Já jsem si to nejhorší už zažila. Přežila jsem 2. listopadu 2020, takže teď jsem připravená na všechno.“

Uznání vyvolalo i její rozhodnutí zpřístupnit celý proces veřejnosti a nevystupovat anonymně. Přestože byla naštvaná, rozhodla se zveřejnit každou část svého příběhu. Zajímala se o něj média, Francouzi i lidé ze zahraničí.

Prý nechtěla změnit svět. Jen měla obavy z toho, že bude zavřená sama v místnosti s desítkami mužů, kteří ji znásilňovali, veřejný proces považovala za méně ponižující. Přesto se stala velkou hrdinkou žen, které prožily něco trochu podobného.

„V jiných velkých případech sexuálního násilí to byli nakonec vždy právníci, které si pamatujeme, protože oběti často znala veřejnost jen pod iniciálami a ony za sebe nechaly mluvit své obhájce. V tomto případě si historie bude pamatovat Gisèle Pelicotovou,“ řekla v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy kreslířka Marion Dubreuilová, která pro francouzský zpravodajský portál RMC sleduje justiční a policejní kauzy.

I přes přesvědčení Gisèle Pelicotové byl první soudní den traumatický. Když se poprvé ukázala veřejnosti, měla nasazené sluneční brýle, které se pak staly jejím symbolem.

Kolem ní procházeli obvinění muži v maskách. To, že jimi byla prakticky obklopena a naráželi do ní lokty, bylo stresující. Vkročila do soudní síně. Její židle byla naproti místu jejího bývalého manžela.

„Všiml jsem si, že si někdy vyměnili pohledy,“ vzpomínal Babonneau. Podle něj mu Gisèle neodpustila, ale našla způsob, jak ve svých vzpomínkách ukotvit „šťastné chvíle,“ které spolu kdysi prožívali.

Pár nedokázal u soudu ignorovat svou minulost, uvedl Babonneau. Působilo to prý, jako by říkali: „Podívejte se na nás. Jak jsme se sem dostali?“ Žili spolu padesát let.

Zájem veřejnosti a médií ani po čase neopadl. Pelicotová byla překvapená, dostávala dopisy a dárky. „Když je začala dostávat, cítila jakousi odpovědnost za oběti, které utrpěly podobné věci,“ vysvětlil Babonneau.

Navíc narostlo její sebevědomí.

„Dívali jsme se do tváře ženy, která si je jistá sama sebou a jistá svým rozhodnutím celý svůj příběh zveřejnit. Už dávno není jen obětí. Stala se rovnocenným aktérem případu,“ domnívá se kreslířka Dubreuilová.

Gisèle Pelicotová se bojí, že se možná úplně nedá dohromady až do konce života. Soudní znalkyně Anne Martinat Sainte-Beuveová ji ale považuje za „výjimečně odolnou“. „To, co ji mohlo zničit, proměnila v přednost,“ poznamenala.

Pelicotová se přestěhovala daleko od vesnice, kde ji manžel nechal znásilňovat. Chodí k psychiatrovi, ale nebere žádné léky, protože už nechce být nikdy pod vlivem. Během procesu sice vystupovala pod manželovým příjmením, ale jinak se po rozvodu vrátila k dívčímu příjmení. Prý aby její vnoučata mohla být hrdá na ni a ne se stydět za svého dědečka.

Její nově nalezené sebevědomí dokládá i detail –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ odložení brýlí, za kterými se skrývala v počátku procesu. Podle Babonneaua je nosila, aby chránila své soukromí. „Ale nastal okamžik, kdy si uvědomila, že už se dál nepotřebuje chránit. Už je nepotřebovala,“ vysvětlil právník.

Bez brýlí Gisèle Pelicotová dorazila i na vynesení verdiktu. A svého rozhodnutí zpřístupnit celý proces veřejnosti nelituje. Znovu vyjádřila podporu dalším obětem znásilnění a také přesvědčení, že společnost dokáže vytvořit budoucnost, ve které „muži a ženy dokážou žít vedle sebe v bezpečí a ve vzájemném respektu“.

Když odjížděla, tleskaly jí před soudní budovou v Avignonu stovky lidí.