Hlavní obsah

Komentář: Snad jednou taková „Sýrie“ smete i Putina

Foto: Profimedia.cz

Sýrie, 8. prosince 2024. Protivládní bojovníci slaví dobytí Damašku. Ilustrační fotografie

Jestli je syrský převrat něčemu podobný, pak alespoň zatím tomu, jak se relativně bezbolestně, hlavně ale překvapivě rychle a bez zásahu zvenčí před pětatřiceti lety zhroutily komunistické systémy ve střední a východní Evropě.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Blízký východ je část světa zjizvená neustálými zklamáními. Sotva se někde lidé nadechli, že by mohli žít, když už ne opravdu svobodněji, tak alespoň ne v neustálém strachu před režimními fízly nebo islamistickými hrdlořezy, hned přišel trest právě v podobě obludně krvavých represí. Případně v podobě nástupu sadistických otrokářů ohánějících se cynicky náboženstvím. Dobré zprávy tam většinou dopadnou zle.

Vyprávět by o tom mohli nejen samotní Syřané, když vzpomenou na rok 2011, kdy v zemi propukly protivládní protesty. Ale i jiní, například Carla del Ponteová, někdejší vyšetřovatelka zločinů spáchaných nad Syřany po onom roce. Na post zřízený OSN rezignovala v roce 2017, protože se nepodařilo vytvořit tribunál, který by formálně zahájil stíhání největších zločinců. Podobně tomu bylo v případě Balkánu nebo Rwandy, v nichž tato žena také vyšetřovala spáchaná zvěrstva.

Jakkoliv tedy toho měla Carla del Ponteová za sebou víc, Sýrie jí přesto otřásla. Nechápala, proč se mocnosti zdráhají tribunál zřídit. „Co jsem viděla v Sýrii, jsem nikdy nezaznamenala ve Rwandě nebo na Balkáně,“ prohlásila, když funkci na protest proti liknavosti členských států světové organizace složila. Rwandská genocida, připomeňme, přitom co do počtu obětí postupovala rychlejším tempem, než stíhali nacisté vyvražďovat Židy. Balkánské krutosti, zahrnující systematické znásilňování a vůbec všechno, pro co se vžil novotvar „etnické čistky“, šokovaly svět do té míry, že před nimi jen zavíral oči.

Mnozí Syřané, kteří dnes jásají v ulicích Damašku, Halabu a jinde, si jistě říkají, jestli to nedopadne stejně. Hlavně to ale zdůrazňují snad všichni, kteří se o Sýrii zajímají zvenčí. Co když se z triumfujících povstalců ve sportovních bundách znovu vyklubou podobní uzurpátoři, jako tam dosud byli všichni?

Je to obava namístě. Skrývá se v ní ale jedno nebezpečí. A sice že místo aby teď svobodný svět Sýrii pomohl, konkrétně třeba investicemi nebo velkorysostí ohledně minulosti povstaleckých šéfů zhruba podobně, jako byl schopen začít se jinak dívat na severoirské teroristy ještě před uzavřením Velkopáteční mírové dohody, bude tu zemi jen pozorovat zpovzdálí. A skepticky vyčkávat, jak vše dopadne. Případně se nanejvýš zajímat o to, jak co nejrychleji poslat domů všechny syrské uprchlíky.

Dost podobně tomu bylo v případě libyjského povstání v roce 2011. A co se stalo? Protikaddáfíovská revoluce, ponechána svému osudu, padla postupně v plen radikálům, kteří se v chaosu nejlíp zorientovali, a nakonec jen nahrála argumentům těch, kteří hlásají v zásadě rasistické teorie, že Arabové si nikdy nebudou umět sami vládnout. Natož se sžít s demokratickými principy.

Na syrské revoluci je přitom pozoruhodné, jak byla rychlá a v zásadě nenásilná, přestože ta země za posledních několik generací zažívala vlastně jen násilí. Celý režim zkolaboval jako domeček z karet.

Teď víme proč. Hizballáh ze země stáhl své bojovníky, protože je potřeboval v Libanonu. Rusové odletěli se svými stíhačkami nad Ukrajinu. Sankcemi a izraelskými údery oslabený Írán už neměl na to, aby zareagoval. A Turecko, které se s režimem Bašára Asada nedokázalo dohodnout na bezpečném návratu uprchlíků do země, dalo povstalcům zelenou, ať tedy dělají, jak chtějí.

Rebelové, z nichž mnozí mají za sebou temnou minulost, toho využili, a nakonec asi sami museli žasnout, jak snadno dosáhli svého. Když od toho člověk poodstoupí, vnucuje se mu chtě nechtě pomyšlení, jak by bylo skvělé, kdyby se jednou třeba také Rusové takto zbavili Vladimira Putina a celého jeho režimu.

Jestli je zkrátka syrský převrat něčemu podobný, pak alespoň zatím tomu, jak se relativně bezbolestně, hlavně ale překvapivě rychle a bez zásahu zvenčí zhroutily komunistické systémy ve střední a východní Evropě před pětatřiceti lety. A stejně jako bylo důležité, aby země okamžitě dostaly možnost se přeorientovat na Západ, je nutné, aby ve prospěch Sýrie vznikla mezinárodní koalice, ve které budou mít zastoupení i relativně rozumné blízkovýchodní země, třeba Katar, Emiráty nebo Turecko. To vše s cílem pomoci Syřanům udržet si tuhle nynější „sametovost“, aniž bychom od nich hned čekali, že se z jejich země přes noc stane výspa demokracie.

Postačí, když bude jejich nová vláda prostě jen pragmatická a rozumná. Stanou se vzorem. Hlavně ale noční můrou třeba právě pro Kreml. Pro něj bude nejhorší, pokud nynější hladká syrská revoluce neskončí krveprolitím a beznadějí.

Doporučované