Komentář: Válek navrhuje změny pro dobré časy. V těch ale nežijeme

Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek provedl prvním sněmovním čtením svůj stěžejní zákon. Přesněji řečeno novelu několika zákonů v čele s legislativním pilířem českého zdravotnictví, jímž je zákon o veřejném zdravotním pojištění neboli „osmačtyřicítka“ (zákon 48/1997 Sb.).

Je to asi nejrozsáhlejší změna zdravotnických zákonů, které se v tomto volebním období dočkáme. Obsahuje vícero hlavních témat. Z pacientského, řekněme „uživatelského“ hlediska bude důležitá úprava stomatologické péče. Novela by měla upravit přístup k základním službám zubařů, především „plombám“ poté, co vejde v platnost evropský zákaz amalgámu. Pro pacienty v příhraničních oblastech by mohlo být důležité i usnadnění přístupu k péči těsně za hranicemi republiky a odbourání administrativních překážek k její úhradě z veřejného pojištění.

Z hlediska zdravotnického systému jako celku a jeho udržitelnosti do budoucna má ale největší ambice jiná oblast - změny ve fondovém hospodaření zdravotních pojišťoven. A tady je těžké se zbavit dojmu, že Válkova klíčová novela je buď napsaná pro jinou dobu, anebo je jakýmsi druhým krokem, přičemž se jaksi zapomnělo na ten první.

Stručně připomeňme, že zdravotní pojišťovny rozdělují peníze, které dostanou z balíku vybraného pojistného, do několika vnitřních fondů. Nejdůležitější a největší je takzvaný základní fond, z nějž jsou hrazeny zdravotní služby. Dál má pojišťovna dnes k dispozici provozní fond, z nějž hradí svůj provoz, fond prevence, z nějž se platí všechny ty příspěvky na antikoncepci, plavání nebo dentální hygienu, a také rezervní fond, v němž je dohromady asi 6,5 miliardy korun pro strýčka Příhodu (podmínky čerpání z rezervního fondu definuje zákon). Pak jsou tu ještě sociální fond nebo fond majetku, ty můžeme klidně zanedbat.

Nejvíce se ministr Válek snaží prodávat změnu, která zdravotním pojišťovnám umožní nalít výrazně více peněz do svých fondů prevence. Dnes jí zákon umožňuje, zjednodušeně řečeno, poslat do tohoto fondu 0,5 procenta vybraného pojistného, po novele by to měla být až tři procenta, tedy šestkrát více. Pro představu, na účtech preventivních fondů všech zdravotních pojišťoven byl na konci října zůstatek ve výši necelých dvou miliard korun.

Válek změnu prezentuje tak, že pojišťovny budou mít více peněz na preventivní programy, jejichž čerpání bude podmíněno účastí na preventivních prohlídkách. To bude motivovat pacienty k lepší péči o své zdraví, čímž by mělo postupně dojít k úbytku některých chronických a civilizačních onemocnění, případně k jejich časnějšímu záchytu. A tedy nakonec i k poklesu nákladů na jejich léčbu, protože prevence je vždy levnější než léčba.

Na papíře taková obecná úvaha vcelku dává smysl, ale má to háčky. Tím největším jsou časové horizonty. Popsaný mechanismus může fungovat, ale jeho viditelný náběh ve zdraví Čechů i nákladech pojišťoven může trvat dlouhé roky, možná desetiletí. Naproti tomu problém finanční neudržitelnosti současného českého zdravotnictví buší na dveře právě teď a nejbližších letech bude stále naléhavější.

Zákon, který Válek přinesl do Sněmovny, sice umožňuje pojišťovnám zásadně navýšit fond prevence, ale pouze v případě, že je jejich hospodaření, shrnuté v takzvaných zdravotně pojistných plánech, vyrovnané. To se například největší pojišťovně VZP v příštím roce nepodaří. Její zdravotně pojistný plán na rok 2025 je navržen jako deficitní se schodkem 7,7 miliardy korun. Bude to třetí deficitní plán v řadě. Kdyby tedy zákon platil už dnes, VZP by svůj preventivní fond přifouknout nemohla.

Finanční situace zdravotních pojišťoven obecně není nejlepší. Náklady na zdravotní péči rostou rychleji než výběr pojistného a manévrovací prostor pojišťoven je stále menší. O finančních problémech Vojenské zdravotní pojišťovny se ví delší dobu, ale proti finančním problémům nejsou imunní ani ostatní hráči.

Ohánět se tím, že pojišťovny „mají na účtech 50 miliard“, což bohužel dělají nejen odboráři či neznalí politici, ale nezřídka i sám ministr Válek, je krátkozraké. Toto číslo totiž jednak nezohledňuje situaci jednotlivých pojišťoven, jednak kvůli složitému cash flow celého systému nepředstavuje skutečnou „rezervu“.

Navíc je potřeba si všimnout, že ačkoli tato částka působí impozantně, představuje necelou desetinu celkových ročních nákladů na zdravotní péči, navíc v čase postupně klesá. Na konci října roku 2022 měly pojišťovny na všech účtech dohromady zůstatek 56 miliard, o dva roky později (zatím poslední číslo) je to 48 miliard. A to je jen nominální vyjádření. Vyjádřeno poměrem k celkovým nákladům na zdravotní péči v daném roce klesl celkový říjnový zůstatek z 13 na 9,6 procenta.

Zjednodušeně řečeno Válkův návrh umožňuje pojišťovnám velkoryseji investovat do prevence přebytky, které ovšem v současné době nemají. Navíc návrh po pojišťovnách vyžaduje, aby zřídily nový fond a převzaly od ministerstva financování rezidenčních míst pro začínající lékaře a také financování Ústavu zdravotnických informací a statistiky, jemuž postupně vyschnou evropské fondy, které jej v posledních letech živily.

Ještě jednodušeji řečeno, novela klíčových zdravotnických zákonů klade na zdravotní pojišťovny zvýšené finanční nároky, aniž by jim jakkoli pomohla s příjmy. Proto návrh působí jako z jiné doby. Případně by dávalo smysl, kdyby mu předcházely změny, které by pojišťovnám umožnily pružněji řídit své příjmy i výdaje.

Novelu nepochybně čeká ještě příval poslanecké kreativity v podobě pozměňovacích návrhů, těžko odhadovat, jak bude výsledná úprava nakonec vypadat. V navržené podobě ale – přes přívětivé dílčí změny – bohužel návrh nijak neřeší systémové problémy českého zdravotnictví.