Není lehké dostat Afričana do Evropy. Co ukázal plzeňský případ Adu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Říká o sobě, že je fotbalovým trenérem s přesahem. Miloslav Brožek má dobrodružnou povahu. Letos oslavil padesátku a pořád ho to táhne do Afriky, za fotbalem, za příběhy. Hlavně do Nigérie, kde skautoval talenty i pro Slavii. Dobře ví, jak složitá bývá byrokracie a vízové požadavky, kvůli kterým se například musela do Ghany vrátit v podzimní sezoně plzeňská útočná hvězda Prince Adu.

„Uspíšit se to příliš nedá,“ vypráví současný kouč druholigového béčka Olomouce, který vedl také Opavu či Táborsko a asistenta dělal i jemenské reprezentaci.

Jsou problémy s vízem u afrických fotbalistů typické, nebo se liší případ od případu, národ od národu?

Je to případ od případu složité. Vízová agenda je náročná u každého cizince mimo Evropskou unii, mimo Schengen. Zesílené je to u států, kde se zvažují ještě bezpečnostní rizika. Například Nigérie do toho spadá v nejvyšší kategorii. Dostat tam správná víza v krátkém časovém horizontu nejde. Je potřeba vízovou povinnost správně uchopit administrativně a dostát všech lhůt, které tam jsou. Je tam pořadník na žádosti, na rozhovory a pak lhůty daných ambasád rozhodnout. Je to individuální. Nigerijce řeší ambasáda v Abudže. Pro Ghanu a okolní státy je v Accře, zastupitelství je také v Dakaru.

Na veřejnost může případ Adua působit i tak, že Plzeň něco promeškala a kvůli byrokracii přišla na konci podzimní části o ofenzivní eso. Vážně se nedá podobným problémům s vízem předcházet?

Často se u fanoušků setkávám s nevolí, že hráči musí odjet zpátky kvůli vízu, ale je to naprosto běžná záležitost. Dneska klub nic nepodcení. Spíš jde o to, kdy bylo žádáno a jak je to posuzováno. Není lehké sem dostat afrického hráče. Je potřeba mít trpělivost a neztrácet čas.

Vybavíte si podobný případ, kdy hráč musel zpátky z Česka do rodné země kvůli vízu?

Pamatuji si před deseti lety na vízovou povinnost Ibrahima Traorého v Táborsku. Ibra půl roku nebyl v České republice, jeho kariéra se zabrzdila a rozjížděla se pozvolně. Nebyl jsem u toho, ale jeho problémy s vízy byly legendární i na úrovni druhé ligy. A dotáhl to daleko, nakonec se prosadil. Dneska mají kluby na tuto agendu najaté lidi, kteří ji dobře znají. Jenže je to prostě individuální.

Africkou cestu jste měl na starosti ve Slavii, která od ní postupně upustila. Je to dáno právě i byrokratickými složitostmi, kvůli kterým je pro africké hráče těžké sem přicestovat s nejužší rodinou?

Myslím si, že pro Slavii to byl takový startup. Jedna z cest, kterou vyzkoušela. Těch cest je mnoho. Slavia nabrala spoustu zkušeností a teď optimalizuje svůj postoj k tomu, odkud a jak vybírat hráče. Byla to čistě věc zkušeností. Dneska to mají výborně zmáknuté, vědí, co chtějí dělat. To neznamená, že to chtějí bez Afričanů, ale určitě strategicky posuzují míru, jak se jim to vyplatí, aby to mělo racionální základ. Dospěli k nějakému strategickému rozhodnutí, jak na to. Po covidu nastal obrovský boom afrických hráčů plošně v naší lize.

Můžeme zůstat u Olomouce. V ligovém A-týmu má Nigerijce Muritalu s Delem, další dva jsou ve druholigovém béčku, které trénujete. Mimochodem, nekončí jim vízová povinnost?

Myslím, že nemáme nikoho s problémy s vízem a spíš řešíme sportovní stránku.

A ta je?

Každý Afričan je individuální příběh. Osobně bych řekl, že jsem v průměru spokojenosti, dokážu si to představit ještě lepší i z hlediska potenciálu těch hráčů. Musí se s nimi pracovat, aby se z nich vytáhlo maximum. Věřím, že hráči, kteří tady jsou, potenciál mají na první ligu.

Například Moses Amasi?

Třeba Moses. Je to stále mladý hráč, který má před sebou cestu ještě v aklimatizaci na profesionální úrovni, ale má velký talent. Pokud bude pokračovat v růstu, určitě se brzy podívá do ligy.

Jde od Olomouce o cílený africký směr, nebo jen příležitost?

V Olomouci žádná africká cesta není, je to spíš o tom nezaspat dobu a být přípraven případně nějakého černocha vzít, ale tady je velmi kvalitní vlastní akademie, která by se měla pouze doplnit o cizince.

Vy jste etabloval v Česku mnoho afrických fotbalistů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Abdallaha Simu, Cheicka Condého, Muhameda Tijaniho, Modoua N'Diayeho nebo Kamsa Maru, takže dokážete i v tomto Sigmě pomoct…

To je pravda, ale nešel jsem do Olomouce s vidinou rozjet africkou cestu. Důvod byl úplně jiný.

Na jakého afrického hráče nejraději vzpomínáte?

Vzpomínám na desítky hráčů, kteří mě oslovili svým charakterem. Sima je nejvýraznější, Conde je fantastický. Pravdou je, že někteří se tady neprosadili, třeba právě kvůli vízům, nebo nedostatečném zájmu klubu i odjeli. Byť byli skvěle nastavení, prostor už nedostali. I na ně vzpomínám, protože mě lidsky hodně oslovili. Mám rád, když přijde černoch, má respekt k našemu prostředí a je pracovitý, dobře nastavený. To mi potom dává smysl podat pomocnou ruku. Takových hráčů tady bylo hodně, ale i těch druhých…

V srdci vám zůstávají také vzpomínky na Afriku?

Afrika je skvělá hlavně lidská zkušenost, vidíte kolem sebe úplně jiný svět. Každý, kdo projde subsaharskou Afrikou, tak si musí vážit prostředí, které tady máme. Pro adaptaci afrických hráčů je lepší, když jim rozumíte. Ne všechno chápete, ale snažíte se to vidět jejich očima. Snažíte se to posuzovat podle prostředí, ze kterého přišli, protože i tam jsou obrovské sociální rozdíly v hráčích, kteří se dostávají do Evropy. Díky tomu se jim formuje osobnost. Nehledáte jen výborný talent, ale i charakterního hráče. Osobnost, která se dokáže tady rychle adaptovat. Viděl jsem spoustu hráčů, kteří jsou sice talentovaní, ale osobnostně to tady nezvládali. Jejich adaptace byla velmi složitá.

Převládá u afrických fotbalistů motivace pomoc s tíživou finanční situací rodině?

Obecně ano, ale poslední dobou trošku postrádám hladovost hráčů ukázat se a jít si za tím, protože skautingových programů je už tam tolik, že oni to berou často z pohledu: Když si mě nevybere tenhle, vybere si mě někdo jiný. Dneska už je tam nabízení hráčů přebujelé, ale to se někde zastaví. Není to perpetuum mobile, nehledě na to, že pořizovací ceny rostou. Na začátku jste mohli koupit afrického hráče za relativně nízké náklady, i když to bylo složité administrativně, ale mohlo se dosáhnout velkých výsledků. Mění se to tak, jako se to změnilo v Brazílii a jiných destinacích, které byly zajímavé. Uvidíme, kam se to bude vyvíjet. Teď je ještě šance získat velmi kvalitního hráče z Afriky, pokud ale máte dobré partnery, víte, kam jedete a dokážete dobře zacílit.

Tyto kontakty jste si vybudoval.

Základním stavebním kamenem pro úspěšnou spolupráci především v Nigérii je agent Daniel Smejkal a jeho společnost IFM-M, která mi tam otevřela dveře.

Nechybí vám skauting a dobrodružné výpravy po Africe?

Jsem trenér, který měl vždycky přesah do managementu, do řízení klubu. Jsem takový trenér s přesahem, což mi někdy ubližuje, že se jako trenér zabývám věcmi, kterými bych nemusel. Je to otázka. Mám rád, když to vidím z komplexního pohledu potřeb klubu a týmu. Vždycky se snažím v tomto být klubu nápomocen, pokud těch zkušeností chce využít.

Už jste od sportovního manažera Sigmy Ladislava Mináře dostal letenky do Afriky s úkolem přivést Sigmě posilu?

Už jsme tam byli s kolegou na podzim, řešili jsme to a uvidíme, jaký z toho bude výstup.

Takže váš přesah trvá.

Asi bude i nadále. Otázkou je, jestli do budoucna otevřou i další trhy. Mám rád, když je ta práce zajímavá.

Dostupných talentů je v Africe pro českou ligu stále dost?

Možností je dost, ale už musíte jít do kvantity. Dají se tam pořád sehnat velmi kvalitní hráči. Ideální je mít je co nejdřív, tedy v mladém věku. A v co největší kvalitě nejen sportovní, ale i lidské. To je velká výzva, na kterou se každý dívá jinak. Už sem přichází i hráči, kterým je čtyřiadvacet, ještě jsou zajímaví i pro transferový potenciál a pomohou také sportovně. Zabývám se hlavně hráči, kterým je sedmnáct, osmnáct let.

Chytil vás některý jejich příběh za srdce?

Určitě. Do Slavie jsme svého času přiváděli Mohameda Omaru, který pocházel ze severu ze silně náboženské oblasti, která je ovládaná ještě Boko Haram (islamistická povstalecká skupina operující na území Nigérie, Čadu, Nigeru a Kamerunu, jejímž cílem je z Nigérie vytvořit muslimský stát). Přes složité výběry se dostal až do Slavie, to rezonovalo i v Nigérii, že hráč z takto nebezpečné oblasti se dostal do Evropy.

Byly v Africe chvíle, kdy jste si připadal v nebezpečí?

Musíte být otrlý. Jsem dobrodružné povahy. Kdybych nebyl a měl větší pud sebezáchovy, tak bych tam asi nejezdil. Na začátku, ne že bych byl vyjukaný, ale bylo to na žaludek docela těžké. I tam jste v bublině, protože vás chrání a nedostane se na vás úplně ta syrová Afrika, ale vidíte ji a to na vás zanechá nějakou stopu.

Očekávají Afričané automaticky od cizinců finanční pomoc?

Je to tam cítit. Někdo to tam šéfuje, stará se o vás, ale lidé kolem stejně přijdou a říkají: Nedal bys mi peníze na to a na to? To je běžné. Vždycky se tam snažím vozit především merch klubu, kde momentálně jsem. Rozdal jsem už spoustu dresů, kopaček, míčů a všech možných upomínkových předmětů. I za to jsou vděční. Vezu tam toho poměrně dost, abych uspokojil své okolí.

Vidět radost dětí, jak si nazouvají své první kopačky, musí být hezké.

Jak jsme lidi tam poznali, jsou velmi dobří. Ale bojují o svůj život, o všechno, co jim může nabídnout. Právě proto si je potřeba vážit toho, co máme tady.

Kam se rád vracíte?

Především je to práce. Takže se rád vracím tam, kde jsem viděl kvalitní hráče a zabezpečení je takové, že to můžete zrealizovat od prvního do posledního bodu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to znamená od vyskautování až po přivezení hráče s vědomím, že na té cestě se vám nic nestane. A toho, co se vám může stát, je hodně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba špatný věk hráče, skrytá zranění, která nemůžete odhalit, administrativní problémy, tlaky africké strany. Proto musíte mít zkušenost a silného afrického partnera, aby tohle všechno odboural a garantoval vám, že to, co vám nabízí, je prověřené a tyto všechny věci nenastanou. To jsme odbourali a musím zaklepat, že zpravidla se to už nestává.

Věk u afrických hráčů je téma. Případů, kdy měli ve skutečnosti o dost roků víc než formálně na papíře, je hodně. Měl jste někdy takové pochybnosti?

Setkal jsem se s tím. Viděl jsem rukou napsané dva rodné listy, které byly od sebe dva roky, ale byly napsané úplně stejně. Tak jsem se ptal: To mi chcete říct, že to psala stejná osoba u dvou hráčů po dvou letech? Za tu dobu se tam setkáte s různými věcmi. Ale s partnery, se kterými spolupracujeme dlouhodobě, se to nestává. Jsou tam velké rozdíly v tom, kdo vám co nabízí. Často se stává, že hráči jsou naopak postaršení, protože v šestnácti už mají takovou kvalitu, že už by je chtěl někdo do Evropy. Tak si nechají udělat pas o dva roky staršího, aby vůbec mohli letět. Je tam tlak na to, aby odešli co nejrychleji.

Jedna věc je dostat afrického hráče do Evropy a druhá ho aklimatizovat v odlišné kultuře. Vybavuji si, jak bývalý ředitel Sigmy Jiří Kubíček líčil, že nigerijští bratři Paschal a Martins Ekwuemovi dělali v bytě různé rituály i pochutiny, jejichž specifickou vůni dlouho nešlo vyvětrat.

I na takové kulturní rozdíly jsem narazil mockrát. Je to také o tom, jaké hráče vybíráte, jak jsou ochotni se přispůsobit žít trochu ten náš život. A další věc je vzdělání těch hráčů. Zpravidla jsou nepolíbení školou, jen málo z nich má základní vzdělání.