Merkelová vzpomíná: Ponižování od Trumpa, Putinovy psychohry, nátlak Stasi

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tři roky o ní takřka nebylo slyšet. Angela Merkelová se po odchodu z kancléřství na veřejná pódia vrací jen výjimečně a neochotně; třeba kvůli pohřbu svého politického souputníka Wolfganga Schäubleho.

Teď je vše jinak. Velkolepý křest memoárů, které nesou název Svoboda a které vycházejí i v Česku, doprovází účast v televizní talkshow i tour po dalších městech. A žena, která tak nerada dávala rozhovory, poskytla interview magazínu Spiegel i BBC. Sedmdesátiletá politická důchodkyně se do propagace vlastních pamětí pustila se stejnou pílí, která jí dříve pomáhala deklasovat politické protivníky.

A ještě jedno zůstává stejné: bývalá kancléřka říká jen to, co chce.

Aktivní členství budoucí kancléřky v mládežnických organizacích komunistického režimu. Cesta na politický Olymp lemovaná oběťmi jejích obratných intrik. Odchod, či spíše úprk Německa od jaderné energie. Otevření dveří uprchlíkům i Putinově politice ve východní Evropě. Tato a další kritikou stíhaná rozhodnutí vykládá Merkelová ze svého úhlu pohledu, důkladně a systematicky. Zároveň využívá trik, který jí dobře sloužil v politice: nejbolavější místa pečlivě ovinuje obvazem mlčení.

Mistrovsky tuto metodu předvádí hned na začátku knihy, když mlhavými slovy o „pocitu poslání“ opisuje těžko pochopitelné rozhodnutí svého otce Horsta Kasnera. Evangelický pastor, přezdívaný kvůli svým levicovým postojům „rudý Kasner“, v roce 1954 přesídlil svou rodinu, včetně šestitýdenní Angely, ze Západního do Východního Německa, z pozvolna rozkvétající demokracie do diktatury. Merkelová mluví o represích, které právě tehdy v NDR zuřily, a o kterých Kasner musel vědět. A pak jen stroze dodává: do stavby berlínské zdi (1961) jsme se „s rodiči v novém prostředí zabydleli“.

O moc sdílnější není ani ohledně vplynutí pozdější pravicové političky do FDJ, východoněmecké obdoby československého Svazu socialistické mládeže, kde se z ní stala kulturní funkcionářka. „Mohli jsme si objednávat zvýhodněné vstupenky do divadel. Organizování společných aktivit mě bavilo už jako malou,“ píše Merkelová.

Vnitřní pnutí? Pochybnosti ženy, která podle vlastních slov nevěřila v budoucnost socialistické vlasti? O tom nám Merkelová neprozrazuje takřka nic.

Zároveň ale patří líčení atmosféry jejích životních začátků k těm nejpoutavějším pasážím knihy: drobná zápolení s malichernou idiocií východoněmeckého režimu, pokus o rekrutování ze strany východoněmecké tajné policie Stasi, epizoda, kdy se z budoucí hlavy vlády na čas stala squaterka.

To vše z hlediska českého čtenáře koření četné kontakty Merkelové s tehdejším Československem. Snad o nikom nemluví Merkelová ve svých pamětech s takovým obdivem jako o Rudolfu Zahradníkovi, svém nadřízeném z doby studijního pobytu v Praze a někdejšímu šéfovi Akademie věd.

Srdce patriota může potěšit i pasáž, kde Merkelová poučuje evropské státníky pomocí citátů z Karla Čapka.

Jedno paměti bývalé kancléřky bez obalu potvrzují: cestu vzhůru si po pádu zdi a vstupu do politiky probojovávala obklopena semknutou skupinou loajálních žen, kterým se v berlínských kuloárech říkalo „dívčí tábor“. Německem ve výsledku spíše než jedna silná žena hýbalo trio Merkelová-Baumannová-Christiansenová.

Dlouholetá šéfka její kanceláře Beate Baumannová je dokonce oficiální spoluautorkou kancléřčiných pamětí. Třetí do trojice, Evu Christiansenovou, ženu s pověstí mediální kouzelnice, Merkelová mimo jiné uvádí jako hybatelku nápadu, jak přes média zaútočit na do té doby nedotknutelného Helmuta Kohla.

S muži to měla od začátku složitější. „Poznala jsem dvě výhody, které mají mnozí muži v politice oproti ženám: tělesnou výšku a tón hlasu,“ píše Merkelová o svých politických začátcích. Ženu, vysokou pouhých 165 centimetrů, která musel s lektory pracovat na tom, aby její vlastní hlas ve chvílích vzrušení nervózně nepřeskakoval, řada jejích hřmotnějších protivníků ponižovala a podceňovala. Často však odešli poraženi.

Nejen Helmut Kohl, který Merkelové podle jejích vzpomínek automaticky tykal, ponižoval ji na jednání vlády a zvlášť se netajil tím, že její hlavní kvalifikacích byla v jeho očích skutečnost, že se jednalo o ženu z bývalé NDR.

Platí to i o Gerhardu Schröderovi, který ještě po prohraných volbách sebevědomě prohlašoval, že Merkelová nikdy vládu nesestaví a kancléřkou se nestane.

A platí to konečně i o současném horkém favoritovi na post kancléře, o Friedrichu Merzovi, kterého Merkelová krátce po přelomu století vyšachovala z klíčových pozic a přiměla dokonce k dočasnému odchodu z politiky.

Celkově Merkelová sama sebe portrétuje jako političku ochotnou k neustálému hledání kompromisů, ale také ženu mimořádně cílevědomou a ambiciózní. Chci být kancléřkou, a chci jí být teď, odpovídá sama sobě v klíčovém vnitřním dialogu knihy.

Byly to okamžiky, které svého času udělaly z Merkelové v očích Čechů nejvíce nenáviděného světového státníka. Kvůli tzv. „otevření hranic“ uprchlické vlně v září 2015 měla být dokonce nebezpečnější než Vladimir Putin.

V českých čtenářích by její verze těchto událostí snad mohla zviklat tvrdošíjně přežívající mýtus o „pozvání“ migrantů do Německa. Lehce provinilý tón je ale znát z řádků o tom, jak Merkelovou zaskočila bouřlivá reakce na její spontánní selfie s uprchlíkem, které vzápětí oběhlo svět. Zdá se, že dnes už by si na sílu podobných obrazů dala větší pozor.

Až absurdně ale vyznívá další poučení, které si kancléřka z uprchlické krize vzala: „Ti, kteří vnaší zemi nemohou zůstat, ji musí opět opustit. Stát to musí vynutit.“

Jako by při psaní na okamžik zapomněla, že právě ona stála v čele onoho státu a že za její vlády odsouvání odmítnutých běženců katastrofálně selhávalo.

„Persilscheine“, persilová potvrzení. Tak se v období denacifikace v narážce na populární značku pracího prášku říkalo dobrozdáním, kterými se němečtí občané navzájem očišťovali v očích okupační správy.

Něco jako Persilschein sepsala Merkelová tam, kde mluví o své politice vůči Rusku a Vladimiru Putinovi. Větší než malé množství sebereflexe by čtenář hledal marně.

Obhajuje plynovod Nord Stream 2 spojující po mořském dně ruské a německé území. To, co dnes experti popisují jako Putinovu geopolitickou zbraň, vidí Merkelová dodnes jako rozumný ekonomický projekt. Za odporem vůči němu prý stály zájmy amerických těžařů. Odklon od závislosti na ruském plynu by byl podle ní ve své době příliš drahý –⁠⁠⁠ jako by nakonec Německo nezaplatilo mnohem vyšší účet za řešení energetické krize po ruském otevřeném vpádu na Ukrajinu.

Neustálým tlakem ze strany Putina Merkelová obhajuje své rozhodnutí zablokovat Ukrajině a Gruzii na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 status kandidátských zemí. Putin prý hrozil: pokud se Ukrajina s Gruzií vydají směrem k členství, může to znamenat válku.

Merkelová se zřejmě dodnes cítí jako garant vratkého příměří s Ruskem. „Nebudeš věčně kancléřkou, a pak (Ukrajina a Gruzie) vstoupí do NATO. A já tomu chci zabránit,“ řekl jí údajně Putin mezi čtyřma očima.

Svým způsobem tuto výhružku naplnil: otevřenou válku proti Ukrajině rozpoutal pouhých šest týdnů poté, co Merkelová opustila svůj úřad.

Měla její politika ústupků vůči Rusku smysl? Oddálila Merkelová válku, nebo ji otevřela dveře ochotou nechat se zastrašit, a naopak neochotou postavit na nohy německou armádu a evropskou obranyschopnost? Jestliže by zřeknutí se závislosti na ruském plynu bylo drahé v době její vlády, nebylo ve výsledku o to dražší po vypuknutí války? Otázky, které si dlouholetá předsedkyně německé vlády v pamětech ani neklade, natož aby nacházela odpovědi.

Na většině stránek z knihy promlouvá typická Merkelová: solidní, systematická, slušná. Své protivníky nepomlouvá, nemstí se. A když, tak mlčením – jako v případě šéfa FDP Christiana Lindnera, ke kterému cítila čiré pohrdání. Jeho jméno v pamětech zazní jedinkrát, přestože patří ke klíčovým figurám německé politiky posledních let.

Výjimku však Merkelová dělá v případě někdejšího (a budoucího) amerického prezidenta Donalda Trumpa. Z popisu jejich prvního setkání čiší prohlubující se zoufalství. „Hovořili jsme na dvou různých úrovních, Trump na emocionální, já na věcné. Pokud někdy věnoval mým argumentům pozornost, tak jen proto, aby z nich vygeneroval nové výčitky.“

Trump se prý také zajímal o její vztah k Putinovi. „Ruský prezident ho zjevně fascinoval. V následujících letech jsem získala dojem, že ho uchvacují politici s autokratickými a diktátorskými sklony.“ Z Washingtonu odjížděla s dojmem, že „s Trumpem nebude možné spolupracovat na propojeném světě“.

Milovníky zákulisních pikantností Merkelová přes seriózní tón přece jen několikrát potěší.

Třeba vysvětlením, jak vznikla její záliba v kalhotových kostýmech. Nebo genezí legendární věty „To zvládneme“ –⁠⁠⁠ kterou jí, jak si posteskne, veřejnost tolikrát „omlátila o hlavu“. Záhadné záchvaty třasu na veřejnosti, které ji na závěr kariéry několikrát postihly, vysvětluje nervovým vypětím po smrti matky.

Celkově memoáry ale vyznívají především jako pokus podepřít drolící se fasádu jejího politického odkazu. Na ten útočí neblahé důsledky ruské i uprchlické politiky, prohlubující se závislost na Číně i neochota pustit se do reforem, které by německé hospodářství posunuly do 21. století.

Poté, co ukončí tour na podporu svých pamětí, stáhne se patrně bývalá dominantní politička světa zpět do izolace svého bytu na břehu Sprévy. Rady svým následníkům rozdává zřídka. I proto, že je o ně zřídka žádána.