Drzý nadporučík řekl premiérovi větu, která změnila zásah proti teroristům

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Prezentace speciální jednotky české armády v Prostějově měla dát před 22 lety důkaz, že zdejší vojáci jsou už schopni obstát i v těžké bojové misi, jakou je operace u horské jeskynní pevnosti al-Káidy známé jako Tora Bora.

Ale nedala. Původně natěšený premiér Vladimír Špidla odjížděl od elitního útvaru rozčarovaný a ministr obrany Jaroslav Tvrdík byl naštvaný na nejvyšší možnou míru.

Všechno jim „zkazil“ nadporučík David Franta, absolvent Královské vojenské akademie v Sandhurstu a elitního kurzu US Army Ranger. Když totiž premiér Špidla na závěr prezentace položil víceméně řečnickou otázku – Jste na odjezd do Afghánistánu připraveni? –, přihlásil se nadporučík o slovo a řekl něco, s čím nikdo nepočítal: „Ne, pane premiére, nejsme připraveni!“

A když se Špidla zeptal, kdo další si to myslí, zvedla ruce většina nastoupených vojáků. V přítomných funkcionářích by se krve nedořezal a David Franta po letech přiznává, že ani pro něho to nebylo jednoduché. „Ty jsi tu skončil!“ řekl mu jeho nadřízený.

Jenomže drzý nadporučík měl důvod promluvit. „V některých případech byla příprava jenom naoko, fejkovalo se. Spousta věcí mě přiváděla k pochybnostem, že není něco v pořádku. A jak jsem byl všeho plný, tak jsem to řekl,“ vysvětluje po letech.

A protože i ministr Tvrdík jeho varování akceptoval, v Prostějově se začaly dít věci. David Franta u „speciálů“ neskončil, jeho věta však stála ještě ten večer místo velitele útvaru. Mise k Tora Bora – do operace spojenců Enduring Freedom (Trvalá svoboda) – byla o dva roky odložena a dnes pamětníci říkají, že tato historka změnila k lepšímu i českou armádu.

Tehdejší kverulant David Franta si dodnes myslí, že mu někteří lidé starou troufalost nikdy nezapomněli.

„Ale když si uvědomím, že naše první afghánská mise v roce 2004 byla díky tomu mnohem lépe připravena a že i třeba kvůli tomu jsme se z ní vrátili všichni v pořádku domů, bylo správné, že jsem se ozval,“ shrnuje výsledek první bojové mise české armády, od níž uplynulo 20 let.

Také historik Eduard Stehlík, který o první bojové akci české armády od druhé světové války připravil knihu s titulem „601. na Tora Bora. Zrození moderních českých speciálních sil“, Frantův tehdejší postoj oceňuje.

„Byla to od něj dodnes nedoceněná odvaha, která odstartovala rozsáhlé změny v přípravě speciálních sil a poté i armády. Pro speciální síly to byl zlomový okamžik. Nebýt Franty a jeho odvahy, ale i kroků ministra Tvrdíka, který výhrady pochopil, mohla ta mise skončit obrovským průšvihem a možná i ztrátou lidských životů,“ říká Stehlík.

Pouhá věta „Nejsme připraveni“ však podle Stehlíka odstartovala i dlouhou řadu změn, které proměnily prostějovské speciální síly k nepoznání. Do čela útvaru byl jmenován Ondrej Páleník (známý z pozdějšího případu kolem Úřadu vlády), jemuž se podařilo přemluvit k návratu Karla Řehku a Milana Kovandu (figuroval také v kauze Úřadu vlády), kteří – ač špičkoví důstojníci – museli předtím od jednotky odejít.

„A všem začalo peklo,“ vzpomíná ve Stehlíkově publikaci na přípravu první české bojové mise Karel Řehka, který se stal Páleníkovým zástupcem. „Denně jsem makal minimálně 18 hodin. Vlastně jsem jen přecházel z kanceláře do postele a zpět. Ke své hrůze jsem totiž zjistil, že na afghánskou misi není připravené vůbec nic.“

S kolegou Miroslavem Feixem dával dohromady celý systém reálného plánování a tvrdého výcviku na speciální průzkum nebo na úderné akce malého rozsahu v těžko přístupných horách na hranicích mezi Afghánistánem a Pákistánem. A to v místech, kde se jen nedlouho předtím skrýval Usáma bin Ládin, strůjce teroristických útoků na USA.

Bojové úkoly, s nimiž Češi odjížděli do Afghánistánu, lze shrnout do jedné věty: Chyť, anebo zabij! Operovali totiž v sestavě Američanů, pro něž zajišťovali informace, zda přes hranice přecházejí povstalci z Pákistánu či zda nepřepravují zbraně či jiný materiál do Afghánistánu.

Páleníkovi vojáci proto působili ve velmi odlehlých místech, hluboko na území protivníka v nadmořských výškách přes 4000 metrů s propastně rozdílnými denními a nočními teplotami. „A široko daleko žádná podpora, vůbec nic,“ dodává Karel Řehka.

Podobné bojové operace si podle Milana Kovandy nedokázal do té doby nikdo z českých vojáků ani představit.

Eduard Stehlík k tomu poznamenává, že toho, co Češi Američanům dodali, nebylo málo. „Díky informacím od místních obyvatel pak byla například rozprášena velmi úspěšná buňka výrobců nástražných výbušných kompletů či sebevražedných vest,“ říká vojenský historik, který se sice stal ředitelem Památníku Lidice, ale i tak se nadále československým a českým vojenským dějinám systematicky věnuje.

Ze Stehlíkovy knihy plyne, že kromě velkých změn v armádě dala první zahraniční bojová mise českým vojákům obrovské zkušenosti. Například tu, nakolik specifický a rozporuplný Afghánistán – či jakýkoli jiný asymetrický konflikt – může být.

O tom je Stehlíkem zmíněná historka, jak české vojáky při pobytu v Ghizábu pozval tamní starosta na oběd.

Hostina překonala veškerá očekávání. „Jakmile jsme se posadili a spustila se konverzace, začalo se nosit jídlo,“ vybavuje si David Franta. „Podlouhlé mísy s luxusní rýží, klíčky a velmi chutným skopovým masem. A k tomu něco jako náš švestkový kompot. Chuťově bylo jídlo naprosto famózní.“

Češi však netušili, že místní představitelé, s nimiž uvolněně konverzovali, jsou zároveň členy al-Káidy a Tálibánu. Upozornili je na to dva dny poté Američané z Navy SEALs, když jim přehráli komunikaci místního Tálibánu, kterou zachytili.

„Dlouho jsme mlčeli, ale teď je potřeba, abychom opět promluvili, aby se ukázala naše síla. V noci na ně zaútočíme,“ znělo z nahrávky. A do toho se ozval hlas výše postaveného tálibánce: „Ne, na ty útočit nebudeme, to jsou Češi, to jsou naši přátelé, ti tady mým lidem pomáhají.“

Další nabytou zkušeností z afghánské mise bylo, že je důležité mít i v bojových situacích adrenalin pod kontrolou, a to bez ohledu na obrovský stres a únavu.

Šlo o situaci, kdy Češi spatřili vysoko v horách obsazených nepřítelem početnou skupinu dobře vyzbrojených mužů, a jak připomíná tehdejší velitel bojové skupiny Tomáš Skácel, „byli připraveni je zaříznout“. Ale i když už odstřelovač v týmovém rádiu hlásil – „Blíží se k nám, žádám o povolení“ –, povolení nepřicházelo.

A bylo to dobře. „Šlo o skupinu amerických zpravodajců, kteří přecházeli do Pákistánu, kde měli práci. Češi je měli celou tu dobu na mušce,“ potvrzuje historik Stehlík situaci, za niž Čechy ocenil i velitel úkolového uskupení speciálních sil v Afghánistánu plukovník Walter Herd. „Odolali pokušení zahájit na neznámé ozbrojence ihned palbu, spojili se s mým velitelstvím a požádali o vyloučení pohybu přátelských jednotek v jejich oblasti. Vysokou taktickou kázní tak zabránili obrovské tragédii,“ uvedl.

V obráceném gardu pak Češi to samé zažili při setkání s bitevním vrtulníkem AH-64 Apache.

„Pilot si nás v těch kopcích všiml, a tak se na nás letěl zblízka podívat, co jsme vlastně zač,“ vzpomíná ve Stehlíkově knize Radek Kudela, dnes vrchní praporčík 601. skupiny speciálních sil. „Náš odstřelovač, tehdy už slušně zarostlý plnovousem, se postavil, držel odstřelovačku, na sobě maskáče. Amík mohl jen těžko poznat, odkud je. A před naším klukem visel ten vrtulník s plnou výzbrojí. Pilot zjevně přemýšlel, koho má vlastně před sebou. Zda jde o koaličního vojáka, či tálibánce. Nakonec si ale přes rádio ověřil, že v té oblasti působíme, a odletěl.“

Jak byla mise pro českou armádu důležitá a jak ji ovlivnila, ukazuje výčet jejích veteránů. Někdejší poručíci, nadporučíci či kapitáni válčící před 20 lety v Afghánistánu, dnes zastávají významné armádní posty.

Někdejší nadporučík David Franta působí na velitelství pozemních sil, Karel Řehka je náčelníkem generálního štábu, Miroslav Feix je ředitelem sekce plánování schopností na Ministerstvu obrany, v čele velitelství výcviku Vojenské akademie ve Vyškově stojí Ladislav Rebilas.

Totéž se týká i ředitele Ředitelství speciálních sil Miroslava Hofírka, který v Afghánistánu patřil do bojové skupiny, která si vysloužila přezdívku „žíznivá patrola“. Pátrala v horách po palebných stanovištích Tálibánu.

„Ta patrola byla snad od začátku prokletá,“ vypráví Miroslav Hofírek. „Jeden z našich se tehdy přehřál a šel absolutně do kytek, takže jsme mu museli podat velké množství tekutin, aby se vzpamatoval. Pak nám prasklo několik camelbaků, čímž se naše zásoba vody zredukovala na polovinu,“ popisuje další tvrdě nabytou zkušenost z afghánské mise.

Mužům v jednotce se pak v dalších dnech „podařilo“ neprozřetelně odčerpat i další zásoby vody, takže v kritické situaci nezbylo než dát dohromady všechny zbylé zásoby vody v jednotce a přerozdělit je.

„Už na první pohled však bylo zjevné, že je to naprostá bída,“ říká Miroslav Hofírek, podle něhož s přibývajícími dny začala akce kvůli nedostatku vody připomínat boj o holé přežití.

„Voda docházela, byla na příděl, a to jen v doušcích,“ připojuje další veterán Radek Kudela. „Někteří se pokusili pít infuzní sety, ale ty byly hrozně slané, jiní zkusili ze zoufalství pít vlastní moč. Tak moc to už bylo na hraně.“

Odchod mezinárodních sil z Afghánistánu většinu veteránů frustroval – jak uvádí historik Stehlík, který s řadou z nich, a to i s Američany, mluvil.

„Často to chápou tak, že jejich kamarádi tam zahynuli zcela zbytečně. Že se ničeho nedosáhlo. A já jim rozumím,“ říká.

„Byl to zkrátka neodpustitelný úprk, který zasadil těžkou ránu prestiži i spolehlivosti západních států,“ soudí Eduard Stehlík, který si dokonce myslí, že ústup Západu z Afghánistánu si Vladimir Putin vyložil jako slabost a dostal kuráž vpadnout na Ukrajinu.