Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Chceme stát zjednodušit, spíš ty úřady rušit. Já osobně bych třeba zrušil Ministerstvo školství,“ řekl pro Seznam Zprávy šéf Pirátů a náměstek pražského primátora Zdeněk Hřib. Nejde jen o to, že jako správný Pirát musí mít sklony k anarchii, k níž patří likvidace byrokracie a obecně establishmentu. Vychází ze zkušeností svých šesti let na pražském magistrátu. Školy fakticky řídí magistrát a Ministerstvo školství podle Hřiba pouze překáží, například když radní chtějí přizpůsobit počet míst ve středních školách poptávce rodičů.
Tato úvaha skutečně dává smysl, jen by se měla dotáhnout do konce. Příslušné odbory krajských úřadů (včetně pražského magistrátu) by měly od státu převzít nejen agendu středních škol. Kdyby převzaly také agendu základních škol, bylo by možné vedle ministerstva zrušit také školské odbory v obcích (nebo u obvodních radnic velkých měst).
Hřib došel i k obecnému závěru: „Stát funguje zoufale neefektivně, ve skutečnosti samosprávy ušly mnohem delší cestu než stát.“ Z toho logicky vyplývá, že při snaze omezit byrokracii by bylo možné následovat i další milníky cesty argentinského prezidenta Javiera Mileie a zrušit Ministerstvo kultury, zdravotnictví, práce a sociálních věcí, životního prostředí atd.
Přesto pro boj s byrokracií existují i jiné, dokonce protichůdné strategie, například veřejnou správu centralizovat ve státních institucích a při tom rušit agendu samospráv, ať na krajské nebo obecní úrovni. Vzorným příkladem byl pokus ministryně pro místní rozvoj Kláry Dostálové zrušit stavební úřady při obcích i stavební odbory krajských úřadů a jejich povinnosti převést na jeden velký a státní Stavební úřad. Plán sice nevyšel pro odpor současné vládní koalice, ovšem i ve Fialově vládě měla myšlenka centralizace svého příznivce, konkrétně Hřibova předchůdce v čele Pirátů Ivana Bartoše.
Také plán na rušení stavebních úřadů v regionech měl obecnou motivaci. Úředníci podřízení radnicím a krajským úřadům jsou příliš vystaveni korupčnímu nátlaku ze strany místních politiků a podnikatelů. Proto není úplně samozřejmé, jestli s rušením úřadů začít u pražských ministerstev, v libovolném kraji, anebo v Dolní Lhotě.
Určitý recept lze odvodit ze studie Národní rozpočtové rady, podle níž ve veřejných službách pracuje skoro 950 tisíc zaměstnanců, z toho asi 400 tisíc přímo pro stát a 550 tisíc v krajích nebo na obcích. Ve zkoumaném období 2017–2021 vyrostl jejich celkový počet o sedmdesát tisíc.
Nejvíc jich přibývalo na místech, která nepatří k byrokratickému hardcoru, především tedy na obecní a krajské úrovni. Víc než 20 tisíc nových lidí zaměstnaly regiony ve vzdělávacích zařízeních, dalších 15 tisíc v kulturních, sportovních a sociálních institucích. Také u organizací přímo řízených státem přibývalo lidí spíše v soft profesích, například na univerzitách, ve výzkumných ústavech či psychologických institutech, ve Vězeňské službě nebo v rehabilitačních zařízeních Ministerstva obrany. Posílilo personální vybavení takových úřadů, jako je Centrum pro regionální rozvoj, Technologická agentura, Agentura přírody a krajiny či Ředitelství silnic a dálnic.
Přibylo také lidí na některých ministerstvech (místní rozvoj a zdravotnictví), ovšem jádro státní správy spíše oslabuje, což dosvědčuje úbytek policistů i zaměstnanců finančních a katastrálních úřadů.
Zdeněk Hřib či jiný Mileiův nástupce by mohl použít jeden z Parkinsonových zákonů, podle kterého počet zaměstnanců státu nepřibývá, protože roste počet jejich úkolů a musí zvládnout víc práce. „Počet úředníků expanduje pouze z toho důvodu, že každý chce mít pod sebou co nejvíc podřízených, a to mimo jiné proto, aby zdůvodnil svou důležitost.“ Při takové praxi se může snadno stát, že přebyteční zaměstnanci státu, krajů či obcí mohou také škodit, jak zažil předseda Hřib při konfliktu s úředníky z Ministerstva školství.
Z toho už vyplývá jasný závěr. Stát se neobejde bez policistů, finančních úředníků a správců katastru, ovšem jejich těžkou práci chce málokdo dělat a tak není důvod je propouštět. Naopak příliv nových zaměstnanců do některých úřadů nebo sektorů je varovným signálem, že se tam moc nepracuje, a může tedy být i dostatečným důvodem pustit dotyčným institucím žilou nebo je přímo zrušit.
